Vstávání z mrtvých
V životě každého člověka přijde, s prominutím, den blbec. Vyhodí vás z práce, v hospodě dostanete na budku a doma v posteli si ještě lehnete na milence své ženy. Jeden by se z toho oklepal, ale druhý skočí z mostu, jak to udělal Desmond. Životní pouť tohoto zklamaného mladíka nicméně pod železobetonovými pilíři tak docela nekončí.
Desmond vstane z mrtvých, ale není to Bůh, kdo mu pomůže zpět na nohy. Jsou to síly pekelné. Je sice pravda, že v šílené scénáristické křeči se z Desmondova domovského Miami dostanete dokonce až na Golgotu, kde byl podle Bible ukřižován Ježíš Kristus, ale posvátná místa jsou v Devil's Hunt zneuctěna ohněm, lávou, rohy a kopyty. Nedává to moc smysl, jenže to koneckonců platí o celé hře.
zdroj: Archiv
Proti všem
Akční third person mlátička Devil's Hunt vznikla podle románu Equilibrium od Pawła Leśniaka, takže se přesně podle předlohy ocitnete uprostřed věčné války mezi dobrem a zlem. Spravedlnost každopádně nerozdávají ani střelné, ani sečné zbraně (až na drobné výjimky), nýbrž silné Desmondovy paže s magickými schopnosti. Někdo zkrátka vlastníma rukama postaví dům, jiný jimi obrátí peklo vzhůru rohama.
Desmond je typ hrdiny, který namísto inteligence projevuje nadprůměrnou sílu, a když to na něj přijde, shodí z báně i kostelní zvon. Nejčastěji ovšem používá své schopnosti proti desítkám, ba stovkám zatracených duší, aby si prožil svůj vlastní očistec a zjistil, zda peklo dokáže nejenom trestat, ale i odpouštět. Ale pokud jde o hru samotnou, ta vás za pokus ji hrát příliš neodmění a zrovna v bojové fázi jí k dokonalosti schází nejvíce.
Akční martyrium
Boj v Devil's Hunt nepřináší očekávanou satisfakci. Popravdě z něj bolí oči i ruce. Na vině je neohrabanost hlavní postavy, která ve špatně navazujících animacích nedokáže účinně kombinovat jednotlivé druhy útoků. K tomu se přidává mizerná detekce kolizí i váhavá kamera.
V Devil's Hunt bohužel přesně podle Cimrmanovy filosofie externismu udeříte často tam, kde nic není. A to je přitom Desmond napůl člověk a napůl démon, který se v některých chvílích umí převtělit do pekelného stvoření, aby se svými soupeři bojoval jako se sobě rovnými.
Své dovednosti Desmond také průběžně obohacuje o nové, a tak vás dohromady čeká několik odlišných bojových schémat, ve kterých se kombinují útoky nablízko s magickými střelami, elektrickými výboji, tlakovými vlnami a dalšími efekty. Jelikož ale na sebe v akci opravdu nijak dobře nenavazují, vcelku snadno vás pekelné bestie zatlučou do země, kdykoliv si to usmyslí.
Relativně v pořádku jsou ve hře pouze souboje s jednotlivými pekelnými pucfleky, které Desmond dokáže vyřídit holými pěstmi. Jakmile se ale objeví nepřátel více a zesílí, šarvátka se zvrhne v nekonečný slet mylných ran do prázdna a z obklíčení již obvykle není úniku.
Plnými doušky si neohrabanost postavy užijete také při soubojích s bossy. Jejich inteligence sice uvízla v polovině devadesátých let, ale i tak nezbývá než přistoupit na jedinou účinnou taktiku, totiž držet se od nich dál a kombinovat útoky s králičími přískoky, které nejenže vypadají směšně, ale de facto jen napravují další problém v podobě Desmondových lenivých nohou. Ke sprintu ho můžete přimět jenom promáčknutím analogového kloboučku, což není příliš ergonomické a brzy z toho bolí palec.
V zemi skrytých bariér
Nepříliš elegantní ovládání hra nedokáže skrýt ani ve svých klidnějších pasážích, kdy Desmond objevuje apokalyptické kulisy pekla a další lokace včetně městského hřbitova nebo jakéhosi postapo squatu připomínajícího Fallout. To sice svědčí o autorském smyslu pro pestrost, nicméně jednotlivé úrovně nejsou příliš dobře propracované a pohyb v nich je velmi omezený.
Design jednotlivých úrovní je bohužel prošpikován mnoha absurdními bariérami, které Desmond nepřekoná, pokud ho k tomu autoři v daném místě nenaprogramovali. Je to důsledek systému automatického provádění arkádových pohybů – když je nutno něco přeskočit, podlézt anebo se někudy protáhnout, stačí zmáčknout tlačítko a postava poslechne. Bohužel ale jenom na místech k tomu určených.
Tam, kde do hry nebyl vložen žádný interaktivní spínač (a takových míst je samozřejmě většina), neudělá postava vůbec nic a narazí do neviditelné stěny. A řeknu vám, Desmond vypadá vskutku tragikomicky, když v jednu chvíli takřka trhá skály, ale vzápětí sám nesleze ani z deseticentimetrové zídky.
K předem naplánovanému řešení hra nutí i v mnoha jiných situacích. Představte si například překážku, na kterou je možné bez obtíží vyskočit, ale autoři vás v danou chvíli donutí použít teleportér. Nikoliv proto, že by to bylo chytré anebo zábavné, ale protože ho chtějí předvést. Level design hry se zkrátka nepovedl.
zdroj: Archiv
Pravé peklo
Devil's Hunt je dílem polského studia Layopi Games, ale ztvárněné peklo vychází vstříc spíše americkému vkusu. I když možná ani tomu ne. Pekelný personál je v podstatě variace na Doom a Painkiller a samotný Lucifer, pokud je v civilu, vypadá, jako by se právě vrátil z nějaké vzdálené vesmírné stanice v Mass Effectu. Zlatý Karel Heřmánek a jeho nejtemnější temnost! To je sice čistě regionální úhel pohledu, ale nekonzistentní design nemůže potěšit snad nikoho.
Hra nezapře, že vznikala na omezeném rozpočtu, a přesto chce působit světově. To obvykle vyznívá do trapnosti a nutno podotknout, že například v otázce grafiky by jí slušela spíše artová prezentace, jak je u nezávislých projektů běžné. Autoři se každopádně rozhodli pro AAA řešení, postavené na technologii Unreal Engine, ale dané zpracování dech nevyrazí. Spíš zamrzí špatná optimalizace s nečekanými propady snímkování u scén, kde byste to ani nečekali. Například u Desmonda doma.
Nepovedly se ani cutscény, a to jak technicky, tak umělecky. Je jich jen zkrátka obrovské množství a snaží se vyprávět podivný a nudný příběh. Zkrátka, hledáte-li alternativu pro Darksiders nebo Devil May Cry, hledejte dál.
Devil's Hunt má sice své světlé chvilky, ale mnohem více těch temných, zakuklených do kostrbatého designu, mizerného ovládání a mdlé hratelnosti i prezentace. Nad takovou hrou bychom pohrdavě zvedli obočí už před dvaceti lety.
