Když k tomu připočteme, že královna obalamutila otce Aurory, aby si ji bláhově vzal za ženu, získáme vskutku klasický scénář, který však slouží k dobru věci. Child of Light dává v tom nejlepším vzpomenout na tradiční pohádky, které vám babičky čítávaly před spaním. Jen s tím rozdílem, že zatímco tehdy na papíře leželo jen pár ilustrací, tedy vám výtvarníci nedají vydechnout.

Child of Light je překrásná hra. Jedna z těch, co si dokáží člověka získat od prvního obrázku, bez ohledu na žánr. Království Lemuria jakoby někdo nakreslil vodovými barvami a přitom vystřídal všechny stěžejní motivy. Aurora se během své pouti za měsícem, hvězdami a sluncem proletí sychravými lesy, lávovými jeskyněmi, rušnými městy, podvodními tunely i temnými hrady.

Výtvarným zpracováním umí hra od Ubisoftu pohladit na duši a vodovková grafika navíc perfektně sedí k pohádkovému vyprávění. Zatímco většinou sáhnete po hře, abyste se bavili hraním, v Child of Light se můžete bavit obyčejným kocháním se.

Child of Light je láska na první pohled. Avšak dlouhodobé vztahy se jen na vzhledu založit nedají a namístě je tudíž bližší ohledání. Skrze něj zjistíte, že žádný dlouhodobý vztah vás vlastně ani nečeká. Doslova můžeme mluvit o lásce na jednu (zimní) noc. Za deset až dvanáct hodin máte hotovo a vzhledem ke čtyřistakorunové sazbě, kterou si rudovlasá kráska účtuje, jde o zcela adekvátní délku. A klidně by hra mohla být ještě kratší. Jak kacířská to myšlenka!

Že jde o kacířskou myšlenku? Možná, ale Child of Light není komplexní titul a jeho veskrze triviální mechanismy se po několika hodinách okoukají. Nenechte se oklamat dvourozměrnými záběry. Ačkoli technologie UbiArt Framework pohání i poslední dva Raymany a možná oživí Prince z Persie, Child of Light není hopsačka. Víla Aurora tráví většinu času ve vzduchu a několik málo logických hádanek jste uhádli už předtím ve stovce jiných her. Máme co dočinění s RPG zabaleném v suši rolce.

JRPG od galského kohouta

Inspirace tradičním japonským žánrem je nejzřetelnější během soubojů. Jsou tahové a začínají klasicky - poletujete (a kvůli hrozné mapě občas bloudíte) po otevřeném světě, hledáte truhly, výjimečně plníte vedlejší questy a sem tam narazíte na hlídkující potvoru, čímž se spustí bitka. Child of Light je natolik japonská, že aplikuje i klasickou mechaniku „když do nepřítele ťuknu zezadu, budu mít výhodnější startovní pozici“.

Tradiční stříhání tahů však vývojáři Child of Light obohatili o element rychlosti. V praxi to znamená, že čím je postava hbitější, tím dříve zaútočí, takže pořadí útoků není fixně dané jako ve frontě na oběd. Všichni účastníci klání jsou znázorněni na dolní liště, která je zakončena bojovou fází. Na jejím počátku si zvolíte útok (čím silnější, tím delší nabíjení), a pokud během nápřahu nepřiletí žádná facka z druhé strany, postava provede zvolenou akci - útok, obranu nebo užití lektvaru.

zdroj: Archiv

Child of Light navíc obsahuje asymetrický lokální multiplayer. Vedle Aurory ovládáte myší ukecanou světlušku (ve hrách jsou světlušky zásadně jen ukecané) Igniculus, která umí otevírat truhly, sbírat blahodárné kuličky a především oslňovat oponenty, čímž je během potyček výrazně zpomalí.

V praxi se mi tedy osvědčilo hraní s mladším bratříkem. Pravda, trochu to celé připomínalo kooperaci při hraní real-time strategie, kde jeden mačká klávesové zkratky a druhý kliká myší, ale díky nízké obtížnosti nešlo o žádný stres. Brácha pomáhal, svítil na cestu a já mu na oplátku překládal rýmované dialogy. Ač pohádková a vhodná i pro děti, Child of Light bohužel není v češtině.

Zřejmě slušnej oddíl

Vývojáři sice umístili do středu dění zrzavou princezničku, s níž meč mává více než ona s mečem, ale přihodili k ní i několik spolubojovníků. Během cesty Lemurií Aurora potká nejednoho obskurního človíčka, což je milé kvůli jejich rozkošným povahám, ale též variabilitě soubojů. Všichni mluví v rýmech (občas poněkud lámaně), ale každý umí něco jiného.

Dědeček hříbeček je kouzelník, antropomorfní myš je lukostřelec a cirkusový šašek zase umí všelijak podporovat své kolegy. Akorát zamrzí, že aktivní bojovou dvojici nelze přesně naštelovat, že postavy nesbírají žádné vybavení a většinu bitek lze řešit použitím identické taktiky… Na tomto místě je vhodné zopakovat, že Child of Light je malé RPG za odpovídající nízkou cenou.

Čeho naopak ve hře málo není, jsou úrovně. Nepamatuji RPG, kde by postavy levelovaly takovým tempem a bez nadsázky mohu říct, že skoro po každém mači na mě vyskočilo ono uspokojující „Level Up!“ Jen s tím rozdílem, že už to pak vlastně uspokojující nebylo, poněvadž za deset hodin jsem jej viděl zhruba třistakrát. I ta nejsladší odměna se přejí.

S RPG, kde neustálé vybírání nových schopností a vlastností působí otravně, je něco v nepořádku. O balastu lze mluvit i s ohledem na tunu lektvarů, které se válí všude možně, a použil jsem je pouze v několika tužších soubojích s bossy. O něco užitečnější už byl jednoduchý systém tvorby krystalů, které různými způsoby vylepšují předdefinovanou výbavu té které postavy. Crafting, enchanting – všechno tu je, všechno znáte, akorát ne v tak zjednodušené formě.

To už ale zabíhám do detailů, které odhalují nepříliš sofistikovanou kostru hry. Child of Light se však ani nesnaží být něčím velkým a komplexním a skrze nízkou cenovku a pohodovou hratelnost to otevřeně přiznává. Méně je někdy více a Ubisoft zasluhuje palec nahoru za to, že kromě megalomanských titulů dal zelenou i menšímu JRPG. Snad se to společnosti vrátí.