Devil’s Third - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Devil’s Third - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

27. 8. 2015 14:15 | Recenze | autor: Jakub Kovář |

Už jste tenhle týden zachránili svět? Pokud ne, tak nezoufejte - bývalý terorista Ivan totiž taky ještě ne. Ve své cele na Guantánamu se celkem nudí a s chutí by postřílel pár bastardů, pokud tedy za tu záchranu světa dostane od šéfa americké rozvědky novou elektrickou kytaru. Jakmile je nový nástroj slíben, už nic nebrání tomu, aby se podíval na zoubek aktivitě svých bývalých spolubojovníků. Těm se povede zničit veškeré satelity kolem Země a následnou EMP vlnou sejmout většinu elektroniky a moderních zbraňových systémů, přičemž plánují nastolit nový světový řád.

Jedinou nadějí Ameriky se poněkud ironicky stává zmíněný Rusák, který se navíc musí dostat z Guantánama, kde navíc zrovna vypukla vzpoura. Ivan s přízviskem Hrozný mezi ostatními vězni navíc zvlášť oblíbený není, protože o jeho spolupráci s vládou si cvrlikají i vrabci na střeše. No, aspoň se trochu rozcvičíte a naučíte se, jak správně mlátit zbraní na blízko, jak ji házet, jak se krýt před nepřátelskými útoky a jak střílet, krýt se… Prostě dostanete základ, bez něhož se neobejdete. A pak nafasujete katanu, dvě pušky, ochranku v podobě Delta Force, fešný klon Meryl z MGS a hurá do Panamy a ještě dál!

Pokud si právě říkáte, že si z vás dělám srandu, tak bohužel ne, takhle Devil’s Third opravdu začíná. Jestliže právě s úsměvem přikyvujete a říkáte si, že nějaká vtipná a nevážná střílečko-sekačko-mlátička na trhu od dob Deadpoola chyběla, mám pro vás špatnou zprávu. Devil’s Third se bere stoprocentně vážně a jakkoliv je nadsázka v určitých chvílích minimálně tušená, hra nikdy nesklouzne do parodie a žádný z vtipů nepřizná.

Načni je AKčkem a dodělej katanou!

Nic složitého ostatně hra nepředvádí, ani co se samotné náplně týče: z pohledu třetí osoby sledujete čínskými znaky potetovaná záda plešatého Rusáka a střílíte nepřátele. Kryjete se za překážky, občas někam mrsknete granát, většinu času pečlivě míříte a občas kropíte naslepo. Však to znáte.

Rozdíl oproti kvalitním hrám podobného rázu je v tom, že tady jednou bojujete s kamerou, podruhé vám přijde, že gamepad reaguje nějak divně a potřetí vás rozhodí kolísání fps... Ve výjimečných případech, když všechny tyhle technické problémy dají pokoj, vám pod rukama zbyde obyčejná střílečka v nepříliš nápaditých lokacích, které se dají shrnout pod označení „maličké arény a dva metry široké chodbičky.“

zdroj: Archiv

K tomu se přidávají nepřátelé, jejichž umělá inteligence se omezuje na běh směrem k vám, zakleknutí za jednu předem danou překážku (v arénách se za vámi kolem té bedny i natáčí) a občasnou střelbu. V případě kybernetických ninjů a černochů s noži kukri se všechno smrskává jen do toho běhu a bohapustého sekání do vaší hlavy. Vrcholem taktiky těchto speciálních sil je občas schovat nůž a pokusit se o palbu, zatímco vás nablízko zabaví ostatní.

AI navíc nestačí elektronky na nějaké obcházení, vpády do zad a vůbec použití taktického myšlení. A aby to nebylo tak jednoduché, autoři vám občas nějakého nepřítele spawnou za záda. Když se pak nikde nezasekne, což se občas povede, poměrně rychle vás sejme a vy si můžete dát misi od posledního checkpointu. Jupí!

Tancuj kozáčka, Váňo, Váňo, Ivánku…

Akci by podle plánu vývojářů měly ze stereotypu vytrhnout souboje nablízko, nicméně i ty už byly jinde zpracovány lépe. K dispozici je katana, bourací kladivo, nože, tomahavk… Ono je to ale vlastně jedno, protože jedna zbraň je rychlejší, druhá pomalejší, ale ovládají se víceméně stejně. Prostě jen s pomocí dvou tlačítek vymačkáváte pár jednoduchých komb a pomocí jiných uskakujete nebo kryjete rány. Vše je nicméně pořád dost krkolomné, kamera při soubojích nablízko zlobí ještě víc než normálně a komb je navíc málo. Nějak to sice funguje, ale že byste se u toho bavili, to opravdu ne.

O hlavní ozvláštnění a zapamatovatelné okamžiky se však zřejmě měli postarat bossové, na které narazíte na konci téměř každé z devíti misí. Jejich likvidace zdánlivě vyžaduje elementární taktiku v boji na blízko, přesto se veškeré souboje s nimi záhy smrsknou na uskakování a náhodné mlácení, dokud bossák nepadne. Že byste chtěli uplatnit nějakou skutečnou taktiku? Na to zapomeňte, vysledovat toho až na výjimky moc nejde, a pokud už musíte něco použít, je to um, jak se vyhnout ultimátnímu útoku, co vás oddělá na jednu ránu. Nejlepší je zkrátka uskakovat, utíkat, občas náhodně seknout a to vše opakovat, dokud nepřítel nepadne.

Bossáci jsou jinak většinou velitelé Ivanovy bývalé teroristické jednotky, a přestože se hra snaží klást důraz na to, kolik toho spolu antihrdinové prožili, nic nepadne na úrodnou půdu. Dvě hlášky opravdu na vykreslení charakteru nestačí. Zabíjíte tak jen jakési karikatury postav z Metal Geara bez duše.

Originalita a japonské šílenství? Ale kdeže

Mimo eskapád s bossy se dočkáte i různých ozvláštnění v podobě jízdy džípem (kdy ovládáte jak plyn a volant, tak připevněný raketomet a kulomet), střelby ze zadního sedadla letadla apod. Tyto pasáže ujdou, nicméně opět nejde o nic světoborného. Hlavně už jste ale přesně tohle hráli a viděli nejméně stokrát, navíc v daleko lepším zpracování.

Posledním hřebíčkem do rakve hry je prostředí: dočkáte se zmíněného vězení, slunné Panamy, zasněžené raketové základny, letiště, asijského paláce, nemocnice plné zombíků… Prostě každé klasické lokace, na kterou si vzpomenete. A z nepřátel? Kybernetičtí ninjové, mutanti, zneviditelňující se jednotky, supervojáci se super výdrží, další Ruska s „nápaditým“ příjmením Karenina a tak dále. V Devil’s Third vás zkrátka nic nepřekvapí, což není chyba sama o sobě. Když je ale všechen ten důvěrně známý obsah navíc naházený hala bala na sebe, je to otravné. A grafika jako z dob PS2, v kombinaci s mnoha technickými chybami, rovněž dojem nevylepšuje.

Aby nedošlo k omylu, Devil’s Third se dá hrát. Však jsem ji také dohrál, když mi kampaň zabrala zhruba osm hodin. Další zábavu měl poskytnout multiplayer, ale přestože hru dostalo a spustilo nějakých dvě stě novinářů z celé Evropy, nenašel jsem za těch několik týdnů, co jsem hru měl k dispozici, dost lidí na to, abych si něco vůbec zahrál. S ohledem na rozbité základy hry se tomu vůbec nedivím.

Váňo, Váňo… Utíkej!!!

Všechny uvedené problémy bych čekal od nějaké budgetové střílečky za pár korun, nicméně Devil’s Third měla nabídnout něco víc. Vždyť jde o hru od autora Ninja Gaiden, kterou svého času chtěla pro X360 a PS3 vydat THQ, aby ji nakonec zachránilo Nintendo a udělalo z ní exkluzivní titul pro Wii U! Tentokrát bohužel neplatí, že pro Wii U je sice málo her, ale za to výjimečných a kvalitních. Devil’s Third je totiž hra výjimečně blbá.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Špatný level-design, kdy se úrovně skládají jen z malých arén nebo dvoumetrových chodbiček, podivné spojení mlátičky a střílečky a hrozné technické zpracování. Tu a tam probleskne zajímavá myšlenka a s trochou sebezapření se u Devil’s Third dá i bavit, ale za koupi rozhodně nestojí.

Nejnovější články