• Realtime strategie?
Nedávno se objevil titul, který udělá radost především všem milovníkům strategických her, odehrávající se během druhé světové války. Tím není nic jineho než Close Combat 4, který se snaží navázat na tradici svých starších kolegů, kteří byli vydáni ještě pod křídly Microsoftu. Chápu ze série Close Combatů není tak známá jako dynastie Panzer Generálů, která slavila a jistě ještě stále slaví notné úspěchy, ale svůj podíl na tom nese i většina herních časopisů, jejichž recenzenti ani zdaleka nepoznali krásy předchozích dílů CC a sprostě je odsoudili jako podprůměrné hry. Vím, že cílová skupina těchto taktických her je o hodně menší než je tomu třeba u akčních záležitostí, ale to přeci ještě neznamená, že se nenajde dostatek fandů, kteří dokáží ocenit poctivě odvedenou práci.

Jelikož jsem sám velký obdivovatel všech děl, které vzaly za vděk druhou světovou válkou, vím o čem mluvím, protože právě Close Combat je více než originální typ hry, která nejenže nemá cizí predchudce, ale ani konkurenci. Jedná se totiž o čistokrevnou REAL-TIME strategii, která se ale chová úplne jinak než normální RTS stylu Duna 2 nebo Starcraft. V CC prostě nejde jen tak označit souperovi jednotky a myslet si, že když je vás víc, máte automaticky vyhráno, protože CC je naprosto reálnou simulací válecným tažením jak má být, která si vzala to nejlepší z real-time a turn-base strategií a proto je nutné držet se určitých zásad jako je vzájemné krytí a v jednom kuse musíte myslet na zabezpečenou obranu, z které provádíte útoky proti nepříteli. Před zahájením bitvy si může každý hráč libovolně rozmístit své pozice (třeba jako ve Steel Phanters) a když se scénář spustí, přepne se hra do real-time, kde už je velice potřebné vážit každý krok, který podniknete, protože ztracené jednotky jsou v danou chvíli většinou nenahraditelné a jejichž absence by mohla být natolik závažná, že vás donutí k ústupu. Významnou roli hraje i terén, který je sice graficky pouze dvojrozměrný, ale v praktickém významu je plastický, což umožňuje schovávat se za kopcem a budovami nebo v různých příkopech, zákopech, korytech řek a samozřejmě také lesním porostu. Pěchota však ještě muže okupovat budovy a vytvářet si tak perfektní zázemí či dlouho odolávat přesile. Veškerá bojová výzbroj byla vytvářena podle skutečných předloh a jejich účinky v boji by jim rovněž měly odpovídat (tedy až na pár výjimek).

• Opravdová válka
Dalším důležitým aspektem je munice, která je samozřejmě omezena a proto je potřebné v některých případech uvažovat o té či oné střelecké pozici pro tank, protože všeobecně platí, že na čím delší vzdálenost střílíte tím větší je pravděpodobnost že se střely minou účinkem a vaše i beztak už skromné zásoby se ještě více ztenčí. Protože opravdová válka není jenom boj pěšáků a tanků, figurují přímo ve hře jednotky vybavené různými typy minometů a děl, které jsou mnohdy vydatnou podporou, proti stále více dotěrnému nepříteli. Nechci ještě předbíhat, ale snad nevadí, když prozradím, že v posledním Close Combatu, o kterém je vlastně tato recenze, je implementována i dalekonosná dělostřelecká podpora a hlavně tolik chybějící letectvo, které dokáže zajistit jak útok vzdušných sil na pozemní cíle, tak zásobování vašich jednotek.

Každý z Close Combatů je věnován určité části druhé světové války a tak vlastně nové díly nemají za úkol, jak by si někdo mohl naivně myslet, přinášet nové a převratné změny (grafika, systém hry apod.), ale zmapovat další a další významné operace druhé světové války. Je sice pravdou, že laik, který by shlédl například CC3 a CC4, by došel k pro něho neomylnému závěru, že se jedná o úplně identické hry, ale pravý opak platí pro nás, kteří víme o co vlastně kráčí. Close Combat 4, je doopravdy, až na pár grafických vylepšení, skoro stejnou hrou jako jeho předchůdce, ale po scenáristické a dějové stránce je výtvorem, který mě OPĚT připoutal k počítači na dobu, která není přímo úměrná ničemu, protože co se mne týká, já můžu tento druh strategie hrát pořád a stejně mě nikdy neomrzí.