Dishonored - recenze
9/10
zdroj: tisková zpráva

Dishonored - recenze

12. 10. 2012 21:25 | Recenze | autor: Aleš Smutný |

Uf. Mám za sebou spoustu zábavných hodin, během nichž jsem protáhl humánního, mlčenlivého zabijáka Corva uličkami a zákoutími Dunwallu a vyřešil politické otřesy, které měly původ ve vraždě císařovny. Tu promptně hodili na krk mně, tedy Corvovi, čímž i stvořili název hry. Dishonored.

Jenže Corvo, osobní strážce císařovny, lord Protektor a momentálně hledaný zrádce a vrah, to jaksi nehodlal nechat jen tak. Nutno ovšem říci, že by se tak daleko nedostal bez pomoci mnoha lidí. I když, lidí... Takový Outsider má k lidskosti asi tak daleko, jako démon pokušitel, amorální bůh nebo Osud... což jsou možné interpretace toho, co nebo kdo je Outsider, který Corvovi nacpe celý ranec magických schopností.

Délku hry si zvolte sami

Je obtížné se vůbec rozhodnout kde začít, protože Dishonored má tolik tváří... Ale začněme třeba vyvrácením mýtů. První zprávy o tom, že hru jde dokončit za čtyři, pět, šest hodin jsou pravdivé. Jde to. Ale jen pokud chcete, a pokud tak nějak vlastně nechcete hru hrát, ale jen si ji odškrtnout ve svém seznamu dokončených. Vypůjčím si rčení jednoho svého kamaráda – je to jako přerazit si páteř, abyste mohli sami na sobě vykonat felaci.

Osobně mi jen tutoriálová mise, kde ještě nemáte schopnosti (a přesto je nesmírně zábavná!) zabrala skoro dvě hodiny. "Nastavil" jsem si zde svůj styl průchodu hrou, tedy plíživý, kdy budu pokud možno nezabíjet, nebo maximálně ty, kteří si o to vysloveně říkají. A to je něco úplně jiného, než se vrhnout do mely, vykrývat údery, probodávat hrdla a střílet vojáky, kteří vám jdou po krku.

Ze začátku jsem dokonce myslel na to, že vyšší počet mrtvých zvyšuje vážnost moru, který se ulicemi Dunwallu šíří kvůli ikonickým krysám, a že nechci mít na první zahrání temný konec (pokud tedy bude temný, tehdy jsem to nevěděl a teď vám to neřeknu, protože i to patří ke kouzlu hry). Jak mě ale Dunwall pohlcoval, přestal jsem vzhlížet k cíli, protože tady je vážně důležitější cesta.

Smrtící skládačka magických hrátek

Alfou a omegou herního systému Dishonored jsou schopnosti. Viděli jste videa? Jak na záběrech z nich Corvo s plným inventářem všech schopností likviduje zástupy nepřátel, kteří strnulí v čase přihlížejí strašlivému tornádu oceli a magie, co je brzy smete? Jak se Corvo baví tím, že nechá zastřelit jednoho vojáka tím, že jej dovede před letící kulku z kamarádovy pistole? Viděli jste to? Tak na to urychleně zapomeňte!

Bylo by to přesně tak nudné, jak se mnozí z nás obávali a designéři hry to samozřejmě vědí. Na začátku hry tak máte k ruce jedinou, leč klíčovou schopnost - Blink, tedy teleportaci na krátkou vzdálenost. Její použití stojí manu, která se, podobně jako energie v Deus Ex: Human Revolution, regeneruje po jednotlivých dílcích.

Všechny schopnosti stojí manu a platí, že čím silnější, tím víc vás vysaje. Zastavení času je jen na chvíli a vyčerpá vás, posednutí trvá chvíli a také není nejlevnější. Na druhou stranu, pokud s rozumem používáte Blink a neskáčete jako teleportační fretka, regenerace vám zajistí, že můžete skákat bez pití manového lektvaru.

zdroj: Archiv

Dvakrát měř, jednou řež (či přidus)

Polovinu práce se schopnostmi tvoří management konzumace. Lektvary sice nejsou vzácné, ale jedna větší bitva vás může solidně vysát. Musíte přemýšlet, kalkulovat, mít perfektní načasování. Považuji za velmi inteligentní, že dvě klíčové schopnosti, již zmiňovaný Blink a Dark Vision (umožní vidět nepřátele skrz zdi), vám při opatrném managementu nevyčerpají ani jeden dílek z manového zásobníku. Blink totiž představuje polovinu potenciálu Dishonored a Dark Vision je klíčová asi pro všechny styly hraní.

Další schopnosti už jsou žravější a nejde je donekonečna používat. Došla by vám mana a lektvary na ni. Dishonored vám tak dává prostor na to být polobohem, ale bez toho, aby to bylo nudné. Samotné schopnosti pak kupujete a vylepšujete za runy, které pomocí děsivě vyhlížejícího srdce hledáte ve světě. Což speedrunnery, kteří hru proběhli za čtyři hodiny, asi netrápilo, protože najít runy a kostěné amulety není taková sranda.

Sto a jedna úprava steampunkového zabijáka

K vyprofilování vašeho Corva slouží vedle schopností i další prvky. Třeba kostěné amulety, které můžete mít najednou tři (po upgradu víc), některé vaše vlastnosti a schopnosti dále modifikují. Osobně jsem si pro potřeby svého plíživého stylu nahodil hlavně zrychlené přiškrcení a nějaké ty bonusy do many.

Kromě toho lze používat i vylepšení Corvovy výstroje. Jelikož jsem zavrhnul pistoli jako příliš hlasitou, jasná cesta vedla k vylepšení vlastností kuše, do níž jsem ládoval hlavně uspávací šipky. K tomu jsem přidal i trochu méně hlučnosti pro boty a zoomování do Corvovy masky. To vše samozřejmě stojí peníze, které po cestě Dunwallem nalézáte.

Obrázek zdroj: tisková zpráva

Možnosti profilace jsou opravdu velké, můžete si stvořit nenásilného tichošlápka jako já, nebo třeba bombermana, který poletuje kol bojiště a pouští na protivníky houfy krys. Nebo tichošlápka-vraha, který je záludný, tichý a přesto smrtící. Rozhodujete se každých pár minut. Obejdete strážní post s elektřinou, která vás zabije? Nebo ho vyřadíte z provozu, a zatímco stráže řeší, co se stalo, problinknete? Dá se říci, že Dishonored je herním synonymem pro pestrost volby řešení situací.

Protože to hlavní, to úplně nejhlavnější, z celé hry je obrovská škála možností, jak řešit jednotlivé mise. Na první pohled jsou zdánlivě lineární – dojdi sem, pak sem a zlikviduj toho. Jenže cestujete Dunwallem, a to je město hodné zkoumání. Z různých prostor na vás vyskakují nejen peníze, runy, amulety, lektvary a tuny knih, v nichž je radost číst, protože rozšiřují celé povědomí o světě.

Vyskakují na vás i vedlejší úkoly, o které můžete doslova náhodou zakopnout a mohou vám nabídnout alternativní řešení buď celé mise či její části, nebo prostě jen nějakou tu odměnu. Ostatně, i hlavní cíle vašich misí jde odstranit nenásilně. Jen musíte přijít na to jak... velmi často je čeká osud horší, než smrt, tak se nebojte, že by snad spravedlnosti nebylo učiněno za dost.

Hra, kde vás nikdo po ramenu nepoplácá

Stejně tak variabilní je řešení... všeho. Od toho, jak se proplížíte pro támhletu runu, přes to, jak překonáte hlídku až po to, jak se zbavíte svého cíle. Dishonored je nesmírně namáhavá na myšlení „out of the box“. Poslední Deus Ex měl vždy řekněme dvě, tři možné alternativy. Zde je jich nepočítaně.

Občas jsem si přišel jako při šachovém zápasu, kdy se snažím myslet několik tahů dopředu. Kam doskočím díky své vylepšené schopnosti, kam se dokážu teleportovat, zda mne uvidí strážný, zda to stihnu, než se otočí na patrole, zda povede tahle cesta střechami tam, kam chci, a tak dál. Mnohdy je klíčové načasování, ale i přemýšlení mimo zažité praktiky a cesty.

De facto nejde popsat ta rozmanitá škála, vlastně spíše ta svoboda, kterou vás tvůrci skoro až zaplaví. Souvisí s tím i to, že vás nikdo nevede za ručičku. Jen výjimečně si řeknete „aha, jdu správně, tohle tu pěkně postavili pro nás, plíživce“. Ne, level design je mnohem komplexnější. Dunwall prostě stojí, má mnoho možností, jak se zde pohybovat, ale nikdo na vás nemrká ve stylu „našels to, ty šikulo“. Našli jste prostě jednu z možných cest.

Dobojováno jest!

Boj s nepřáteli je adrenalinový, v podstatě jednoduchý a velmi rychlý. Kromě střelných zbraní je tu váš věrný meč, jímž jde parírovat a sekat, a k tomu nějaký ten protiútok. Corvo je velmi křehký, vydrží jednu, dvě rány a konec, takže nečekejte heroické souboje. Musíte být rychlí, přesní a využívat schopnosti správným způsobem.

Nicméně, já toho moc nenabojoval. Vlastně krom několika přešlapů a jedné vtipné scénky jsem nenabojoval nic. AI protivníků je... dostačující. Tady se dostávám k jednomu z momentů, které rozhodly o tom, proč u hodnocení není desítka. Stráže umí být velmi otravné (myšleno pozitivně) při hlídkování, ale občas se chovají jako v Thiefovi, takže dojde i na situaci „jejda, nějak nám tu v podzemí prší, to jistě nebyl nějaký zloděj s lukem a vodním šípem“.

Jednou jsem viděl, jak chlapík v rámci nějakého nadšení v poplachu přepadl přes zábradlí, ale to se sprostě stane. Platí však, že AI je tu společně s dalšími prvky jako jakási překážka a nemůžete od ní čekat nějaké vysloveně zázračné věci.

zdroj: Archiv

Pár krysek na kráse

Několikrát mě také naštvalo, že se Corvo v určitém bodě zasekl. Blinkem se dostanete skoro všude, a tak sem se kvůli tomu párkrát zaseknul mezi dvěma předměty a nešlo skočit ani popojít. Jasně, další Blink to (až na jeden případ) vyřešil, ale vytrhne vás to z pohlcujícího světa Dunwallu.

Víc mi vadí, že při vylézání z vody velmi často hapruje interakce s výskokem/výlezem a vy padáte a padáte zpátky, dokud se hra nechytne. Vadí mi, že není pořádně ukázáno, jak moc jste skryti ve stínech. Někdy prostě nevíte, zda je okolní osvětlení dostatečné, aby vás strážný zdáli přehlédl. Zblízka s tím ale moc nepočítejte, strážní nejsou idioti, kteří by na vás koukali zpříma a neviděli vás, protože jste v magickém stínu, kam lidské oko neprohlédne. Občas se ale stane, že na dálku myslíte, že jste v klidu skryti v tmavém koutku a najednou se nad hlavičkou bdělého strážce pořádku objeví blesčíky znamenající zbystření a je zle. Platí, že je lepší spoléhat se na pevné překážky, za které se skryjete a dynamický pohyb mezi kryty pomocí Blinku.

Příběh mého života

Příběh je dobrý, ale ne vynikající. Přiznám se, že oba „překvapivé“ zvraty, které si tvůrci nachystali, jsem tak nějak odhalil velmi brzy. Samotná intrikánská zápletka je dobře srozumitelná, dá se říci komorní, ale chybí jí nějaký opravdu silnější moment, kdy vám dolní čelist poklesne. Ale to je opět drobnost, zvláště pokud si uvědomím, že mi vlastně mnohem více učaroval Dunwall a jeho obyvatelé v rámci úkolů.

Svou roli samozřejmě hraje i kouzlo, spočívající v objevování nových a nových lokací, v nových architektonických stylech. Nekoukejte proto moc na videa, která tohle neumí efektivně zprostředkovat. Raději si na ta místa dojděte ve hře sami a nechte se okouzlit. Město je vlastně hlavním hrdinou a vy nebudete chtít, aby vám o sobě hned všechno vykecal.

Něco takového vám ale u Corva nehrozí, protože ten sám nevykecá nic. Když si vezmu, že mu zabili císařovnu, udělali z něj zrádce, mučili jej...a on jen přijde k loajalistům, a jako psík poslouchá rozkazy, koho má zlikvidovat. Přitom by stačilo pár desítek dabovaných vět a trocha oponentury. Osobně bych totiž od Corva čekal, že první, co bude chtít udělat, bude přímá cesta a zabití Regenta a ne pozice mlčícího nástroje.

Zahraj to znovu, Same

Musím ale znovu a důrazně zopakovat, že Dishonored je hra, která skoro vyžaduje několik zahrání. Já to dělám jen výjimečně, ale tady nelze jinak - celý systém vás k tomu nabádá. Vždyť já jsem při svém postupu používal jen menší část schopností - na ty ryze bojové jsem se vykašlal. Takže tu na mě při dalším rozehrání čeká naprosto jiná hra, v níž půjdu třeba cestou bojovníka. Dishonored je výjimečná právě tím, že tohle rozhodnutí bere v potaz a dokáže vám podle toho nabídnout obsah.

Vím, že jsem neviděl celé velké kusy Dunwallu, i když jsem se o to snažil. Jenže v misi, kde jsem strávil šest hodin a měl jsem za to, že jsem většinu obsahu viděl, mi pak hra řekla, že jsem našel asi desetinu zlaťáků. A k tomu je tady srdce, které vám trochu zlověstně promlouvá, pokud jej aktivujete, o daných lokacích... a já jej zapomněl na tolika místech „pustit“.

PC verze hry vypadá opravdu skvěle, včetně "klíčového prvku", jakým jsou krysí stíny. Ovládání na klávesnici a myši je v pořádku, intuitivní a hlavně široce modifikovatelné, takže si můžete vše ušít sobě na míru. To, že jsem po zkoušce této kombinace přešel na gamepad, je jen důsledek návyku.

Graficky je PC verze samozřejmě nejpokročilejší ze všech tří a zároveň není nějak brutální, pokud jde o HW požadavky. Pro vzhled hry je ale stejně klíčová stylizace Dishonored, která je zkrátka unikátní. A velmi jsem ocenil rychlé nahrávání lokací i pozic, protože loadovat budete často, zvlášť při stealth přístupu. Hra navíc vychází s českými titulky, ale bohužel, novinářská verze je ještě neměla.

Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství

Dishonored je na současné poměry opravdu výjimečný titul. Stojí někde mezi Deus Ex: Human Revolution, BioShockem a Thiefem (co je vlastně s tou čtyřkou, kruci), přičemž míru ingrediencí tohohle koktejlu určuje způsob hraní, který zvolíte. Dishonored nabízí obrovskou svobodu a přesto jsem cítil, že chci ještě víc, dál, na jiné ostrovy a do jiných království, o nichž se příběh jen letmo zmiňuje. I proto tu nevidíte desítku. Protože mám pocit (i když tvůrci se tomu zatím brání), že jméno Dishonored nevidíme naposledy.

Doufám, že přijde pokračování, které se bude mít k prvnímu dílu stejně, jako Assassin's Creed II k jedničce, nebo ještě lépe, jako Dark Souls k Demon's Souls. Ale upřímně, na čísle vlastně ani za mák nesejde. Dostává se před vás výjimečná a graficky originální hra, s hratelností, která stojí v rámci podobných her o stupínek výš. Myslím, či doufám, že tohle bude základní stavební kámen pro vznik nového subžánru. Takže otázka, zda hrát, či nehrát, tak je opravdu zcela bezpředmětná.

Verdikt:

Horký kandidát na hru roku a pro milovníky Thiefa jedna z nejdůležitějších her posledních let. Příběh o pomstě se stává exhibicí hráčské svobody a nespočtu možností, jak se popasovat s rozličnými úkoly. Zaručuji vám, že i po dohrání se do Dunwallu budete vracet.

Nejnovější články