Déjà vu
Můžeme tedy o Crysis 3 mluvit jako o novém nebezpečném kohoutovi na dvorku multiplayerových FPS? Upřímně řečeno, nikoliv. Jste-li spokojeni ve své oblíbené online střílečce typu Call of Duty, nemáte důvod ji kvůli Crysis 3 opouštět. 8 módů a 12 map je slušnou porcí, která se jen tak nepřejí, ale koncepčně nepřináší nic zásadního, co by ji výrazně vystrčilo ze současného davu, jako se to daří např. Planetside 2 nebo Hawken.
Zároveň to však vůbec neznamená, že by zdejší multiplayer byl špatný. Naopak! A jakožto člověk, který se k Modern Warfare nebo Black Ops nikdy citově neupnul, jsem na serverech Crysis 3 ochotně strávil mnoho příjemných hodin. Tedy za předpokladu, že fungoval matchmaking, což je problém, který jsem subjektivně považoval za zásadnější než absenci nálože originality.
Bez nadsázky, každý druhý pokus o připojení do hry selhal. Připojování se na druhý až třetí pokus by ještě nebylo tak tragické, protože se jedná o zdržení v řádech desítek sekund. Jen kdyby mě ale následné úspěšné navázání spojení neházelo do jiného herního módu, než který jsem si zvolil. Včetně těch, jež jsem v menu vysloveně zakázal.
Coby benevolentní hráč jsem se však přes tyto problémy nakonec s klidnou hlavou přenášel, protože ve finále mě bavily všechny módy. Snad vyjma taktického Assault o plížení a bránění, kde smrt znamená konec - s anonymy, k nimž jsem se zrovna připojil, nebylo dost dobře možné komunikovat a postup synchronizovat. Když jsem naopak hrál se živým parťákem, ocenil jsem, že jsme mohli v menu hry jednoduše zformovat skupinku a do zápasů se připojovat společně.
Lovcem na internetu
Pokud jste si pod nadpisem ihned představili nahánění diskuzních trolů na vašich oblíbených webech, musím vás zklamat, takhle daleko Crysis 3 nejde. Lovcem se můžete stát ve zde přítomném a skvělém Hunter módu, který coby jediný z nabídky působí svěže. Ale ještě spíše než lovcem se stanete obětí.
Pravidla jsou jednoduchá. Dva hráči se zhostí rolí permanentně neviditelných lovců s luky (co zásah, to frag) a v dvouminutovém limitu mají za úkol postřílet vystrašené vojáčky Cell, totiž zbývající hráče. Každý mrtvý příslušník Cellu se po respawnu stane lovcem a nadvláda neviditelných predátorů se tak postupem času zvyšuje. Přesto jsem, navzdory původním očekáváním, zažil jen málo mačů, kde by lovci úspěšně zneškodnili celé čtrnáctero.
Důvodů je celá řada. Ten první je nasnadě: dvě minuty je málo a čtrnáct jehňátek na popravu hodně, zvlášť pokud se rozutečou. Teoreticky by tak výsledky mohly být vyrovnanější na konzolích, kde se na mapách prohání maximálně 12 hráčů, oproti 16 na PC. Dalším důležitým faktorem je vysoká rozmanitost a vertikalita většiny map, což se ostatně promítá i do všech ostatních módů – kempující čudlové mají obvykle mizerný rozhled a nic nepotěší více, než vylézt na vrchol rozvalin, skočit skupince nepřátel za zadky a eliminovat je mocným úderem do země.
Ačkoliv lovec na minimapě přesně zná souřadnice nepřítele a design červené tečky dokonce indikuje, zda je či není na stejném patře, hledání a skákání beztak nějaký čas zabere. Člen Cellu se nachází klidně o dvě poschodí níže či výše, a jaké bylo mé překvapení, když jsem takhle jednoho našel šlapajícího vodu pod potrubím přehrady. Když za ním pak několik dalších lovců naskákalo, on začal kraulovat zběsile pryč a oni za ním, musel jsem se upřímně zasmát… a pustit tětivu.
zdroj: Archiv
Žoldáci sice obrysy hunterů vidí jenom na vzdálenost pár metrů (nanovision totiž nedisponují), ale defaultně nafasovaný proximity alarm vydává zvuky při blížícím se nebezpečí jako radar mariňáků z Vetřelců. Paradoxně zde dokáže navodit větší napětí, než v nedávné střelnici jménem Aliens: Colonial Marines. Většinová taktika Cell totiž spočívá v prostém skrývání se a při odpočítávání vteřin do konce zápasu, doprovázených hlasitým pípáním alarmu, se dala atmosféra krájet.
Nejprve jsem obsazoval různé roury či větrací šachty (skupinka po zuby ozbrojených vojáků krčících se v odpadní stoce působí neskutečně vtipně), později jsem začal shánět obří těžkooděnecké štíty a zasedávat v málo exponovaných rozích, v nichž mě museli lovci atakovat čelně. První výstřel zpravidla pohltil štít, predátor se tím odhalil a já po něm obratem štít vrhnul. Na mé straně cenný frag, na jeho straně respawn a hlavně ztracené cenné vteřinky.
On je vůbec ten štít skvělá věc a uplatnění našel i v jiných módech. Sice jsem se hýbal jako hlemýžď, ale jeho devastující vrhací účinky jsou úžasné a šikovný byl, i když mi někdo vpadl do zad – pokud dotyčný neměl sniperku či luk, většinou jsem se stihl ještě otočit, střelbu vykrýt (do malého otvoru na hlavu se trefil málokdo) a štít po něm následně mrsknout.
Právě štít je jeden z typů nekonvenčních zbraní, které oponenty zabijí jediným zásahem, což v případě Crysis 3 není každodenním chlebem. Logicky. Ve většině módů se mezi sebou přeci mydlí frajeři ve speciálních skafandrech, kteří toho hodně vydrží a hratelností to připomíná mírně těžkopádnější Halo nebo Gears of War. Přesné míření nad krk je zde tedy důležitější, než v typické konkurenci od Activision nebo EA.
Master Sargent Super Shooter General Sargent
Na Call of Duty jsem v úvodu nenarážel náhodou. Masivně zpopularizovalo multiplayerové loadouty a šplhání po úrovních, což je trend, kterého se i Crysis 3 drží jako klíště. V úvodu mě zavalilo takovým množstvím odemčeného balastu za každé uprdnutí, až jsem se v tom ztrácel.
Nic převratného zde nehledejte, postupně odemykáte nové zbraně či různé upgrady nanosuitu, jež mají mnohem citelnější dopad než je tomu v singleplayeru. Ve hře jednoho hráče se spousta věcí odpouští, v online bitvách však může snížený zpětný ráz, automatické zapínání brnění nebo rychlejší přechod z neviditelnosti, znamenat rozdíl mezi fragem a respawnem.
Fakt, že jste odemkli novou zbraň, je navíc zatraceně znát. Je totiž ohromný rozdíl, startujete-li s obyčejným samopalem, nebo naopak Gaussovou puškou. To platí pro všechny čtyři třídy, vycházející jak z učebnice klasických multiplayerových tříd. Pokud se vám tedy v rámci rychlé hry povede připojit do hry, kde převažují levely 10 a méně, zatímco vy jste na 20, můžete si mnout ruce.
zdroj: Archiv
Až nečekaně hodně času jsem strávil i s vybavením, které se původně válelo na zemi. Typickým příkladem jsou mimozemské kvéry Cephů nebo odtržené stacionární kulomety, které zde plní roli naddimenzovaných zbraní s jasnou převahou v přímé potyčce (ledaže je onou mimozemskou zbraní plamenomet s krátkým dosahem i relativně slabým účinkem). Aby těch es nebylo málo, občas některý z týmů ukořistí Pingera, obřího mechanického robota na třech nohách, který se konvenčními zbraněmi uhlodává dosti složitě a nejlépe na něj funguje skok z nějaké vyvýšeniny opodál. Bezbranného řidiče totiž lze jednoduše vykopnout.
Jinými slovy, i po mnoha hodinách jsem v multiplayeru Crysis 3 stále objevoval něco nového. Ne sice v kontextu žánru, ale v kontextu hry rozhodně - množství obsahu všeho druhu zajišťuje zábavu na dostatečně dlouhou dobu, aby spravila chuť těm, kterým vadí šestihodinová kampaň. Tvůrcům se daří motivovat hráče ke zlepšování a replay videa po každém skonání mají prima výukový efekt. Když se vám po hodinách tréninku podaří uzmout pětici psích známek, a jako odměnu aktivujete orbitální útok (vzpomeňte airstrike), má ze sebe člověk prostě radost. Ale killstreaky už dobře znáte odjinud.
Tradiční, ale stále zábavné
S multiplayerovou nabídkou Crysis 3 je to jednoduché. Pokud vás online střelnice baví, zdejší bohatá nabídka módů vás uspokojí, ačkoliv jde ve většině případů o staré známé. Pod Crash Site si představte klasický King of the Hill, kde okupováním malého radiu přebíráte a držíte určitý bod, zde mimozemský modul – vtip je pouze v tom, že kapsuli shazuje stíhačka a vy předem nevíte, kde přesně. Nejprve ji tedy musíte najít, inkasovat body hlídáním, po nějakém čase se vyhnout její explozi a hledat další. Komu hýbající se bod zájmu nevoní a preferuje několik fixních, dá si Spears, kterýžto mód jinak funguje stejně.
Capture the Relay zase běží na bázi klasického CTF, jen s tím rozdílem, že po ukořistění baterie máte volnou pouze jednu ruku a musíte se zoufale bránit pistolkou. Extraction je pak také z rodiny CTF módů, kde jeden tým nejprve předmět brání a druhý tým se jej snaží co nejvíce ukrást, načež se po pěti minutách role prohodí. A Deathmatch s jeho týmovou variantou snad představovat ani není třeba.
Až na kulhající matchmaking jsem se zdejší hrou pro více hráčů spokojen, rychlejší tempo kombinované s maximálně čtvrthodinovými zápasy mi vyhovovalo. Lidi, kteří za sebou mají tisíce hodin v jiných online střílečkách, si teď sice Crysis 3 pořizovat nemusí, ale jen co spadne cena dolů, originální, zábavný a napínavý Hunter mód si jejich peníze zaslouží.
Celkově tedy slušné a fungující řemeslo, navíc s rozsáhle členitými mapami a (zatím) bez exploitů. Uvidíme, kam se zdejší internetové vody časem přelijí, já se v nich ale určitě ještě po mnoho večerů čochtat budu. Na viděnou!
Verdikt a číselné hodnocení platí pro hru jako celek, tedy pro singleplayer i multiplayer. Recenzi singleplayeru najdete v tomto samostatném článku.
