Sedm magických
Jak už naznačuje název, příběh se točí kolem mágů. Vy sami jste nuzným potulným kouzelníkem a vaším úkolem je shromáždit partu šesti dalších čarodějů, s níž následně po vzoru samurajů a kovbojů zastavíte útoky zlých mágů-prospektorů na nevinné, bezbranné vesničany. Tahle cesta vás zavede do bažin, krypt, měst, a dokonce až pod hladinu moře či do útrob draka, a všude na vás bude číhat hromada nepřátel pevně odhodlaných vám co nejdůkladněji pokazit den.
Pozorný a pravidelný čtenář si už možná všiml, že jsme na Games.cz Brány Skeldalu 3 jednou recenzovali – tedy alespoň mobilní verzi, které Aleš nadělil osmičku. A na PC jsou její tabletové začátky jednoznačně znát. Ošklivé textury a opakující se předměty či postavy by sice nelahodily ani očím nekritického pařmena z přelomu tisíciletí, ale na tom nakonec až tak nesejde. Horší je, že se příliš nepovedlo uživatelské rozhraní, v němž jako byste na všechno potřebovali o jedno, dvě, tři kliknutí víc, než by mělo být nutné.
Šnečím tempem kupředu
Inventář dělá vše proto, aby byl co nejméně intuitivní, a sbírání a vyhazování předmětů je jedna velká noční můra, stejně jako listování knihou magie, v níž se skrývají popisy všech vašich kouzel i schopností. Tam, a nikde jinde. Je to stěží uvěřitelné, ale hra nenabízí skoro žádné vysvětlivky, co by se objevily, když na něco najedete myší. Zda jde o dědictví mobilních začátků, nebo silně otravné pokynutí starým špatným dobám příliš spartánských rozhraní, tím si nejsem tak docela jistý. Na nervy mi to ale brnkalo se zaručenou pravidelností.
V jednu velkou vleklou zdržovačku se velmi snadno umí proměnit i tahové souboje, v nichž nepřátelům někdy trvá vážně dlouho, než se k vám přes všechny čtverce dokodrcají, a navíc se do bitky občas zapletou i vzdálení sokové, které pak musíte osobně vyhledat a nacpat jim do krku ohnivou kouli. Když se k tomu přidají obludy schopné vás omráčit a zabránit vám v táhnutí, občas budete mít chuť se na smradlavé vesničany vykašlat a jít si radši zahrát titul, který respektuje váš omezený čas.
zdroj: Archiv
V množství je síla
Nula z deseti, nejhorší hra všech dob? Ne. Ani nápad. Teď se mi konečně bude hodit moje analogie o tvrdnoucím pečivu, mezi které třetí Skeldal nepatří. Protože čím víc mágů si do družiny naberete, čím víc možností a kombinací a variant a důležitých rozhodnutí před vás hra postaví, zkrátka a dobře, čím déle hrajete – tím víc začne vynikat největší síla Sedmi mágů, kterou je soubojový systém.
Jedna věc je, když máte jediného panďuláka a většinu času trávíte zíráním na pohybující se nepřátele místo toho, abyste něco dělali sami. Ale něco docela jiného je ovládat celou skvadru nadpřirozených zabijáků, kdy musíte pečlivě přemýšlet o každém tahu, abyste nevyrobili nějakou botu a neposlali svého lehce obrněného chudáka příliš blízko pařátům ledového obra. Jakmile po rozsáhlé šachovnici plné nebezpečných potvor posouváte pět, šest, sedm figurek, zábava se dostaví zaručeně a okamžitě.
Opravdu vražedná kapela
Samozřejmě pomáhá, že za dobu, kterou vám zabere nastřádání parťáků, se nejspíš stihnete naučit, co znamená který symbol, a nebudete pořád muset lézt do té zpropadené encyklopedie. Rázem tak můžete hordám temnot čelit vskutku stylově. Tady jednoho mága nacpete do brnění, dáte mu meč a štít a uděláte z něj tanka. Sami budete pálit oheň po všem, co se hýbe, a vaše kolegyně zpomalovacím kouzlem zaručí, aby se nic nehýbalo moc rychle. Zbytek veselé magické party pak bude vyhrávat na nástroje v rámci skvěle zpracované hudební magie, jejíž efekty se násobí podle počtu muzikantů a druhu nástrojů. Loutnista brnká, bubeník tepe, flétnista fouká, mana se doplňuje, oheň létá, nepřátelé umírají.
Skeldalu slouží ke cti, že vaši oponenti také mívají v rukávu různé triky, kterým se musíte patřičně přizpůsobit. Souboj s tupými zlobry, vláčejícími za sebou omračující kladiva, se bude diametrálně lišit od chirurgického odstranění slaboučké nekromantky, která ovšem vyvolává nekonečné davy nemrtvých přisluhovačů. Někdy je potřeba trošičku obejít pravidla a místo férového souboje zvolit spíš lety prověřenou metodu „Usmaž šmejda z dálky, než se vůbec stihne spustit souboj“. Takhle zbabělé vítězství sice asi příliš neuspokojí vaši čest, ale koneckonců hrajete za skupinku bezskrupulózních a úplatných mágů, ne za řád blonďatých modrookých paladinů.
zdroj: YouTube
Co to mám v kapse?
Takže ano, soubojový systém se velice povedl, i když si z prvních pár hodin hry klidně můžete odnést zcela opačný dojem. Ale nechme teď meče a blesky stranou. Odpověď na otázku, zda si Sedm mágů užijete, totiž výrazně ovlivňuje ještě jeden dílčí dotaz: „Máte rádi hádanky?“ Pakliže je vaše odpověď záporná, možná radši hned přestaňte číst, protože Skeldal snad v ničem není tak věrný staré škole, jako právě v nejrůznějších logických rébusech.
Každá krajinka obsahuje několik míst, na nichž je klidně možné se na dlouhé minuty zaseknout a vůbec netušit, co si máte počít. Sice zde existuje kouzlo nápovědy, ale i to je občas nedostatečné, takže jsem si několikrát musel pomoci internetovým návodem. Se špetkou talentu, prohnanosti a trpělivosti ale možná nebude nutné se uchylovat k tak drastickým, imerzi tříštícím řešením.
Duté stromy – dutý hráč
Zároveň musím sportovně uznat, že hádanky – často založené na faktu, že svou družinu můžete kdykoli rozdělit a její členy poslat, kam uznáte za vhodné – jsou mnohdy zatraceně chytré, a po jejich vyřešení si budete připadat jako Hermiona Grangerová. Jindy se ovšem omezí na snadno přehlédnutelné maličkosti. Když si po půlhodině toho jednoho dutého stromu konečně všimnete, vůbec si nebudete připadat jako génius. Spíš si promnete oči, zakloníte se v židli a rezignovaným hlasem vzdychnete: „Vážně?“
Stejně jako u bojového systému, a do určité míry i uživatelského rozhraní, tu však platí, že když hádankám dáte čas, dostanou se vám pod kůži, a každá vaše frustrace bude vynahrazena adekvátní porcí slušné, byť málokdy vážně dech beroucí zábavy. Ostatně je pravda, že od portu z dílny malého českého studia nelze požadovat zázraky, a Brány Skeldalu 3 v mnoha ohledech překonaly má počáteční očekávání. Největším zklamáním se tak pro mě stala část hry, z níž jsem původně vůbec neměl obavy – a tou je příběh.
Shakespeara nečekejte
Cože? Vždyť Sedm mágů nedávno zvítězilo v kategorii Nejlepší příběh v soutěži Česká hra roku! Jindřich Rohlík dokonce ze světa Skeldalu napsal román! A přesto mě postavy vůbec neoslovily a nemohly mi být lhostejnější. Co hůř, jejich dialogy byly občas až parodicky amatérské a vytrhávaly mě z pocitu, že se vážně procházím po ostrově Roven a řeším problémy živoucích lidí. Milerád kdykoli přehlédnu stále stejné modely civilistů ve městě Caredbar i různá fantasy klišé, ale agresivně špatné rozhovory (nutno uznat, že s čestnými výjimkami) mi jednoduše vadí.
Přitom na příběhu jako takovém a jeho inspiraci klasickými filmy není vůbec nic špatného. Dokonce se v něm dočkáte zvratů i vcelku nečekaných událostí. Jen kdyby spolu postavy nemluvily jako rádoby vtipní mileniálové na ICQ. No, co se dá dělat. Narativní stránka je beztak velmi subjektivní a věřím, že mnohým z vás se příběh zalíbí stejně jako porotě České hry roku, zatímco jiní jej budou vesele ignorovat a užijí si skvělý bojový systém a zapeklité hádanky. V těchto oblastech Skeldal povětšinou exceluje.
Není špatná, ale…
Kdyby hra nabízela rozumnější uživatelské rozhraní, kdyby byl příběh (a hlavně dialogy) o fous lepší, kdyby se na hru aspoň hezky koukalo… Cokoli z toho by výrazně přispělo k vylepšení mých dojmů. Brány Skeldalu 3 je dobrá hra, v některých ohledech dokonce vynikající. Ale mám pocit, že v současné podobě, se všemi otravnými drobnostmi, je možná lepší Sedm mágů přenechat mobilním zařízením, a zachránit chudáky vesničany někde na cestách.
