Mohl bych začít konstatováním, že jde o fantasy tahovku, inspirovanou deskovkami a pokerem. Mohl bych se odpíchnout od skutečnosti, že ji má na svědomí Julian Gollop, otec UFO: Enemy Unknown. Mohl bych leccos, ale vyberu momentku z nejvýmluvnějších.
Jsem po uši v bitvě s nepřátelským mágem, kterého ovládá živý protivník. Mám sice v oblibě útočný styl, kdy místo na tenisovou síť pospíchám nepřítele zahnat do kouta a umlátit spolehlivě vyvolatelnými pohůnky, ale tentokrát mě spolehlivost vypekla a nepravděpodobný počet selhání při sesílání kouzel zahnal do kouta mého mágského nebožáka. Na sobě mám róbu, která neustojí ani fouknutí, za sebou okraj bojiště a před sebou? Pavouka, který mě prvním útokem lapil do pavučiny, což znamená, že ten druhý už od něj může být smrtící.
Jako by mi chtěl vykompenzovat předchozí smůlu, pavoukova kusadla kolo za kolem míjejí cíl a můj kouzelník zázračně přežívá. Bohužel stejně tak, jako se netrefuje pavouk, ho nedokážu trefit ani já: sypu do něj zbylá útočná kouzla, beru ho po hlavě holí, a nic. Patovou situaci konečně rozetne nepřátelský mág. „Nebyl opravdový,“ napíše do chatu, svou iluzi pavouka odčaruje a hru velkoryse vzdá. Bolí to skoro víc, než kdyby mě dorazil!
Čarodějný hazard
Pojďme si rozebrat, co si lze z předchozího odstavce odvodit. Že je Chaos Reborn tahovka už jsme si řekli, že v ní jde o souboje mágů, bude jasné nejenom těm, kdo pamatují Gollopovu spectráckou klasiku Chaos: The Battle of Wizards z pětaosmdesátého. Klíčovou informací je ale celý koncept pravděpodobnosti (a tedy i nahodilosti), na kterém hra stojí a padá a tančí ladné figury. Váš mágský arzenál tvoří losované karty jednotlivých kouzel, která můžete na hexové bojiště sesílat, a ať jde o pavouky, trpaslíky, pekelné kerbery, meteorické bouře nebo agresivní stromy, každá karta má svou míru pravděpodobnosti, s jakou půjde seslat.
Ta se odvíjí jednak od síly dané karty, tak od aktuální rovnováhy sil pořádku a zmatku. Kromě neutrálních karet totiž kouzlíte i s kartami „dobra“ a „zla“, jejichž úspěšné vyvolání pošťouchne rovnováhu příslušným směrem. Zatímco na startu bitvy jsou šance na seslání opravdu silných kouzel klidně na pouhých dvaceti procentech, s rovnováhou na té správné straně můžou poskočit do nadprůměru. Pravděpodobnost seslání můžete přikrmit manou (pokud máte nějakou v zásobě), ale především – v případě potvor můžete namísto kouzla seslat pouhou iluzi.
Iluze mají úspěšnost seslání stoprocentní, jenže protivník je může zkusit proklepnout svým vlastním stoprocentním kouzlem. Pokud se trefí, kouzlí dál a klidně bez ztráty kytičky rozmetá celou vaši iluzorní armádu. Pokud se splete a zkusí odčarovat potvoru skutečnou, má pro tohle kolo s kouzlením utrum. Jednoduché! A geniální.
Těžko na bojišti
V bojích tím pádem uplatníte nejenom rozvahu stran risku a zisku, ale také schopnost rafinovaně blufovat, případně blufování rozpoznat. Jak počítačem řízení mágové, tak živí soupeři získávají cenné body ke své nepředvídatelnosti. A stejně tak vy máte v rukávu další nástroj, jehož umným užíváním lze docílit vítězství.
Vaše kolo obnáší seslání jednoho kouzla (ta nepovedená alespoň dobíjejí manu), jeden tah čímkoli, co se hnout může, a také jeden útok – to vše v libovolném pořadí. Jednoduchá pravidla jsou ale zašmodrchaná řadou proměnných. Potvory se navzájem blokují a „zamykají“ do soubojů, některé umí létat a jiné jsou imunní vůči běžným útokům. Mágové mohou sedlat slony nebo třeba pegasy. Zásadní roli hraje rozložení bojiště, generované dle oblastí, ve kterých jdete s protivníkem do sebe.
zdroj: Archiv
Tak jako v nejlepších deskových hrách tu z přímočarého podhoubí raší pestré taktiky a hlavně pestré bitvy: zatímco jednu táhnete dvacet minut a vyhrajete po urputném vyčerpání celého balíčku, jinou zvládnete ve třetím kole, když nepozorného soupeře odcvrnknete vzdušným elementálem (namísto poškození odstrčí potvoru nebo mága o políčko) do propasti. Samozřejmě iluzorním.
Do situace na bojišti promlouvá také vybavení, kterým svého kouzelníka ověsíte. Zbroj, respektive róba, kouzelnická hůl a navrch talismany, nasázené do obého, dále rozevírají taktické možnosti a určí například, jestli je rozumné kouzelníka posílat do přední linie, nebo ho naopak držet co nejdál od přímého nebezpečí. Jak to jednou schytá, bitva končí.
Zašmodrchaná kartografie
Bitvy lze provozovat jednorázové pro srandu králíkům, ale tlukoucím srdcem Chaos Reborn je kampaň – nebo lépe řečeno kampaně, nebo úplně nejlépe řečeno mapy. Jejich spartánskost na pohled připomíná Heroes of Might & Magic pro chudé, jenže ji vyvažuje poutavost dobývání, které vás na nich čeká. Každá mapa obnáší království, spravované vládcem z paláce, chráněného speciální magickou bariérou. Zatímco vládce se vás pokouší vypudit pozvolna nabíjeným kouzlem, vy naopak musíte obsadit manové toky, ze kterých nabijete své vlastní kouzlo, prolamující zmíněnou bariéru.
Na nechráněný palác lze směle zaútočit, ale není vůbec od věci si předtím na mapě zajistit podporu různých osad a ve městech nebo v rámci různých skriptovaných událostí naverbovat vhodné žoldáky. Každý přesun po mapě stojí čas, odpočítávaný dle překonávaného terénu, a vládce nejenomže průběžně posiluje místa pod svou kontrolou, ale vysílá proti vám nájezdnické mágy. Legrace pro celou rodinu!
Pokud se v ní začínáte ztrácet, vězte, že jsem se první hodinu ztrácel taky. Ačkoli hra disponuje parádním bitevním tutoriálem a samotná tahová část je vcelku přehledná, dění na mapách má přehlednost za sprosté slovo. Než se naučíte správně rozvrhovat své síly, něco trpělivosti to zabere. Jakmile vám však zdejší systémy přejdou do krve, půjde o začátek krásného přátelství.
Cizí duše
Mapy umí být poutavé a motivují k důkladnému a zároveň efektivnímu vyzobání, které hra ohodnocuje závěrečným skóre. Především se ale dělí na ty v singleplayeru, nabízející cosi jako příběh, a multiplayerové, které lze jednak sólovat, nebo si do nich vpustit živé hráče podle vzorce, podobného invazím a kooperaci z Dark Souls. Při otevření mapy cizákům vám hra počítačové protivníky zkouší nahradit živými a rázem má všechno o chlup napínavější grády. Návštěvy se ale neomezují jen na ty nepřátelské: do bitev, ze kterých je vám předem úzko, můžete povolat náhodného spoluhráče a stejně tak se sami nabídnout k odvelení do cizích světů.
Hru se živými hráči rámuje časový limit jednotlivých tahů, který je podle mého možná až příliš benevolentní, takže se připravte, že s některými výtečníky se jindy svižné bitvy mohou neúnosně natáhnout. Obecně ale celý systém funguje na jedničku, které by hvězdičku vynesla jen širší hráčská populace. Chaos Reborn není a z principu nikdy nebude behemot typu Hearthstone, tudíž „živost“ zdejšího provozu nepatří mezi nejvyšší. Hra má ale stejně tak daleko do mrtvolné opuštěnosti a jen výjimečně tu bývá čekání na živého hráče čekáním na Godota.
Počítačová inteligence zdejších mágů navíc patří mezi ty obstojnější, jakkoli dokáže chyby stejně tak výživně trestat, jako sama nasekat. Mezi hrou proti ní a proti živým lidem jsem necítil žádný propastný rozdíl a bitvy mě bavily tak či tak – především ale jako součást mapy. Na samostatné skirmishe mě moc neužilo, protože si mě zaháčkoval dobývací model, zpestřovaný občasnými výlety podpořit (nebo zmasakrovat) někoho živého.
zdroj: Vlastní
Kastovní systém
I proto je skvělé, že multiplayerové mapy přibývají skrze práci skromné, ale o to oddanější komunity. Ta je zajímavým způsobem rozvrstvená mezi majitele základní verze a hráče, kteří si buď na Kickstarteru, nebo při běžné koupi připlatili. Chaos Reborn nabízí čtyři různé stupně, kdy vám hned ten druhý za pětatřicet dolarů odemyká výrobu čarodějných holí, rób a zbrojí, a nejvyšší stodolarový pak přímo tvorbu map.
Jejich kvalita kolísá mezi průměrnými zabijáky času s klišovitými zápletkami, přetékajícími namísto fantazie překlepy, ale také výborně rozvrženými mapami, poskytujícími dostatečnou výzvu i pro zkušené mágy. Té navíc nejlepší autoři map dosahují nikoli zahlcením prostoru silnými nepřáteli, ale umným zapracováním prvku, který singleplayer pouze naťukne: tzv. kouzelnických tabu.
V praxi jde o zákazy, platné pro jednotlivé bitvy. Jednou nesmíte sesílat útočná kouzla, jindy jsou z potvor povoleny jenom ty létající. Vůbec nejvýživnější mi přišlo tabu, zakazující karty s nadprůměrnou pravděpodobností úspěšného seslání. Jak si poradit s balíčkem, do kterého najednou nejsou nalosovány žádné „jistoty“? Pokerová patina hry dostala okamžitě dvojnásobné grády!
Jako z vody
Posun, který Chaos Reborn zaznamenala od raného prototypu, je na jednu stranu obdivuhodný a na druhou v něm Gollopovo kouzelnické dítě neztratilo tvář. Zatímco jiné komunitně vyvíjené hry škobrtají na vratkých nohou, v tomhle případě je na silných základech budována pecka, kterou lze v tuhle chvíli prohlásit za hotovou, a přesto se těšit, co všechno ještě zvládne do budoucna nabídnout.
Je důležité, že se přitom vyhýbá hříšným svodům monetizace a mikroplateb. Jasně, jsou tu zmiňované stupně za příplatek, ale k nim se jednak můžete propracovat samotným hraním a jednak si to hraní užijete nezávisle na nich.
Ať už poptáváte přímá síťová klání, nebo se chcete ponořit do celonočních seancí, ve kterých vřou tahové bitvy v symbióze s tažením mapou, Chaos Reborn vám půjde na ruku. A uvelebí se v ní jako ty nejnávykovější klasiky.
