Jurta ve stepi 

Probuzení v tradičně vyzdobené mongolské jurtě, která je ale zároveň plná futuristické technologie, je velmi matoucí jak pro hráče, tak pro hlavního hrdinu jménem Enebish. Ten totiž ztratil paměť, a tak je (stejně jako vy) úplně perplex z toho, co na jeho stole dělá robotické tělo s myslí a podobou mladé ženy. Tomu pocitu moc nepomůže ani nádherný orel s dutým tělem, který si přiletí na snídani, jako by se nechumelilo (i když, abych byl fér, ono se opravdu nechumelí).

A to ani nemluvím o okolní přírodě - nekonečných mongolských stepích se vzrostlou trávou a říčkami, mracích, které vypadají, jak kdyby je někdo namaloval štětcem… a kilometrech a kilometrech jakýchsi transformátorů propojených elektrickými dráty, na kterých mohou létat vznášedla. Ó ano, ještě bych možná měl zmínit obrovský polorozpadlý komplex plný tobogánů, balónků, barev, kytiček a temných oblaků plynu, které vás se zlověstným syčením chtějí zabít. 

Předmět sem, předmět tam, všechno je to hezké 

Pokud teď s lehce podezřívavým výrazem zíráte na obrazovku a přemýšlíte, jestli jsem si to všechno nevycucal z prstu, tak se vám ani nedivím. Ale přísahám, že je to všechno pravda. Při tom herní není Cradle nijak zvlášť výjimečná – ve svém jádru jde o jakýsi “walking simulator” typu Gone Home. Většinu času zabere chození po jurtě, parku a okolí, hledání předmětů a jejich kombinování dohromady. Upřímně řečeno to není žádná velká zábava. Půlhodinové hledání televizního ovladače zapadlého někde pod postelí, sbírání divného mongolského ovoce a jeho porcování, oprava poškozené televize…

Při těchto činnostech, kterým tak docela nepřísluší adjektivum “zábavné”, naštěstí pomáhá skvělá estetická stránka hry. Nejenom pěkná grafika, ale celkový dojem a ve hrách naprosto neprobádané prostředí nekonečné stepi ve všech možných denních dobách a za každého počasí. Během únavného spravování televizních antén mě několikrát napadlo, že bych rád vsedl na malého mongolského poníka a vyrazil s Čingischánem na nějakou pěknou invazi.

Zvuková stránka jen podtrhuje pozitivní dojem z vizuální prezentace. Velmi často neuslyšíte nic než vítr a křik ptáků prohánějících se na pitoreskním nebi nad vaší hlavou. Ovšem, když už začne hrát hudba, tak to opravdu, opravdu stojí za to. Ženské vokály prostupují éterické melodie a zvuky přírody. Tahle kombinace dokáže být jak úchvatně klidná při západu slunce, tak neuvěřitelně nabitá energií při dechberoucím finále hry. Naposledy mě hudba navazující na nájezdnický stepní národ fascinovala v Attila: Total War, ale tam byla vesměs temná, bojovná a děsivá. V Cradle je zkrátka krásná, a to na všechny možné způsoby. 

Fascinující svět. Tajemný příběh 

Co říci o podivném sci-fi světě s fantastickými prvky, ve kterém se Cradle odehrává? Navzdory rozpadlé a napůl funkční technice nejde o svět postapokalyptický, a pravděpodobně se nedá mluvit ani o žádné orwellovské dystopii. Podle Cradle je svět za 60 let ode dneška… jiný. Jak to tak vypadá, nerodí se žádné nové děti, za což může tajemný virus. Jenže lidé díky technologii přenášení vědomí do robotických těl ani neumírají. Všechno to ještě komplikuje fakt, že protilék na zmíněný virus nějakým způsobem pochází z lidských emocí, které ale můžou v člověku doslova vybuchnout a zabít všechny v jeho okolí. Inu, jak říkám, jiný svět s úplně jinými pravidly.

Z krátkého shrnutí na pár řádcích možná vypadá hloupě, ale věřte mi, že stojí za to prozkoumat všechny jednotlivé střípky vědění, které Cradle nabízí, protože tahle hra je napsaná zatraceně dobře. Zdlouhavé hledání předmětů je do velké míry vykoupeno právě nacházením těchto střípků, ze kterých se postupně skládá spíš neúplná, ale o to pronikavě záhadnější mozaika.

zdroj: Archiv

Příběh, který je do fascinujícího světa Cradle zasazený, má svoje nesporné kvality. Je tajemný a nepředvídatelný, zabývající se nejen osudem a minulostí opuštěného zábavního parku. Velkou roli hraje objevování extrémně zvláštní minulosti hlavního hrdiny Enebishe a také jeho robotické společnice Idy. Celkově toho kvalitě vyprávění nelze moc vytknout, tedy až na pár drobností.

Zaprvé, dabing je často poněkud monotónní a zbavený emocí (i když co byste čekali od robotické dívky, co je napůl váza na kytky). To ovšem vynahrazuje naprosto fantasticky provedený pohyb očí, které jsou na tváři zobrazeny jakoby pomocí malé obrazovky. Zadruhé, veliká část příběhu je prezentována tím, že si Ida postupně vzpomíná na různé události nebo fakta z minulosti, zatímco vy někde hledáte předměty nebo si hrajete s kostičkami. Když vám už po desáté začne vyprávět vzpomínku zrovna ve chvíli, kdy dojdete na klíčové místo, působí to víc než trochu nepřirozeně. 

Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlava 

Aha, vidím, že jsem se konečně velkým obloukem dostal ke kostičkám. Velká část hry totiž vůbec není o sbírání předmětů a nezávazném pokecu s Idou. Uvnitř zábavního parku na vás čekají místnosti, které vás pomocí virtuální reality přenesou do světa plného barevných kostiček, ve kterém vždy musíte splnit patřičný úkol. Jsou to vesměs minihry typu „nasbírejte 30 oranžových, když oranžové zkombinujete s bílými, vznikne víc oranžových, červené vybuchují“. Poprvé je to ještě docela zábava, jenže po chvíli zjistíte, že tyhle minihry jsou vlastně jen dvě a neuvěřitelně rychle se ohrají. Už ve druhé místnosti jsem byl rád, že v případě neúspěchu vám hra nabídne úplné přeskočení celé minihry a další pokračování v příběhu.

Že existuje taková možnost, ale není žádná velká pochvala. Takhle významná část hry by měla být originálnější, rozvinutější, zkrátka a dobře jakýmkoli způsobem lepší. Nezískal si mě ani způsob, jakým jsou kostičkové levely včleněny do příběhu – totiž, že každý z nich náhodou ukrývá součástku nutnou k opravě Idy. To podle mě není zrovna nejlepší scénáristická práce. Na druhou stranu si takového detailu člověk všimne jen proto, že zbytek dialogů a další psané expozice je na opravdu vynikající úrovni. 

Zábava s kazy 

Abych to nějak shrnul, dvě ze tří hlavních aktivit, totiž hledání předmětů a barevné kostičky, mě moc nezaujaly a s postupem času mě začaly otevřeně iritovat. To asi není moc dobrá hra, když je z 66 procent na nic, řeknete si. Jenže jak potom vysvětlit, že mě Cradle držela přibitého před počítačem? Snadno.

Třetí aktivita – rozhovory, odkrývání minulosti a všeobecná fascinace předestřeným světem, atmosférou, příběhem – stojí za to. Pravda, nejspíš budete podobně jako já častěji zmatení než chápající, ale co na tom? Zvlášť když se v celém tom zmatku a dumání můžete opájet nekonečnou stepí a vynikajícím soundtrackem.

Byl bych moc rád, kdyby Cradle nebyla poslední hrou zasazenou do tohoto nezvyklého prostředí. Flying Cafe for Semianimals mají evidentně hernímu světu co nabídnout, a to nejen svoje naprosto senzační jméno. Zároveň ale doufám, že případný následovník Cradle bude mnohem lepší počítačová hra.