Staří známí, staré melodie
Ústředními postavami vyprávění zůstávají Zoë Castillo a Kian Alvane z Dreamfall: The Longest Journey. Svou chvilku na jevišti ale dostane celá řada starých známých. V případě například Ropera Klackse to vlastně ani není metafora, protože čaroděj, kterého April v rámci památné hádanky v prvním díle uvěznila do kalkulačky, se nyní živí provozováním loutkového divadla. Nejde ale jen o postaršího kouzelníka, potkáte se s kdekým a chybět samozřejmě nemůže ani starý dobrý ptačí švihák Crow.
V souvislosti s tím je třeba si ujasnit, že Dreamfall Chapters počítá s vaší znalostí děje předchozích her ze série. Přímo v menu sice nabízí krátké shrnutí předchozích událostí, ale několikaminutové video je k uchopení spletitých příběhových pavučin žalostně nedostatečné. Logicky by se tak nabízelo jasné doporučení "Běžte si nejdřív zahrát Dreamfall," což je mi ale opravdu proti srsti. Osvěžte si hraním původní The Longest Journey, a pokud jste s Dreamfallem neměli tu čest, podívejte se raději na nějaké delší a zevrubnější shrnující video, protože jde o kvalitativní rozdíl.
WASD aneb vlevo, či vpravo?
Ne, že by první pohled na Dreamfall Chapters nevyvolal obavy z dalšího rozpačitého titulu. Kamera z pohledu třetí osoby nad ramenem postavy a ovládání na klávesnici? Svatokrádež! Vtípky stranou, není zas tak obtížné si představit, že i taková zdánlivá maličkost by mohla pravověrným fanouškům originálu stačit, aby nad Chapters lámali hole. Byla by to nicméně škoda, protože Chapters vůbec není špatná hra. A není v ní ani boj ani stealthové pasáže.
Řídí se však principy moderních adventur. To znamená, že klasická hratelnost spočívající v kombinování předmětů a jejich vhodném použití na určeném místě je spíše upozaděna. Dirigentskou taktovku přebírají rozhovory a hlavně déšť voleb, které před vás hra předkládá. Co déšť, tropický monzun.
Některá rozhodnutí budou znamenat jen trochu jiný dialog o pár chvil později. Jiné, na první pohled nepodstatné volby mohou klidně zapříčinit i smrt některé z postav. A občas se také stane, že váš výběr neovlivní vůbec nic. Hra vám ale ani v nejmenším neporadí, nenaznačí, o který případ zrovna jde. Dialogy jsou navíc napsané tak dovedně a důležité momenty dávkovány tak přesně, že se srdce rozbuší se silou kostelního zvonu pokaždé, když hra nabídne možnosti, jak se v dané situaci zachovat.
Úplné rozvětvení děje po vzoru například druhého Zaklínače sice Chapters nenabízí, ale cesta, po které se doberete závěru, se v závislosti na vašich volbách může a bude měnit poměrně zásadně. To je jeden z hlavních důvodů, proč se do hry pouštět. Pokud totiž od The Longest Journey očekáváte tradiční point and click hratelnost, budete spíše zklamaní. Hádanky jsou z jednoduššího soudku, většinou jasné na první pohled, u některých bych použil slovo primitivní. Najde se mezi nimi sice i pár vypečenějších kousků, to ano, ale kolem a kolem se úroveň rébusů původní hry v porovnání s Chapters jen třpytí na obzoru jak nedosažitelná fata morgana.
zdroj: Archiv
Mluvte
Těžiště a hlavní síla hry je jinde. V zápletce, vyprávění, postavách a rozhovorech. Příběh se popravdě uchopuje dost obtížně, zabíhá často do metafyzična, otírá se o filozofii a skoky mezi světy. Cesty po liniích písní a trhání závojů realit bere děj jako naprosto přirozené věci. Jeho podání se nicméně od originálu lehce liší. Pryč jsou poeticky rozevláté debaty o ničem, které ale parádně dokreslovaly náladu. Vyprávění Dreamfall Chapters je údernější, cílenější, chtělo by se říci agresivnější. Onu takřka meditativní kvalitu zejména první poloviny Longest Journey byste zde však hledali marně.
Osobitý humor ale zůstává zachován a na druhou stranu je také třeba doplnit, že se autoři též dopustili velice vítané úlitby fanouškům. Zoë vinou ztráty paměti znovu objevuje tajemství dvousvětí, což je sice z hlediska scénáře naprosto prvoplánové, ale vůbec to nevadí. Jako byste znovu absolvovali první kroky po Newportu v kůži April Ryan.
Stejně tak nic na kvalitě neztratily ani postavy. Narazíte tu sice na pár klišovitých archetypů, ale i ty jsou tak dovedně vetkány do tapisérie charakterových vlastností, pochopitelných i iracionálních motivací, niterních tajemství a vlastních agend, že vůbec nebijí do očí. Jednotlivé postavy jsou zkrátka skvěle napsané. Někoho si oblíbíte, jiného budete nesnášet, abyste nakonec zjistili, že to s ním není tak zlé, a prostě budete vydáni tvůrcům napospas.
Výraznou měrou k tomu dopomáhá fenomenální dabing. Poslouchat rozhovory je jednoduše radost, herci vědí, co dělají, své řemeslo ovládají s grácií a hra vás zcela vtáhne do děje. Prim hraje samotná Zoë, která je namluvená tak citlivě a uvěřitelně, že opravdu není problém se do ní vcítit a prožívat její dobrodružství, a to ve skutečnosti dokonce ani nemusíte být mladá dívka s krizí identity.
Nejdelší putování
Původní hra okouzlovala svou výpravností a dechberoucím prostředím. Chapters sice působí poněkud komornějším dojmem, ale um scénografie a atmosféry se za ta léta nikam nevytratil. Hlavním dějištěm bude čtvrť Propast (tak se opravdu jmenuje v originále) města Europolis ve světě technologie, Starku, a známá Mercuria v magickém světě Arcadia.
Ať už se ale budete procházet Mercurií, jíž okupační síly císařství Azadi spolu se svými mechaniky a znalci strojů pomalu poutají do okovů trubek a zlověstně hučících parních motorů, či špinavou Propastí pod bdělým okem policejních jednotek, zážitek to bude nevšední a hluboký. Velkým dílem je za to opět třeba poděkovat práci se zvukem. Vzdálený tlukot, unikající pára, hřmot projíždějícího vlaku, praskot vatry, veselí z hostince a všechen ruch ustupující do ztracena, když projdete okolo pouličního zpěváka, to vše dohromady komponuje opravdu působivý obraz.
zdroj: Archiv
Nejdelší... vycházka?
Atmosféra je tedy skvělá, prostředí zajímavé, ale celý stroj skřípe někde jinde. Tempo hry je totiž nastavené dost nešťastně. Dlouhé hodiny budete řešit malé postranní úkoly a angažovat se v mocenských tahanicích v obou světech. K hlavní dějové lince, tedy skutečnému pokračování The Longest Journey, se hra začne přibližovat zhruba až někde v polovině, což nepovažuji za dobrý přístup. Jistě, každý příběh potřebuje rozjezd, ale nemůže být patnáctihodinový - ve hře, která vám zabere pětadvacet hodin. Jakmile se hlavní dějová linie konečně dá do pohybu, stojí to za to, ale trvá to prostě moc dlouho.
Nemuselo by to být tak zlé, kdyby herní dobu, kdy se nic neděje, ještě dále nenatahovalo běhání. Všude si musíte doběhnout a vaše postavy se i v momentech, kdy vyloženě jde o osud světa odmítají pohybovat rychleji než německý turista. Opravdu stačilo hráče nechat na různé lokace ručně doběhnout jednou a další přemisťování na totéž místo řešit nějakým fast travelem. Zejména druhá epizoda je kvůli tomu dobře dvakrát tak delší, než musela být a upřímně, je to docela otrava.
Kdyby tvůrci raději ubrali na pobíhání a ušetřený herní čas věnovali hlubšímu a hlavně nenucenému prokreslení zejména závěru příběhu namísto hydraulického lisu pravd, mohlo být hodnocení hry vyšší. Ze zakončení hry jsem totiž trochu rozpačitý. Působí dojmem, jako by autoři tvořili a najednou jim došlo, že hra už končí a je na čase ji vydat, ale zbývá stále řádka nezodpovězených otázek.
Vzali tedy odpovědi a vysvětlení nejasných míst a nacpali je všechna do jedné lokace, kde se pak vyvalí na hráče jedno za druhým. Místo počátečních deseti hodin politického hašteření ve Starku bych byl mnohem raději, kdybych se mohl dobrat těchto zásadních odhalení sám či aby vyplynula z děje, ne je mít naservírovaná na pultíku jak v muzeu.
Jak to běží?
Kvalita grafiky je nekonzistentní. Narazíte na poněkud plastově působící lokace, které jakoby utekly z her minulého desetiletí, ale také vás příjemně překvapí a ohromí řada překrásných míst. Zejména modely v interiérech působí z neznámého důvodu kvalitněji než venkovní. Nasvícení scén je působivé a pochválit je rovněž potřeba velice povedené modely postav. Jen škoda v podstatě chybějící mimiky.
O hudbě a zvuku už řeč byla, jsou výjimečné a rozhodně je lze považovat za jeden z hlavních kladů celé hry. Hru jiného žánru bych kritizoval za nepříliš povedenou optimalizaci. Na konfiguraci i7+980Ti se framerate pohyboval mezi 25 a 60 bez ohledu na zvolené rozlišení či nastavení detailů. V Chapters se naštěstí nebojuje, takže občasné cukání není zas takový problém odpustit, ale čistý štít v tomto ohledu hra zkrátka nemá.
zdroj: Archiv
Několikrát jsem narazil na bug, kdy se pohled postavy zafixoval na předmět a zasekl se na něm i poté, co už jsem místnost opustil. To vyústilo v běh s komicky zvrácenou hlavou, jak vystřižený z Vymítače ďábla. Jde však pouze o maličkost, kterou vyřeší načtení uložené pozice či přechod do jiné lokace.
Nejdelší cesta končí a konec je to důstojný. Dreamfall Chapters má své problémy, ano, a skutečnému pravověrnému fanouškovi originálu by nejspíš mohlo vadit věcí ještě víc, ale nebylo by to úplně fér. Máme tu povedenou adventuru se skvělou zvukovou stránkou, parádní atmosférou a zajímavým příběhem. Na to, aby usedla na trůn vedle staré The Longest Journey sice nemá, ale byla by rozhodně škoda na ni zanevřít a nevyzkoušet ji.
