Nevydáváte se zachránit svoji milou, ani nemusíte spasit civilizaci nebo vyčistit paralelní dimenzi od zla. Devil Daggers postrádá příběh, stejně jako spoustu dalších věcí, na které jsme zvyklí z moderních FPS. Jedna aréna, jedna zbraň a vlny nepřátel – to je to, oč tu běží.
Krakatice chrlící démony přilétají ze všech stran a stačí jejich jeden jediný dotyk a vracíte se na začátek jako Sisyfos. Dobrá, sice Sisyfos s brokovnicí, ale stále na začátek. Vše začíná na novo, nepřátelé nastupují s přesným načasováním vzorných pracovníků a dříve či později vás zaskočí nepřipraveného a naberou na pekelné rohy.
Chodí démon okolo
Technicky vzato to není brokovnice, ale kombinace astrálního samopalu a brokovnice, a překvapivě si s ní v Devil Daggers vystačíte pěkně dlouho. S jasně definovanou a brilantně vybalancovanou minimalistickou hratelností napíná hra nervy k prasknutí a na ploše několika desítek sekund vhání adrenalin do žil pod tlakem. Spouští tak akční instinkty, které pamatují hardcore hráči nejtvrdších obtížností v Doom, Heretic nebo Hexen a dalších legendárních FPS, potažmo lidé s vyvinutým twitch smyslem.
Zběsilý nástup akce (do dvaceti sekund od zahájení) podporuje rychlé zamknutí do tempa hry, ve kterém opakujete do kolečka stále to samé a neustále se zlepšujete v reakcích a pochopení prostředí. Pro příklad: Brokovnice slouží i pro rocket jump nebo odrážení střel od země, po deseti zabitých démonech přichází bonusový frenzy režim, nebo že každý démon má vlastní pohyby, které se naučíte číst podle jeho zvuků – mimochodem vynikajících. Po několika desítkách minut náhle zjistíte, že z mála je hodně a skoro až moc.
zdroj: Archiv
Nezdvořilá hra
Peklo v podání Devil Daggers má zájem jen o váš zánik. S démony nehodíte řeč, zvlášť když vypadají jako ohromná stonožka naklonovaná z fantazie H. P. Lovecrafta a přebalů metalových alb. Démoni tu jsou proto, aby vy jste nebyli. Vlastním tempem a metodicky vás naženou, zaženou, doženou a zabijí. Uvědomit si při spouštění další partie, že jdete na smrt vědomě a dobrovolně, je docela strašidelné. „Zanech veškeré naděje, ty jenž vstupuješ.“Jdete zemřít, tak to tu chodí. Jen se ten okamžik snažíte oddálit. Tohle přece zdvořilé hry nedělají!
Devil Daggers ale není slušná hra. Respektive, neplave s proudem. Podívejme se třeba na tu smrt. Ve videohrách je používána jako trest za nezvládnutí výzvy, která úzce souvisí s postupem vpřed – v příběhu nebo prostředí. Jenže za co trestat, když nemáte kam jít, a příběh tu není? Smrt je pak jen novou šancí zkusit to jinak.
Neustálé umírání je v Devil Daggers vlastně pauzou v nekonečném sledu akce, za nic nikoho netrestá a hra tak velmi citlivě a až s překvapivou elegancí balancuje mezi frustrací (dupete nohama vzteky bez sebe, až se sousedi dostaví, že vám asi utekla pračka) a enormní zábavou (srdce buší jako zvon, protože jste se dostali o pár sekund dál). To je jeden z důvodů, a není vůbec špatný, proč se ke hře vracet - pro těch pár těžce vybojovaných pocitů vítězství.
Šplháme!
Ještě jeden důvod by tu byl, zejména pro soutěživé hráče - žebříčky! Nikoliv Jákobovy, po kterých byste z pekla unikli, ale multiplayerové. Svým způsobem dávají hře i větší smysl. Váš nejlepší čas je zaznamenáván do žebříčku všech hráčů na světě (s minutou a půl jsem v době psaní recenze na 11 261 místě), a každý průchod si hra pamatuje. Na průchody s nejlepší časy všech hráčů je možné se kdykoliv podívat přímo v enginu. A to je skvělé!
Můžete studovat, jaké kroky a úskoky zkušenější bijci používají, nebo jak prioritizují cíle. Z replayů zjistíte hodně a zpětně zkušenosti promítnete do vlastního zlepšování a stoupání po hlavách méně úspěšných obyvatel pekla výš. Komunitní stránka hry je pojatá dobře a má zde své místo i pro motivaci.
zdroj: Archiv
Mrknutí na dědu
Devil Daggers se může s hrdostí zařadit po bok FPS experimentů, jako je třeba Superhot. Poskytuje výrazný a v současnosti ojedinělý FPS zážitek, pakliže patříte k lidem, kteří na podobná klíčová slova slyší. Vrací se i k úplně prvním hrám, ve kterých nebylo nic jiného než hrdina, zbraň, nepřátelé, smrt na jeden dotyk a tabulka vítězů s nejvyšším skóre. Připomíná slávu her, které bavily celé generace jednoduchostí, protože na větší výkony hardware neměl. Zároveň dokazuje, že právě v té jednoduchosti může být pořádná síla.
