Kult osobnosti
Cultist Simulator vypadá jako karetní hra, ale ve skutečnosti se v kartách skrývá mnohahodinová tvorba smyšleného náboženství, filozofie a společenského řádu. Karty jsou nositelkami herní mechaniky a příběhové pointy, ve které hráč koncentruje duchovní moc a dláždí sobě i svým bližním novou cestu do nebe. Přitom se po celou dobu hraní nezvedne od herního stolu.
Navzdory spartánským kulisám charakterizuje hru mimořádná svoboda rozhodování. Ta se spojila s roguelike úrovní náročnosti, a proto nelze nikdy s jistotou předvídat, jaký osud vaši sektu v každé nově rozehrané kampani potká. A že oněch restartů opravdu bude. Virtuální smrt a neúspěch, to je kult, který hra vyznává ze všech nejraději.
Utopen v nesnázích
Okultismus se ve hře praktikuje pod rouškou rozdvojeného života ve stylu: ráno lékařem, večer šamanem. Kontakty z civilního světa postupně otevírají širší možnosti v hlásání duchovní pravdy a v náboru stoupenců, přičemž hrozí konflikt s úřady, pokud se kult ukáže být v rozporu s dobrými mravy. Základním dilematem hry je tedy udržení své duchovní moci v hranicích diskrétnosti a současně i nutné popularity.
Náboženská vize praktikovaná úsměvně na koleni, ale s dalekosáhlými cíli, může prýštit z jakékoliv zdroje. Ze snů, z vidění, bludných představ, kacířských knih i obyčejné lidské hlouposti. Kaskádou rozhodnutí se můžete v příběhu dopracovat až kupříkladu ve vyznavače Svaté lesní pěšiny, po které své ovečky dovedete k raketě do vesmíru. Stejně tak se ale na konci lesa může objevit hora šišek, zakrývající mrtvoly vašich kultovních obětí a sekta jako vystřižená z černé kroniky skončí na nejbližší policejní stanici.
Události, ke kterým ve hře dojde, by člověku vystačily na několik životů. Přitom se dějí skutečně jen v rámci karetní hry nesoucí veškerý smysl dění. V praxi proto hra vypadá docela jednoduše. Na stole leží několik boxíků reprezentujících aspekty běžného života, jako je práce, přemýšlení, snění a komunikace a každá kategorie přitahuje a zároveň i nabízí karty s různým významem ke zkombinování. Co však vypadá snadně, je ve skutečnosti neuvěřitelně komplikované.
zdroj: Archiv
Kouzlo experimentu
Skládanku, která plodí dějovou zápletku, dramatizuje fakt, že významy karet nejsou vždy jednoznačné. Nemusí jít pokaždé o konkrétní pozvánku na schůzku s věrnými. Mnohdy jsou to výjevy ze snů a jiná abstraktní poselství, které hra příliš nevysvětluje, což je její kouzlo a zároveň i prokletí. Od stvoření čarokrásného příběhu o bláznivých sektářích dělí hráče docela frustrující vakuum marných kombinačních pokusů s nejasnými cíli.
Spíš než na konkrétních faktech, si hra zakládá na symbolice a náznacích. Je to stavebnice složená z kusých informací a mlhavých souvislostí, mezi kterými teprve nutno najít pojivo a hlubší smysl. A protože se nekladou téměř žádné překážky způsobům, jak s nekonkrétností naložit, mají mnoho podob i herní zážitky z toho vycházející, včetně zlosti a bezradnosti.
Zejména v počátečních seznamovacích hodinách hraní je nemožné vnímat Cultist Simulator adventurníma očima a těšit se na špičkovou mysteriózní kriminálku. Ta sama od sebe nepřijde, přestože k ní hra přirozeně směřuje. Jste to vy a ne hra, kdo tvoří příběh, a upřímně řečeno, jde o tvorbu velmi obtížnou. Zejména zpočátku prakticky není v lidských silách vybudovat smysluplný děj už proto, že hra není příliš intuitivní a spoléhá se víceméně na experimentování, ze kterého sice mohou, ale nemusí vzejít silné zápletky.
Vlastní osud mimo kontrolu
Ze zamotaného chomáče dojmů a indicií nelze v Cultist Simulator vybudovat nic smysluplného přinejmenším do doby, než aspoň trochu pochopíte nesrozumitelná pravidla a vyrovnáte se s mnoha okolnostmi, které hra nekomentuje. Například s tím, že na rozdíl od běžných karetních her v ní prakticky veškerá rozhodnutí činíte pod časovým nátlakem. Dobrá polovina karet má pouze dočasnou účinnost a po vypršení limitu jednoduše zmizí, což „potěší“ zvláště při tvorbě kombinace, do které by se chvíli poté náramně hodily.
Nepředvídatelnost, role náhody a neustálé návraty na start, to je obvyklé koření roguelike her. Jenže v Cultist Simulator chutná jen dokud si neuvědomíte, že kdyby hra jenom trochu ubrala na drsnosti, mohla by být zábavnější.
Nemožnost předvídat následky svých činů a fakt, že dobře rozjetou kampaň hatí neřešitelné detaily, má devastující účinky především na příběh, který se obvykle rozpadá dřív, než stihne ukázat svoji literární sílu. V jedné ze zápletek vás hra například dožene k uvěznění svých stoupenců v domácí temnici. Bizarní příhoda ale vzniká spíše omylem a hlavně velmi nevhod, neboť vězně už nemusíte umět propustit a využít je k rituálům, náboru duší, badatelství, či k odlákání nežádoucí pozornosti zvenčí, zkrátka k běžné činnosti sekty. Oslabená kampaň pak vyzní zbytečně do ztracena a hráč se znovu přesvědčí o tom, že nemá svůj herní osud pevně v rukou.
zdroj: Archiv
Forma nad obsahem
V Cultist Simulator jsem si náramně užil lovecraftovsky bizarní atmosféru, ve které košatě popisovaná fantazie plodí osvícené i naprosto scestné myšlenkové proudy, jako je kupříkladu nekrofilský kult či sdružení kanibalů. Zrovna tak mě příjemně zaměstnal mikromanagement činností, když jsem prostřednictvím karet „obsluhoval“ chod tajné organizace a čelil oficiální moci. Správa kultu a hutná atmosféra jsou však jedinými stmelující prvky v jinak příliš rozkouskovaném herním dění, drceném permanentním časovým tlakem (byť s aktivní pauzou) a tendencí hry absolutně nic nevysvětlovat.
Cultist Simulator jednoduše nezapře autorský rukopis Alexise Kennedyho, spolutvůrce Fallen London a Sunless Sea. Britský vývojář rád shazuje hráče na širé moře v píchnutém člunu a utopit se v jeho hrách není žádné umění. V Cultist Simulator je však mnohem více zmatků a nejasností než ve zmíněných hrách, a proto si mě i přes zajímavý námět, originální zpracování a nespornou myšlenkovou hodnotu nezískala. Forma až příliš zastínila její obsah.
