Základní koncept přitom vypadá na papíře skvěle: „Uděláme hru, kde hráč bude plnit mise s kamarády a jako nepřátelé proti nim budou stát jiní živí hráči. Každá strana při tom bude mít specifické úkoly a celé to bude propojené příběhem.“ Věřím tomu, že tohle může skvěle fungovat a cením si toho, že Brink je jedna z prvních her, která to zkouší. Problém je ale v tom, že se přes fázi zkoušení nepřehoupla a výsledek je tedy polovičatý.
Revoluce, která se nekoná
Přes všechny proklamace autorů je Brink obyčejná zběsilá řezačka ve stylu Quake III (třeba), zpestřená několika primitivními úkoly, které tu s námi jsou už od prapočátků multiplayeru (eskort VIP, položení bomby, deaktivace bomby atd.). Jednotlivé mise jsou sice poskládané do jakéhosi příběhu, ten ovšem na hru nemá žádný vliv, takže ho prakticky nemá cenu vnímat a ještě ke všemu je vyprávěn dost zmateným a nezajímavým způsobem.
Když se sloupnou marketingové nálepky, tak zjistíte, že Brink nabízí několik misí, jež můžete hrát buď proti živým hráčům, nebo offline s boty a které se od sebe lehce liší primitivními úkoly. To by samo o sobě nemusela být až zas taková tragédie, kdyby ty mise za něco stály, byly dobře vybalancované a zábavné. Bohužel nejsou, což u hry vyvíjené zkušeným studiem poněkud překvapilo.
Co mě ale doslova šokovalo, je počet misí: je jich osm, což samozřejmě znamená, že map je stejný počet, a pokud si někdo dělal naděje, že se v nich bude dít něco zajímavého, tak se musí připravit na to, že nebude. Vaše osmičlenné komando dostane vždy za úkol něco obsadit a udržet, něco vypnout, zapnout nebo odpálit či někoho někam odvést. To je vše.
Řekni, kde ty mapy jsou
Map je málo a ještě k tomu nejsou většinou nikterak velké. Velké bylo naopak moje překvapení, když jsem zjistil, jak špatně jsou využity. Na obrovském letišti například budete drtivou většinu času bojovat o jakýsi zastrčený prťavý kumbál, jinde zase rovnou po respawnu vyskočíte u můstku, o který se celou hru bojuje, takže se jinam ani nepodíváte, a tak to je téměř vždy.
U multiplayerových stříleček si vždycky lámu hlavu s tím, co na nich jejich tvůrci vyrábějí tak dlouho. Většinou totiž obsahují mnohem méně levelů než jejich singleplayerové protějšky a autoři se nemusí trápit s umělou inteligencí, skriptováním nebo animacemi. Doba vývoje se tak obvykle svádí na balancování hratelnosti. O to tragičtější je, když mapy v Brinku, ač jich je tak málo, vůbec odladěné nejsou.
Na obranu tvůrců je potřeba říct, že oni si jistou práci s umělou inteligencí a animacemi dát museli, protože hru je možné hrát i v offline módu s počítačem ovládanými boty a hra taktéž obsahuje pár animací, které osvětlují příběh. Problém je, že chování botů má k dokonalosti daleko a příběh stojí za starou bačkoru. Nacházíte se v jakémsi posledním městě na světě, plovoucím na hladině oceánu, a právě v něm vypukla revoluce. Vy si musíte vybrat, zda se přidáte na stranu zákona a pokusíte se ji potlačit, nebo na stranu revolucionářů a pokusíte se z města uprchnout.
Byl jednou jeden husto rapper a ten měl super dredy a bezva nátělník
První problém nastává už se zvoleným způsobem vyprávění. Příběhové mise totiž můžete hrát v libovolném pořadí a hned po jejich spuštění zjistíte, že spolu vlastně nejsou nijak provázané. V úvodní animaci prostě jen vždy uvidíte skupinku „tvrďáků“, kteří blekotají něco o tom, co je potřeba udělat. Většinou to nemá žádnou velkou souvislost s tím, co pak následně hrajete, a postavy z animací dokonce ve hře ani nepotkáte.
Za úspěšné hraní se vám pak odemykají jakési audio logy, ze kterých se zřejmě můžete dozvědět něco o pozadí celé revoluce, ale přiznám se, že jsem je neposlouchal, protože poslední, co mě při hraní online střílečky zajímá, je grafomanská omáčka, která nemá s náplní samotné hry prakticky nic společného. I kdyby tohle všechno za něco stálo, a ono opravdu nestojí, stejně to bude do kopru shazovat „herecké obsazení“.
Nehledě na to, za kterou stranu budete hrát, všechny postavy vypadají jako pokérované a dredaté hip hop husto gorily. Autoři měli zřejmě dojem, že dnešní hráči vypadají nebo chtějí vypadat jako pouliční chuligáni a dealeři drog a že tím pádem tak musí vypadat všechny postavy ve hře. Já tak vypadat nechci a neznám ani příliš mnoho revolucionářů a policistů, kteří dosáhli nějakých významnějších úspěchů a nosili dredy a grillz. Může to znít jako vcelku zbytečná výtka, příběh to ovšem shazuje do béčkové kategorie, která se nedá brát vážně.
Pokud vám streetová móda vyhovuje a vaším snem vždy bylo narodit se jako dvěstěkilový černoch, budete ovšem na výsost spokojeni s herním generátorem postav. Svého hrdinu si totiž můžete zkustomizovat, co hrdlo ráčí, a Bethesda slibuje, že variací vzhledu je takřka nekonečné množství. S tím, jak získáváte zářezy ve hře, se navíc odemykají nové a nové možnosti, kterak svého husto krutora oháknout. Bohužel, většina z nich nemá přílišný vliv na hru samotnou, takže bez ohledu na to, jestli mu navléknete nátělník nebo pyrotechnickou kombinézu, zkosí vás stejné množství zásahů.
Tlustí hackeři neumějí skákat
Jediné, co hraje při volbě charakteru roli a to docela zásadní, je volba povolání a jestli budete hrát za hubeňoura nebo za tlusťocha. Povolání mají vliv na to, jaké úkoly můžete plnit, a každá profese má taky nějaký buff, kterým můžete být spoluhráčům užiteční. Medik může v průběhu hry oživovat padlé a zvyšovat jim zdraví, voják může odpalovat překážky a doplňovat munici, operátor dokáže sbírat miny a tak dále. Většina úkolů je pak vázaná na specifickou profesi. Jedině medik třeba může uzdravit raněné VIP. Povolání můžete libovolně měnit v průběhu hry na velitelských stanovištích.
Jestli budete hrát za tlusťocha nebo hubeňoura má podstatný vliv na další novinku, se kterou se autoři poměrně dost chlubili. Kromě toho, že tlusťoch může nosit kulomet a hubeňour ne, totiž váha určuje, do jaké míry budete moci využívat systém SMART, což není nic jiného, než pokus o zakomponování pohybu á la Mirror‘s Edge. Hubeňouři tak můžou lézt po střechách, běhat po římsách a provádět další parkurové kousky.
Ani tady se ovšem pánové ze Splash Damage zrovna nepředvedli. Základní machrovinkou Mirror’s Edge totiž bylo, že když sklopíte zrak k zemi, vidíte svoje tělo a díky tomu a povedeným hrátkám s kamerou tak máte dokonalý přehled o pohybu své postavy. V Brinku bohužel vašeho panáka představuje tradičně zase jenom kamera poletující ve vzduchu a k ní nalepené ruce s kulometem, takže velká část kouzla je pryč.
Epileptický breakdance
Pro mě naprosto nejzásadnější problém s celou hrou je však trhaná a lagující animace postavy. Plynulé a vychytané ovládání je základem úspěchu každé FPS. V Brinku i při tak základní činnosti, jako je běh kupředu, všechno působí, jako byste ovládali ožralého námořníka s poruchou rovnováhy. Zbraň ve vašich rukou se podivně zmítá, pohyb se všelijak cuká a zasekává i při běhu po rovině bez překážek, a když zkusíte na něco vylézt, máte pocit, jako by se vám do snímače v myši dostala nezdravě velká dávka drobků ze snídaně. Celé to vypadá, jako kdyby hra běžela pět snímků za sekundu i v okamžiku, kdy běží na 60fps. Ovládat postavu, která působí, jako by neustále byla těsně před epileptickým záchvatem a vy si nemůžete být jisti, kdy se to rozjede na plný korek, je prostě hrůza a u FPS naprosto neomluvitelná chyba.
Brink není jediná hra, která tímhle trpěla, hned po vydání to potkalo i Black Ops a do jisté míry i MoH. U Brinku to bohužel příliš nevylepšil ani první patch, který se objevil hned po vydání hry. Opravdu mi uniká, jak je vůbec možné, aby tým, který dělá deset let střílečky, dokázal vypustit hru, ve které je ten nejdůležitější herní mechanismus zmrvený, ale opět se to podařilo a je to smutné.
Samotný způsob boje má mnohem blíž k původním kvejkům a podobným zběsilým detmečovkám než k Homefrontu, CoD nebo Counter Strike. To především znamená, že každá postava vydrží obrovské množství zásahů a přestřelky tak nabírají mnohem arkádovější spád než u her, kde jedna rána do hlavy znamená smrt. Někomu to může vyhovovat, ale myslím si, že u hry, kde se mají plnit úkoly, by herní mechanismy nutící hráče k poněkud taktičtějšímu přístupu, rozhodně prospěly víc.
Karikaturista z Karlova mostu
Co se podařilo, je grafická stylizace hry. I když jede Brink na poměrně obstarožním idTech 4 (Doom 3 engine), vypadá docela hezky, prostředí misí je povedené a má velice specifický vizuální styl. Ať už se jedná o supermoderní interiéry utopického města nebo slumy s rezatými kontejnery a vraky lodí, naprosto bezpečně poznáte umělecký rukopis tvůrců.
Postavy, které záměrně vypadají jako zdeformované karikatury, mají taky něco do sebe i přes předchozí výhrady k jejich trendařským ohozům. Stylové je i uživatelské rozhraní a menu, byť se přiznám, že přímo při hře na mě působí poněkud zmateně a nepřehledně.
Konec špatný, všechno špatně
Po několikaletém vývoji a příslibech velice zajímavé a inovativní hry jsme nakonec dostali řežbu, ve které je k dispozici pouhopouhých osm nepříliš dobře vybalancovaných map, ve kterých plníte primitivní úkoly, jaké znáte z miliónu starých stříleček. Kvůli nastavení soubojového systému se to všechno zvrhává ve zběsilé poskakování husto kruťáků, kteří do sebe někde na plácku vyprazdňují bezuzdně zásobníky.
Celou slavnou „příběhovou“ kampaň dohrajete za chvilku a minimálně pro mě hra nenabízí nic, kvůli čemu bych měl chuť hrát kteroukoli misi znova. Žádnému hernímu mechanismu se pak navíc nevyhnuly někdy i dost zásadní chyby. Mrzí mě, že to musím říct, ale Brink je podle mého názoru navoněná bída. I když je možné, že nejsem pro podobnou hru cílová skupina a fanoušci předchozích počinů Splash Damage si v Brinku to svoje najdou a budou schopni přehlédnout všechny nedostatky. To ovšem nijak neomlouvá některé kopance, které jsou prostě neoddiskutovatelné. Snad se to postupem času všechno podaří opatchovat a postupně vylepšit, chtít po někom peníze za hru v tomto stavu je však opravdu poněkud drzé.
