Pokud se vám ježí chlupy z představy, že se dočkáte další bezmyšlenkovité rubačky zatížené na quick-time eventy a efekty, do jisté míry se děsíte oprávněně. Než ale nad hrou okamžitě zlomíte hůl, vězte, že nic není úplně takové, jaké se na první pohled zdá.
Trable rodu Belmontů
Výše uvedené platí až na příběh, který je kýčový a předvídatelný v podstatě od samého začátku. Zhostíte se v něm postupně tří postav, nejprve Simona Belmonta, poté Alucarda a nakonec Trevora Belmonta. S nimi si projdete tři akty, během nichž vám bude lehce nastíněna historie rodu Belmontů, původ Alucarda a mimo jiné také zase nejspíš zabijete Drákulu. Protože, co by to bylo za Castlevanii, kdyby na jejím konci neumřel Drákula, aby se mohl, stejně jako v X předešlých případech, zase vrátit.
Naštěstí Castlevania nikdy nebyla v první řadě o příběhu ale o hratelnosti. Pokud bych měl hodnotit promyšlenost děje a křečovitost, s jakou je prostřednictvím cel-shadovaných animací hráči podáván, musel bych napsat verdikt postavený na ananasu zaraženém v zadnicích herních charakterů. Což by možná mohlo být úsměvné, ale nespravedlivé vůči zbytku hry.
Tři akty, tři postavy
Koncept a design úrovní Mirror of Fate zajímavě mixuje prvky z původních Castlevanií a Lords of Shadow. Praxe vypadá tak, že sice máte soubojový systém složený z komb a různých druhů útoků, takže si člověk připadá skoro jako zbraň hromadného ničení, ale nepřátelé na druhé straně jsou čiperní, tuzí a nedají vám nic zadarmo.
Podobně jako třeba v Dark Souls i zde platí, že pokud necháte nepřítele, aby se vám dostal pod sukni, odnesete si z toho spousty problémů. A pravděpodobně také umřete – obzvláště během soubojů s bossy nebo ke konci hry, kdy se za každou hloupou chybu budete bít do hlavy.
Bez příkras je třeba zdůraznit, že si občas budete, co se obtížnosti týče, připadat, jako byste se vrátili do minulosti a vašemu 3DSku bude hrozit rozlomení nebo rozmlácení o zeď. Navzdory několika naschválům od hry si ale za většinu problémů budete moct sami, takže se nedá hovořit o nespravedlivém přístupu a laciné snaze natáhnout herní dobu podrazáckým designem.
Všechny tři postavy disponují odlišným setem dovedností, k nimž postupně během hraní přicházíte a nejednou vám zcela zásadně usnadní život. Simon například dokáže vyvolat ducha, který za něj do vyčerpání many kryje rány. Alucard umí zpomalovat čas a Trevor se dokáže zraňováním nepřátel léčit.
Krom toho se každému vylepšuje zbraň, s níž posléze můžete navštěvovat různé části Drákulova hradu, které byly předtím nepřístupné. Tu se konečně můžete zhoupnout hákem a najít další cestu v relativně otevřeném světě, tady se Alucard změní na vlka a urve řetězy bránící vám v postupu, nebo Trevor rovnou vyrve kamenné dveře „z pantů“. Každá postava má tedy své silné i slabé stránky a dá se proto říci, že se okolo nich příjemně v průběhu hry mění hratelnost.
Návraty a lenost
Budete-li se vracet a hledat místa, která vám dříve byla nepřístupná, dočkáte se odměn v podobě zvětšování zdraví a množství many, což je zcela klíčové pro postup hrou nejen kvůli výše popsaným dovednostem. Dále získáte zkušenosti, za které se vám odemknou nová komba, a pokud máte slabost pro nepřátele, můžete hledat stránky bestiáře a pořádně si je prohlédnout.
Výčet odměn za průzkum hradu a hledání všeho možného tím ale končí - žádné jídlo ve zdech, žádná srdíčka z rozmlácených svícnů, nic. Což je docela škoda, protože otevřený svět zdejší velikosti by si zasloužil daleko více motivace k prozkoumávání, což ostatně patřilo k tomu nezajímavějšímu v původních Castlevaniích.
S doplňováním zdraví a dalšími zajímavými schopnostmi je trochu s podivem, že se autoři rozhodli hru ještě dále zjednodušovat a zaplnili ji opravdu hustě checkpointy. Jakoby toho ale později litovali a snažili se to vynahradit obtížností - v některých případech se jim podařilo stvořit obtížnostně něco, co leží zcela mimo tabulky. Hráči je to je ovšem do značné míry jedno, protože když umře, stejně se objeví kousek od místa neštěstí a jede znovu.
Lze argumentovat tím, že za opětovné zabíjení nepřátel dostanete aspoň zkušenosti, takže to z pohledu grindu má smysl, ale i tak to škodí atmosféře. A podobně se na ní podepisuje i implementace QTE, která je snad na každém kroku - neotevřete bez ní truhlu, neotevřete bez ní většinu dveří, nezabijete bosse ani větší příšeru.
Vtip je v tom, že QTE pro otevření dveří nebo truhly jsou časově tak omezené, že stačí jen chvilkové zaváhání a zopakujete si je. Což se sice na první pohled nemusí zdát nijak zásadně odporné, ale počkejte, až to budete dělat každou chvíli po sedm a půl hodiny - což je standardní herní doba.
Pohled do zrcadla
Mirror of Fate je zajímavý přírůstek do série, který od výborného výsledku odděluje pár špatných designových rozhodnutí a příběh, jaký by dokázal napsat trochu šikovnější žák základní školy, který byl v kině potají desetkrát (se spolužačkou) na Twilightu. V některých aspektech by autorům neuškodilo trochu vystřízlivět, v jiných se zase odvázat. Mirror of Fate se hraje dobře a baví, ale nemůžu se ubránit pocitu, že se z něj dalo vyždímat o dost víc.
