Call of Juarez: The Cartel - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Call of Juarez: The Cartel - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

26. 7. 2011 19:59 | Recenze | autor: Václav Rybář |

Call of Juarez série prošla s novým dílem zásadní plastikou. Není to ale takové to napravování povislých víček nebo nenápadná botoxová řachanda do čela. Naopak se dá říct, že vizuálně hra vypadá o fous nebo dva hůř než její předchůdce. Překopávalo se však hlavně zevnitř, ostatně sousloví „moderní western“ hovoří samo za sebe. A věřte, že na papíře to ještě zní mnohem lépe než ve skutečnosti.

Tady už chybí jen Bobby Sixkiller!

Můžeme jen hádat, co vedlo autory k prudké změně kulis. Možná si po vydání Red Dead Redemption uvědomili, že westernové políčko už neuhájí, ačkoliv to pro ně byla jedna z mála opravdu účinných zbraní proti konkurenčním titulům. A že byla potřeba, protože Call of Juarez je přeci jenom levný rebel v moři tříáčkových FPS.

Tentokrát to ale už od začátku vypadá, že se po kořenech úspěšné série bezohledně šlape. Fonty z arzenálu T602, bezkrevné intro a především frenetická a přesto stereotypní atmosféra městské střílečky, nahrazující místy až meditativní bloumání pláněmi Divokého západu. Prvních pár minut připomíná Cartel akční béčka z videopůjčovny. A nemluvím teď o peckách s Arniem a Slyem, které dodnes s láskou oprašujeme. Tohle je spíš z ranku Lorenza Lamase. V každé scéně alespoň jeden fuck, rasistická narážka, kozatá štětka a analfabet s ákáčkem.

Mohlo by to být i přesto zábavné, kdyby se zápletka nebrala tak zoufale vážně. V tradici předchozích dílů dostanete na výběr ze tří postav - kravaťáka z protidrogového, sexy agentky z FBI a městského kovboje, který je vzdáleným potomkem starých známých kolťáků z dřívějška. Těžko říct, která z postav je otravnější, ale většina z vás asi sáhne po kovbojovi, který alespoň vypadá, že zvládne střílet obouruč a ještě u toho oblažovat své okolí duševními pochody.

Hlášek má ovšem každá postava sotva pět a pravidelně je recykluje, takže sprostonárodní slovník, vyskakující do popředí především při zpomalovačkách, které dostáváte za odměnu do zásoby pro použití při zvlášť tuhých přestřelkách, vás brzy začne hodně iritovat. To je ovšem jen jeden z mnoha zlozvyků vesměs nesympatických postav.

Drsňáci jen navenek

Cílem hry a vašeho nesourodého tria je očistit Los Angeles od drogových kartelů. Budete plenit políčka marihuany, sprejovat tagy konkurenčních gangů, instalovat odposlouchávací zařízení a dělat díry do námezdních dělníků, kteří sice příliš inteligence nepobrali, ale množí se jako králíci.

Přestřelek je ve hře snad až moc a na přitažlivosti jim nijak nepřidává slušný arzenál zbraní a možnost občas sednout za kulomet nebo se vyklánět z jedoucího SUV. Vzhledem k množství tupých nepřátel totiž každá přestřelka trvá déle než by měla a brzy tedy nastupuje stereotypní mor, prokládaný jednoslabičným halekáním neúnavných pěšáků.

Záměry vašich postav v době, kdy zrovna v okolí není žádný nepřítel, jsou naštěstí trochu zajímavější. Jak už to v narychlo sestavených týmech bývá, každý má své vlastní bokovky, což znamená, že před svými kolegy - nebo spíše za jejich zády - musíte provádět různé podvratné akce. Tu a tam něco čmajznout, nastrčit štěnici nebo ukrást nějaký ten důkaz.

Zatímco během přestřelek ti troubové jen tupě stojí a nechávají si vrtat zuby olovem (naštěstí jsou nesmrtelní), když potřebujete být chvíli na místě činu o samotě, stojí vám za zadkem jako bezpečák v supermarketu. Snaha o větvení jejich osudů je sice chvályhodná, ale z béčkového kánonu nevystrčí nos ani jeden z charakterů, takže nečekejte nějaké zvraty či zásadní odhalení. Všechno je to jen univerzální dějová omáčka, kterou se natahuje herní doba.

Bylo by to mimochodem o dost snesitelnější, kdyby postavy nebyly takoví suchaři. Ani stopové množství nadsázky, žádná tolerance k zabíjení civilistů a minimální prostor pro improvizaci. To jsou zabijáci v jakémkoliv žánru. Call of Juarez sice není koridorová střílečka, takže můžete vesele pobíhat po levelu, ale nepřátelé se stejně respawnují jen na určitých místech, takže pocit svobody je dost falešný. Zjistíte to kdykoliv vyběhnete mimo hranice mapy a vývojáři vám okamžitě začnou šlapat na průdušnici.

Vrásky dávné krásky

Dramaturgie a nedopečené herní mechanismy (většinu vašich úmrtí má např. na svědomí to, že vám během přestřelky někdo zavolá a vy mu to nemůžete položit) jsou bohužel doprovázeny i mizerným enginem. Techland vám může hodinu vyprávět o tom, co všechno Chrome Engine 5 zvládne, ale první pohled prozradí, že na konkurencí to nestačí.

Rozmazané textury, hranatá auta, chromě poskakující postavy a velmi nešťastně implementovaná hloubka ostrosti. Duke Nukem Forever vedle Call of Juarez najednou málem vypadá jako kandidát na nejhezčí hru roku. Ale opravdu jen málem.

Když se sejdou tři sobi, tak se hnus hned násobí

Trumfové eso se v odpudivém menu skrývá pod záložkou multiplayer. Tedy ne že by vás snad měl spasit standardní deathmatch. Jde o kooperativní mód, kdy mohou tři hráči procházet singl, každý za svou vlastní postavu. Háčků je ovšem pořád dost. Kradení důkazů a vůbec vlastní agenda, která má posloužit jako zpestření hry, je o poznání těžší, protože ostatní hráči už level hráli (nemůžete hrát kooperaci s někým, kdo ve hře není stejně daleko jako vy), takže moc dobře vědí, že když zdrháte někam za roh, není to proto, že se vám chce na malou. A bokovky jsou VŽDY na stejném místě.

Variabilitu nabízí snad jen střílení z auta, kdy si můžete vybrat, jestli budete řídit nebo kropit. Ani jedno ovšem není velká výhra. Zdaleka nejtěžší ovšem podle mého bude narazit na další dva hráče, kteří si Call of Juarez: The Cartel koupili. V případě budgetové ceny by se možná dalo přimhouřit oko, ale Juarez stojí jen o něco málo méně největší chystané pecky. A to vzhledem k tomu, že na PC hra vychází jen pár týdnů před Rage a třetím Battlefieldem, není zrovna nejlepší vyhlídka na případné další pokračování. Pokud by k němu přece jen došlo, pevně doufám, že se bude znovu odehrávat ve století páry.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Duševně i fyzicky zastaralá hra, která se nešťastně snaží vyměnit nostalgický Západ za betonovou džungli plnou drogových překupníků. Z jednookého mezi slepými se tak rázem stává ošklivé káčátko, jehož podprůměrný výkon nelze omlouvat chvályhodnými záměry. Za čtyři! A teď zpátky ke strojům, zpátky na Západ!

Nejnovější články