Past vedle pasti!
Když jsem před měsícem v Londýně hrála několikahodinový preview, běžela hra jak na drátkách. Žádné bugy, žádné pády ani záseky. I kooperace fungovala na jedničku. Ale právě proto bychom nikdy neměli vynášet závěry o finální hře pouze z pečlivě vybrané a odladěné ukázky. V plné verzi hry, kterou Gearbox vydal v pátek 13. září, totiž chyby a nedodělky vylézají už od první minuty.
Hrála jsem na ultraširokoúhlém monitoru s rozlišením 3440x1440px a s něčím takovým designéři cutscén zjevně nepočítali. Všechny filmečky totiž byly osekané na čtvercový (!) formát, spousta textů byla nečitelná a do některých se na okrajích stále promítalo prostředí ze hry. Po prvním setkání s touhle chybou jsem samozřejmě zkontrolovala nastavení, ale všechno bylo v pořádku a i sama hra ve zmíněném rozlišení fungovala bez problému. Jen ty filmečky ne...
A nebyl to zdaleka jediný problém. Od začátku jsem hrála Borderlands v online kooperaci (ale na lokální síti) a netrvalo dlouho, než mě množství a délka lagů přinutily přepnout na LAN. Ve hře, která staví na kooperativním hraní, jsou podobné problémy o to závažnější a nepříjemnější.
Dále by se určitě dal zmínit vysloveně nedodělaný pathfinding počítačem řízených postav nebo značně diskutabilní interakční rádius pro některé předměty nebo akce – například záchranu spoluhráče. O pádech o klidně 30 snímků za sekundu ani nebudu začínat.
Je ale třeba říci, že jakkoliv hra nevyšla v pořádku, jedná se o chyby, které lze spravit patchem, nikoliv o špatná designová rozhodnutí, která už by byla její nedílnou součástí. Na hodnocení se nedostatky samozřejmě projevily, ale nebylo by fér udělat z Borderlands špatnou nebo i průměrnou hru kvůli technickým obtížím, které se Gearboxu pravděpodobně podaří odstranit (už v době psaní recenze bylo na světě hned několik hot-fixů, takže o absenci snahy se nedá mluvit). Přesto je to trochu zklamání, zvlášť po těch letech čekání. Naštěstí má hra i dost pozitiv, která výše zmíněné nedostatky vyvažují.
zdroj: Archiv
Humor? Jasně, spousta, ale...
Je znát, že na scénáři dělal Gearbox, ale stejně tak si všimnete, že se změnili scenáristé. Styl humoru i podání vtipů jsou pro Borderlands typické a rozhodně patří do kategorie věcí, které můžete buď milovat, nebo nenávidět. Hned na začátku vám starý známý otravný robot CL4P-TP nacpe Echo, které vám zprostředkuje HUD. Při přebírání pak musíte odkliknout licenční ujednání (EULA). Borderlands jsou mnohdy dětinské, a ještě častěji vysloveně vulgární, to by ale nemělo nikoho překvapovat.
Jenže. Dvojčata Tyreen a Troy Callypso hrají v Borderlands 3 roli záporáků a mají být parodií na youtubery, streamery a influencery. Už čistě teoreticky ale s tímhle nápadem vyvstává dost problémů a praxe působí trochu vyčpěle, mnohdy až trapně. Na nonšalanci, korporátní bezohlednost a egocentrismus Jacka z druhého dílu dvojčata zkrátka nedosáhnou.
Ve hře najdete spoustu vedlejších úkolů, které jsou nakonec poutavější a lépe napsané než hlavní honba za velkým Vaultem. A rozhodně se najdou i dobře napsané postavy, jen mají bohužel většinou menší roli. Během hraní Borderlands 3 jsem si na Handsome Jacka vzpomněla mockrát a je opravdu škoda, že se po téhle stránce hra předchozímu dílu nedokázala aspoň vyrovnat.
Naopak pozitivně vnímám hratelné postavy. Už ve dvojce dostaly trochu výraznější povahové rysy, ale ve trojce se jedná o charaktery se vším všudy. Hrála jsem kampaň za Fl4ka, tedy zbrusu novou klasu „Beastmaster“, kterou provází vybraný mazlíček a pomocník v boji. Fl4k je lovec a nade vše uznává přírodní zákony, nezřídka ho tedy uslyšíte pronášet pochvalné komentáře o smrti protivníků a sexbombu Moxxi poctí komplimentem: „Tvé feromony jsou výjimečně silné.“
Všechny hratelné postavy jsou plně dabované a účastní se dialogů o dost přirozeněji než v minulých dílech. Pozitivních změn se dočkaly i stromy schopností, které nabídnou podstatně větší variabilitu a svobodu při sestavování buildu, který bude maximálně vyhovovat vašemu hernímu stylu.
Větší menší variabilita
V čem si trojka polepšila, je rozhodně variabilita prostředí, i když bohužel ani tady to není bez jisté pachuti. Systém několika planet a cestování mezi nimi je pro sérii novinkou. Sliboval velkou různorodost prostředí, spoustu nových typů nepřátel a další důvod, proč se hnát hrou dál.
Všechno zmíněné ve hře opravdu je, ale taky to mohlo být ještě lepší, kdyby si Gearbox dal s variabilitou trošku víc práce. Pár hodin po začátku hry za dramatických okolností opouštíte olezlou smradlavou díru, které říkají Pandora, a vydáváte se na planetu Promethea. Ta je domovem megakorporace Atlas, která právě čelí nepřátelskému převzetí. Vyprahlou poušť tedy vyměníte za poušť betonovou a pouštíte se do boje v obřím městě budoucnosti.
Problém je, že se jedná v podstatě jen o kulisy a město rozhodně není využito tak, jak by mohlo. Pocit z přestřelek i soubojů s bossy je pořád stejný, ať jste kdekoliv. A i když se celkově gunplay Borderlands určitě posunul k lepšímu, pořád není zase tak dobrý, aby vám vyrazil dech a přestali jste jistou jednotvárnost vnímat.
Stačilo by, aby se aspoň část hry přenesla do všudypřítomných mrakodrapů a designéři si pohráli třeba s vertikální osou. Hned by byla hra zajímavější, planeta unikátnější a měli byste jasný důvod se sem vracet i kvůli něčemu jinému, než protože se vám líbí barvy a pozadí.
Po Promethee následuje několik dalších planet, které jsou všechny moc pěkné a každá je vizuálně jiná, se svými vlastními obyvateli i nepřáteli, ale pocitově je to zkrátka pořád totéž. I většina nepřátel se chová v podstatě stejně. Jediné pamětihodné milníky tvoří několik bossfightů. A loot. Spousta lootu, který je ještě bizarnější než kdy předtím.
zdroj: Archiv
Pistole? Raketomet? A proč ne obojí!
Už Borderlands 2 měly slušnou řádku bizarních zbraní, ale třetí díl tuhle vlastnost dotahuje na úplně novou úroveň. V podstatě neustále budete nacházet zbraně, které se chovají úplně náhodně. Brokovnice? Stačí zmáčknout příslušnou klávesu pro změnu typu střelby a hned máte útočnou pušku. Pistole, co dokáže střílet rakety? Revolver s hledím? Na co si vzpomenete, to tady je. Jen je toho občas až příliš.
Nestává se často, aby si člověk stěžoval na „příliš mnoho zbraní“, ale Borderlands jsou zkrátka zvláštní případ. Zejména ve druhém díle se vyskytovaly „divné“ zbraně, které člověk chtěl, které ho bavily a spolehlivě rozesmály (na Bane – nejotravnější zbraň na světě – s kamarády vzpomínáme dodnes). Takové jsou samozřejmě i ve třetím díle, ale tady jsou tak nějak speciální v podstatě všechny zbraně, a když potom narazíte na pistolku s praktickým bajonetem pojmenovanou „Butt Plug“, už to nemá takový efekt.
Člověk konečně najde využití pro typy zbraní, nad kterými v předchozích hrách mával rukou, ale je otázkou, jestli tenhle chaos není nakonec spíš trochu na škodu. To si bude muset rozhodnout každý sám.
Všeho moc škodí
Pokud jste předchozí Borderlands nehráli a humor a stylizace vám nejsou úplně proti srsti, bude pro vás trojka ideální. Nebudete úplně přesně vědět, co čekat, a o to lepších překvapení se dočkáte. Naopak veteráni série se můžou velmi snadno potýkat s pocitem, že nové Borderlands nenabízí dostatek novinek a přímé srovnání dvojčat s Handsome Jackem nemůže dopadnout dobře.
Na každém kroku tady vidíte mantru pokračování, které musí být ve všech ohledech větší, ale to opravdu neznamená, že je i lepší. Borderlands 3 toho ke skutečně skvělé střílečce nechybí hodně, jsou to spíš maličkosti, ovšem pokud se jich sejde hodně, vyjde z toho hra, která skvěle zabaví na pár večerů, ale je velmi nepravděpodobné, že byste ji chtěli dohrát několikrát, jako se mi to stalo u druhého dílu.
