Civilization VI: Gathering Storm – recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Civilization VI: Gathering Storm – recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

22. 3. 2019 18:30 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

Ledovce tají, chudáci lední medvědi pomalu vymírají, nízko položeným oblastem hrozí katastrofické záplavy. Člověk se na to dívá a říká si: „Tak proč, když tohle všechno víme, pořád pálíme nekonečná kvanta uhlí a ropy?“ Zvnějšku se to může zdát jako bláznovství, ale Civilization VI: Gathering Storm vám názorně ukáže, že to je vlastně nutnost. Ano, chudáci lední medvídci, je moc smutné, že nemají kde bydlet – ale přece nenecháte svoje továrny pracovat jen s padesátiprocentní efektivitou!

Z komínů se musí čadit

To je v kostce celý princip nového systému globálního oteplování a klimatických změn, který Gathering Storm prezentuje jako svou nejzásadnější novinku. Všechny frakce ve hře vědí, že by svůj rozbujelý průmysl měly držet na uzdě, jinak brzo nezbude žádná pevnina. Ale všechny jsou zároveň součástí nemilosrdného ekonomického závodu, v němž je důležitá sebedrobnější výhoda.

A tak, jakmile se na mapě objeví uhlí a po něm ropa a uran, se na tyhle suroviny všichni vrhnou jako hladoví psi a začnou s jejich pomocí vyrábět VÍC vojáků, stavět VÍC divů světa, produkovat VÍC speciálních distriktů. Rozpačité škrábání na hlavě a mumlání, že by možná nebyl špatný nápad trochu zvolnit, se dostaví, až když jim voda šplouchá kolem kotníků.

Postav třeba zeď

Civilization VI vždycky byla založená na mnohonásobných volbách a obětech, které jste připraveni podstoupit. Chci teď postavit vojenské ležení pro případ, že na mě zaútočí nepříjemně expanzivní soused, nebo to risknu a vybuduju pyramidy? Nebo dlouhodobější dilemata: Hodlám na sebe navléknout bílý hábit a chňapat po vědeckém vítězství, anebo si radši nasadím škrabošku a zkusím vyhrát kulturně?

Globální oteplování k tomu všemu přidává novou vrstvu, i když asymetrickým způsobem – vždycky je pro jednoho nebezpečnější než pro druhého. Pokud hrajete za pevninské impérium, není vůbec špatný nápad vypouštět do ovzduší tolik odporného hnusu, kolik dokážete, protože vaši konkurenti na pobřeží z toho radost mít nebudou. Pokud jste naopak Maoři sídlící výhradně na malých ostrůvcích, znečišťováním si podepisujete rozsudek mokrého obýváku.

Klimatické změny se ovšem netýkají jen pobřeží – čím víc je Země zdevastovaná, tím víc se brání říčními záplavami, výbuchy sopek, tornády a hurikány, které vám sem tam pěkně pocuchají infrastrukturu a zaručí, že místo výstavby pěkného nového muzea musíte napřed několik dlouhých tahů opravovat ohořelou katedrálu.

Je to hezký systém, ačkoliv na jeho nejzajímavější efekty si budete muset počkat až do velmi pozdní části hry, jakmile se naplno rozjede světový průmysl – ze začátku občas exploduje nějaký ten vulkán nebo se z břehů vylije řeka, ale není to nic, co by mělo změnit váš herní styl. Je tu ovšem jeden zásadní problém. I ke konci je až příliš snadné vyhnout se nepříjemným následkům.

Ve jménu výzvy jsem pro jednu ze svých her zvolil národ Féničanů, jehož unikátní bonusy ho předurčují k tomu, aby svá města stavěl výhradně na mořském pobřeží. A jakmile se voda začala zvedat, doopravdy jsem na chvilku měl problém a několik cenných hexů i s budovami zmizelo ve vlnách.

Jenže pak jsem vynalezl technologii protipovodňových hradeb. Za celkem nízkou investici jsem během pár kol vybavil všechna svoje města touhle bariérou, přes kterou se následně žádná voda nedostala – a dokonce se odvodnily i hexy, které dřív byly zaplavené, což už není ani tak technologie, jako spíš čáry máry.

Je to překvapivě jednoduché řešení problému, z nějž jsem pár desítek kol doopravdy mírně panikařil a v duchu už viděl, jak se moji lidé co nevidět na dně moře potkají s obyvateli Atlantidy. Navíc, jakmile se dostanete do poslední fáze oteplování a roztaje 85 % světových ledovců, eskalace končí. „Horší už to být nemůže,“ tvrdí naivně šestá Civka. Za pár desítek let si to povíme.

zdroj: Archiv

Slovo je mocnější kanónu

Je škoda, že se klimatické změny dají celkem snadno řešit unilaterálně, když nové rozšíření zároveň přináší krásný způsob, jak si s nimi poradit daleko zajímavěji – Světový kongres. V něm se už někdy od klasické éry potkávají světoví lídři a dělají to, co jde světovým lídrům zavřeným v jedné místnosti nejlíp – hádají se a hlasují.

Skrz Kongres je možné vyhlašovat nejrůznější rezoluce, například zrušit efekt jednoho konkrétního typu luxusní suroviny, nebo ho naopak zdvojnásobit. Je možné zdražit údržbu armády, nebo ji naopak zlevnit. A je možné vyhlašovat krizové situace či soutěže.

Právě soutěže jsou užitečným nástrojem, jak všechny civilizace ve hře k něčemu donutit. Někdy to může být prostý závod o to, kdo postaví nejvíc sportovišť, ale postupně se dostanete k důležitějším otázkám. „Národ, který bude za 30 tahů nejmíň ze všech znečišťovat ovzduší, získá 200 bodů diplomatické přízně a jeden bod k celkovému diplomatickému vítězství,“ řekne například hra – a vy najednou máte setsakra velkou motivaci přestat házet do pecí mrtvé přesličky a diplodoky, i když se sami oteplování třeba až zas tak moc nebojíte.

Místo zlata službičku

Ale co to? Do poslední věty jsem jen tak ležérně přihodil dva termíny, které jsem předtím vůbec nezmínil, jako bych snad očekával, že jim budete rozumět. A někteří z vás jim určitě rozumět budou, ale pro všechny ostatní je samozřejmě vysvětlím. Tak tedy: co je to diplomatická přízeň, a co je to diplomatické vítězství?

Oba pojmy se vážou ke Světovému kongresu, byť každý trochu jiným způsobem. Diplomatická přízeň je v podstatě nový druh měny, kterou si můžete kupovat hlasy. Běžně máte při hlasování o každé rezoluci jen jeden hlas, ale přihoďte trošku přízně a rázem budete schopní přehlasovat třeba všechny ostatní národy dohromady (pokud nějaké bodíky neinvestují i ony, samozřejmě).

Přízeň získáváte automaticky od každého městského státu, kterému vládnete, plus ze svého vládního systému – čím je pokročilejší, tím víc vám nadělí bodů. Existují i další způsoby, například skrz zmiňované soutěže, anebo si zkrátka nechte za svoje přebytečné luxusní suroviny tučně zaplatit v přízni namísto ve zlatě či železe.

Kissingerovo vítězství

Bavilo mě takhle z konkurenčních národů tahat přízeň, šetřit si ji, nepoužívat ji u rezolucí, na jejichž výsledku mi až tak moc nezáleželo, a pak si pro sebe urvat nějaké klíčové hlasování, které buď opravdu hodně pomohlo mně, nebo opravdu hodně uškodilo mému nepříteli. A nabytá přízeň se mi pak hodila i ve finální fázi hry.

Jakmile hodiny odbijí začátek moderní éry, v každém budoucím hlasování Světového kongresu se objeví jedna konkrétní nová rezoluce se dvěma možnostmi. První možnost: „Cílový hráč získá 2 body k diplomatickému vítězství.“ Druhá možnost: „Cílový hráč 1 diplomatický bod ztratí.“ Nová podmínka diplomatického vítězství říká, že 10 bodů vám zajistí úspěšný konec hry.

Když se tedy topíte v diplomatické přízni, například díky tomu, že ovládáte většinu městských států na zeměkouli, není nic snazšího než si postupně nakoupit obří hromadu diplomatických vítězných bodů. Přesně to se mi v roli neutopitelných Féničanů povedlo – díky jejich skvělému obchodu jsem byl strašlivě zazobaný, takže jsem si nechával platit zásadně diplomaticky. A skoro se mi to vyplatilo. Jenže umělá inteligence není úplně tupá.

Situace byla následující: měl jsem na kontě 7 diplomatických vítězných bodů a mohl jsem během pěti kol vyvinout technologii, která by mi ještě jeden navíc přihodila. Zároveň jsem ale viděl, že se za sedm kol schází Kongres. „Aha!“ napadla mě ďábelská myšlenka. „Využiju toho, že hraju proti tupým počítačům, a začnu onu technologii vynalézat až za chvíli, aby byla hotová jedno kolo po schůzi Kongresu.“

Bál jsem se totiž, že kdybych měl 8 bodů a v Kongresu chtěl získat další 2, které by mi vyhrály hru, ostatní by se proti mně spikli a přehlasovali by mě. Ačkoliv jsem měl gigantickou zásobu bodů, nemohl jsem převýšit sedm jiných frakcí dohromady. A tak jsem šel na Kongres jenom se 7 body, sebevědomý jako nikdy.

Ti vychytralí kujóni mě stejně přehlasovali. Moc dobře si všimli, o co se pokouším, ignorovali všechno ostatní a ukradli mi výhru před nosem. Uznale jsem pokýval hlavou, vykašlal se na diplomacii a o pár desítek tahů později dosáhl kulturního vítězství. Je to ale malá ukázka, že AI, tradičně poměrně slabá stránka celé série, má občas za ušima.

zdroj: Archiv

Koncová koncentrace

Jak globální oteplování, tak Světový kongres začnou mít opravdový smysl až v pozdější fázi hry, a to samé platí o další novince – technologiích 21. století. Díky nim si můžete postavit mašinu na zabíjení s poetickým názvem Giant Death Robot, naučíte se stavět obydlí přímo na hladině oceánu (další způsob, jak se vyhnout efektům klimatických změn) atd.

Dohromady se celý datadisk opravdu silně kloní k vylepšenému zážitku na konci hry, a to dokonce natolik, že v raných érách možná ani nepoznáte, že se něco změnilo. Jistě, občas vás ofoukne nějaké tornádo nebo objevíte přírodní div, na jaký jste předtím nenarazili, ale pokud jste agresivní a máte rádi svoje hry v podstatě vyhrané už někdy během středověku, tenhle datadisk vás pravděpodobně zklame.

Přesně to se mi přihodilo, když jsem hrál za Sulejmana Nádherného, sultána s nejlepší čepicí na světě™. Jeho Osmani fungují jako naprosto brutální dobyvačná lavina. Podle mnohých hráčů je to zdaleka nejsilnější civilizace ze všech osmi přidaných a moje zkušenosti to jenom potvrzují.

Levné obléhací stroje a vynikající janičáři (které musíte trénovat v dobytých městech, ne v těch, která jste původně vy sami založili, jinak přijdete o populaci) zařídili, že střet dvou islámů – mého dobyvačného proti Saladinově mírumilovnému – dopadl velmi dobře pro Turky, velmi špatně pro Araby. Odtamtud jsem pokračoval dál a dál a než roztál první ledovec, byl jsem králem světa.

Jediný nový prvek, který mě v té chvíli doopravdy ovlivňoval, byl systém tzv. grievances, neboli křivd. Ten umožňuje chudákům obětem oplatit ránu pěstí, aniž by se na ně ostatní národy dívaly spatra. Dejme tomu, že jako Osman zničehonic vyhlásím válku Egyptu a seberu Kleopatře dvě města. To vygeneruje určitý počet bodů křivdy, takže paní faraonka mi následně, třeba i po uzavření míru, může házet klacky pod nohy a nebude považována za agresorku. Šikanovat všechny kolem se v dlouhodobém horizontu nemusí vyplatit.

(Malá nápověda, jak se tomu vyhnout: Neuzavírejte mír, dokud všichni vaši nepřátelé nejsou mrtví.)

Díky za civilizace, Civilizace

V recenzi na minulé rozšíření Rise and Fall jsem si stěžoval, že nové mechaniky jsou sice zajímavé, ale nedotažené. V Gathering Storm jsou podobně zajímavé a o dost dotaženější, takže nemám pocit, že by měl okamžitě následovat balanční patch.

Zároveň se mi ale žádný přídavek nezavrtal do hlavy a nekřičel: „Vidíš? Jsem nepostradatelný a šestou Civku si beze mě už neumíš představit, muaha!“ Klimatické změny na to zkrátka nejsou dost katastrofální, respektive je příliš snadné jejich efektům s rezervou uhnout z cesty.

Světový kongres by mi chyběl víc, ale není to až tak hluboký systém a diplomatické vítězství si nezakládá na ničem složitějším než opravdu trpělivém hromadění bodů, které pak v pravý čas nasypete do několika klíčových hlasování.

Kdybych hodnotil pouze nové mechaniky, asi byste nahoře viděli o stupínek nižší známku. Naštěstí tu je něco, co pro mě Gathering Storm vytahuje ještě o chlup výš – nové národy. Opravdu do hloubky jsem si vyzkoušel tři, zbylých pět jsem zlehka osahal, ale každá malá ochutnávka se div nepřevážila do plnohodnotné seance, natolik byly unikátní národní vlastnosti zajímavé.

O krvelačných, téměř nezastavitelných Osmanech jsem už mluvil, byť jsem ani nestačil zmínit jejich speciálního guvernéra. Féničtí obchodníci zase umí stěhovat své hlavní město a jejich kolonie za určitých podmínek neztrácejí loajalitu. Maoři jsou zase mistři ve využívání neopracovaných hexů a mají koláče i bez práce, jen je problém, když váš na moři začínající první osadník osm kol nenajde jakoukoli přijatelnou pevninu.

Mali má nekonečno zlata. Maďaři šikovně ovládají městské státy. Švédové… o Švédech už jsem toho napsal dost. Inkové umí, a teď si nevymýšlím, perfektně využívat hory, skrz které jiné národy nedokážou ani přejít. Kanaďani jsou sice slabí, ale aspoň mají hokejové stadiony. A navíc je tu ještě Eleonora Akvitánská, první panovnice, která může vládnout jednomu ze dvou států – Anglii či Francii.

Drahé? Jak pro koho

Jsou to překrásné nové hračky, které můžete posouvat po zase o něco plnější a složitější herní ploše, a v tomhle ohledu je Gathering Storm úspěch – rozhodně větší než minulé rozšíření.

Nemůžu říct, zda se tu díváme na dobrý poměr cena/výkon – 40 eur je dost peněz pro ležérního hráče, co zatím hrál všehovšudy za dvě frakce, ale pokud je Civka vaše hlavní zábava a cpete do ní desítky a stovky hodin, pak je ta tisícovka za tající ledovce, diplomatické hrátky a sultána s cibulí na hlavě velice přijatelná.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Globální oteplování je málo katastrofální, diplomatické vítězství lehounce ploché. Řadu menších vylepšení naštěstí doplňují vynikající nové civilizace.

Nejnovější články