Jako jezinky
Třetí Diablo začíná zvolna až komorně. Majitelé nových herních mašin, zvyklí na přehršel efektů, vysoce detailní textury, všudypřítomné lens flares a vypiplané světelné efekty obecně asi budou trochu překvapeně koukat na grafiku s ručně malovanými texturami, kterou bych s přimhouřením oka zahrnul do zhruba stejné kategorie jako třeba Torchlight II. K tomu příběh o prastarém zlu, kometě a nějaké holce, jejíž strýček si rád čte letité knihy a hledá v nich informace o blížícím se zlu.
Pak je tu vaše postavička bez možnosti pokročilého nastavení před začátkem hry, navíc jen s jedním klasickým a jedním speciálním úderem. Všechno je zahalené do bahnitých šedozelených barev a prostředí se utápí ve všudypřítomném šeru, tudíž si vlastně ani nemůžete pořádně prohlédnout stylizovanou grafiku. To je jako všechno? Díky bohu, není!
Tajemný strýček je ve skutečnosti dobře známý Decard Cain, vy budete mít po pár hodinkách hraní na každém tlačítku gamepadu přiřazený jeden útok, na palci mozol a s nadšením malého děcka u vánočního stromečku budete jásat, když vám z obzvláště šťavnaté potvory vypadne nějaký legendární kus výbavy. Z mdlého Tristramu se poměrně záhy přesunete do barvitějších lokací, a i když příběh zůstane v řádně vyježděných kolejích žánrového klišé, bude vás hra popohánět stále vpřed – ale spíš to bude touha po nové výbavě, zájem o osudy miniaturních postaviček viděných z ptačí perspektivy.
Každopádně vám ale Diablo vleze pod kůži. Nenápadně, plíživě. A jakmile se vám tenhle squatter od Blizzardu usadí v hlavě někde vedle hypofýzy, bude v pravidelných dávkách zalévat váš mozek nadstandardně štědrým množstvím endorfinu.
Není to Diablo II, není to klikfest na oddělání myši a zcela určitě řada hráčů-pamětníků nepřekousne, že strom dovedností byl nahrazen „zjednodušeným“ systémem volně měnitelných skillů. Esence elementární zábavy však zůstala a systém zabít-posbírat-vylepšit-opakovat funguje na jedničku. A staré dobré bušení do myši nahradil pro konzole upravený systém ovládání, se kterým se mimo jiné pojí další trumf ultimátní edice.
zdroj: Vlastní
Já na bráchu a brácha na mě
Vzhledem k tomu, že jsem svého času strávil pěkných pár hodin v lokálním multiplayeru Marvel Ultimate Alliance, kvitoval jsem s nadšením přítomnost stejného režimu i ve třetím Diablu. Nic proti klasické LANce, ale když se dva (či dokonce až čtyři) mačkáte na gauči vedle sebe a každý drtí gamepad o sto šest, jen aby se před ostatními co nejvíc předvedl, má to své kouzlo, které dává vzpomenout dřevním dobám počítačového a konzolového hraní.
S každým dalším hráčem se zábava násobí (a obtížnost adekvátně zvyšuje) a proběhnout si Diablo s kamarádem či drahou polovičkou je snad i povinnost. Hra neustále udržuje všechny přítomné na jedné obrazovce, a pokud náhodou spoluhráč na chvilku pustí ovládání z ruky, převezme základní navigaci počítač – ovšem jen na dobu nezbytně nutnou.
S multiplayerem se však pojí jedna potíž: práce s dialogovými okny. Ať už se jedná o přehrabování v inventáři, přiřazování skillů či rozhovory s obchodníky, vždy může tuto činnost vykonávat jen jeden hráč. Ostatní poslušně čekají, loví v záhybech mikiny zapadlé chipsy a samozřejmě i kibicují, který kus výbavy je nejlepší. V momentě, kdy je první hráč spokojen, je řada na dalším…
Možná by se tenhle systém dal vymyslet lépe, protože poměrně výrazně nabourává frenetické tempo masového vybíjení pekelných stvůr, ale pokud nehrajete s vyloženým hnidopichem, který porovnává každý řádek statistik pět minut, dá se to přežít.
Obecně by se možná dala menu vymyslet o chlup lépe, protože například kruh jednotlivých typů výbavy je citlivý na práci s analogovou páčkou a i po patnácti hodinách hraní se vám pořád bude stávat, že omylem přeskočíte ze sekce zbraní do výběru kalhot a podobně. Vše ale bohatě vyvažuje skvělý pocit z ovládání při soubojích - hraní Diablo III na gamepadu je příjemnější než klikání myší. Navíc si oproti původní verzi můžete přiřadit libovolný útok na libovolné tlačítko.
Láska až na druhý pohled
Diablo III pro next-gen konzole není kdovíjaké grafické „žrádlo“, a jestliže jste právě odložili třetí inFamous nebo Metro Redux, případně jestli se tetelíte u trailerů na Bloodborne či třetího Zaklínače, budete asi dost překvapení. Na to, že kamera zabírá jen opravdu malou herní plochu a nemusí vykreslovat bůhvíjaký výhled do dálky, je Tristram až znepokojivě fádním místem utopeným v hnědozeleném oparu. Když už se vám někdy naskytne trošku lepší pohled na vzdálený terén, většinou se jedná jen o siluety předmětů či rovnou pouhou texturu.
Jedním dechem je ale třeba dodat, že tam, kde pokulhává technologie, nastupuje šikovnost designérů. Už dlouho se mi nestalo, aby na mě prostředí hry působilo tak jednolitým a organickým dojmem. Zatímco u řady her s otevřeným světem můžeme postřehnout, že je terén vlastně jen lehce zvlněná placka, pokrytá několika základními kameny, muchomůrkami a padlými kmeny stromů, Diablo III působí silně konzistentně a v některých momentech připomíná kvalitní ilustrace z knih.
zdroj: Archiv
Svůj podíl na výsledném dojmu má samozřejmě i rozlišení a framerate. Hrál jsem Xbox One verzi a jak si mnozí jistě vzpomenou, neobešla se bez jisté kontroverze, kdy Blizzard oznámil, že poběží v rozlišeních „pouhých“ 900p, aby bylo zachováno 60 snímků za vteřinu. Do toho se však vložil Microsoft a poskytl Blizzardu prostředky na to, aby v den vydání mohl vyjít patch zvyšující rozlišení na 1080p při zachování stejného počtu snímků a obrazové kvality.
A jak to ve finále dopadlo? Dle analýz zahraničních webů hra skutečně běží na slíbených hodnotách, přičemž ve vyhrocených situací (boje s velkou přesilou, hodně grafických efektů na obrazovce) se počet snímků za vteřinu propadne někam k číslu 54, čehož si v podstatě nemáte šanci všimnout.
Kompletní balík
Ultimátní edici třetího Diabla můžu vytknout jen málo. Úvod je vlažný a chvilku trvá, než se rozjede. A byť jsou inventář a veškerá menu vcelku úspěšně přizpůsobena konzolovému ovládání, pořád působí poněkud humpolácky a ne moc elegantně. Také grafika není z technického hlediska nic, z čeho bychom si dnes sedli na zadek. Na druhou stranu má ale velmi konzistentní styl a dalo by se říci, že téměř umělecké kvality. Samozřejmě i plynulý běh v 60 snímcích za sekundu potěší, navíc se hra nenechá rozhodit ani nechvalně proslulými Witch Doctory, kteří si do boje berou tlupu poskoků a celkem hravě vykreslí na obrazovce neuvěřitelný ohňostroj.
Ve všech ostatních ohledech je ale Diablo III: Reaper of Souls - Ultimate Evil Edition vzorovým příkladem toho, jak na konzolích prezentovat akční RPG, o kterém by si většina lidí pomyslela, že díky svému původu zkrátka nemůže fungovat na televizi a gamepadu. Naštěstí je opak pravdou a tak se vám do ruky dostane v jedné jediné krabičce původní hra o čtyřech kapitolách, datadisk pojednávající o andělu Malthaelovi a dva roky aktualizací.
Jakmile si odbydete hlavní příběhovou linii na adekvátně zvolenou obtížnost, můžete se pak vrhnout do víru Adventure módu a experimentovat s obtížnostmi na úrovních Torment, což je pro většinu hráčů ta hlavní náplň třetího Diabla.
Pokud bych měl ale vypíchnout jeden jediný důvod, proč sáhnout po téhle edici, jednoznačně volím lokální („gaučový“) co-op. Díky němu se zážitek posouvá na zcela novou úroveň.
