Dungeon Siege - recenze

11. 4. 2002 00:00 - Recenze
autor: Redakce Games.cz

Vychází na platformách: Windows

Král je mrtev, ať žije král! Takové zvolání se dere na jazyk po dopaření Dungeon Siege, povedené směsi akce, RPG a strategie, která osvěžuje tento žánr a definitivně odsouvá Diablo II do věčných lovišť.

Verdikt

Vynikající kombinace akce, RPG a real-timové strategie s řadou originálních nápadů. Zábavná, dynamická a zatraceně návyková.

Hodnocení redakce
9
Karta hry ▶

Recenze

Autor: Mirek Zeman
Publikováno: 11.dubna 2002


Le Roi Est Mort, Vive Le Roi! (Král je mrtev, ať žije král!)

Jsem na rozpacích. Napsat recenzi na Dungeon Siege není vůbec snadná záležitost. Jedná se totiž o SKVĚLOU počítačovou hru a na takové se - jak je všeobecně známo - recenze píší jen velmi obtížně. Je tomu tak proto, že při psaní recenze na špatnou hru přenášíte na papír pouze negativní emoce, zatímco u dobré hry se snažíte pořídit výčet všech pozitivních vlastností, které na vás udělaly dojem a neustále přemýšlíte, zda jste na něco podstatného nezapomněli, aby čtenářům bylo zřejmé, že ta která hra je skutečně geniální.

 Od tvůrců Total Annihilation
Pravdou je, že Dungeon Siege příliš negativních emocí nevzbuzuje. Jejím autorem je studio Gas Powered Games, v jehož čele stojí designér Chris Taylor zodpovědný za úspěšný titul Total Annihilation. Jedná se o směs akce (hodně), RPG (méně) a real-timové strategie (ještě méně). Najdete zde to nejlepší z Baldur’s Gate, Diabla, Darkstone či Icewind Dale a především velkou porci původních nápadů, které do zatuchlých sklepení tohoto žánru vnáší čerstvý vzduch. Je na čase přejít k výčtu pozitivních vlastností :-)

Vlastně ne tak docela. Základem dobré RPG je kvalitní příběh, a ten je Achillovou patou Dungeon Siege. Jako každý druhý se odehrává v malém království (jménem Ehb), které je obehnáno několika pevnostmi, kde pod vládou jediného krále žijí společně lidé, trpaslíci a droogové. Jenže dlouhé období míru se začíná chýlit ke konci a se když na vaše pěstěné zeleninové políčko připlazí krvácející soused, nastává ten správný okamžik, kdy je třeba odhodit motyku a podívat se celé záležitosti na kloub.



Na tom by nebylo nic špatného, ale provedení je katastrofální. Pokud se těšíte na dlouhé rozhovory, výpravné animace a dějové zvraty, budete nepochybně zklamáni. Nic takového v Dungeon Siege nenajdete. Stručně budete hovořit s několika postavami ve městech, navštívíte pár hlavních lokací, kde se tu a tam dočkáte krátké animované sekvence, splníte trochu postranních úkolů, a to je všechno. Jediným zpestřením příběhu je čtení historických knih, nacházejících se porůznu roztroušených po úrovních. A to je opravdu málo.

 Volba a vylepšování postavy
Začínáte hrát s jediným charakterem, u nějž si vyberete jméno, vzhled a oblečení. Překvapivě se nekoná žádná volba povolání, protože systém Dungeon Siege funguje jinak. Jsou zde tři hlavní vlastnosti: síla, obratnost, inteligence. S nimi úzce souvisí čtyři bojové schopnosti: boj na blízko, boj na dálku, bojová magie, přírodní magie. Na rozdíl od většiny ostatních her zde nezískáváte žádné „zkušenostní body“. Jednoduše se vám zlepšuje schopnost, kterou používáte a následně i příslušná vlastnost (boj na blízko - síla, boj na dálku - obratnost atd.).

To sice umožňuje pěstování všestranných postav, je však rozumnější udržovat charaktery úzce specializované. V Dungeon Siege je omezený počet nepřátel, tj. nemůžete „trénovat“, takže všestranné postavy jsou ve vyšších úrovních zákonitě slabé. Dalším dobrým důvodem je používání předmětů. Kupříkladu takové brnění vyžaduje od svého majitele určitou úroveň síly, aby je mohl vůbec obléci. A protože všestrannost znamená pomalejší rozvoj vlastností, nebudete si moci dovolit používat nejlepší vybavení (což je později ve hře fatální).

 Verbování společníků
Po několika hodinách hraní a la Diablo se k vám připojí první společník (resp. společnice) a posléze může vaše skupina čítat až osm charakterů. Někteří se k vám přidají dobrovolně, služby jiných budete muset zaplatit jednorázovým žoldem. Potkáte-li ve městě lepšího lučištníka, než je ten váš, nic vám nebrání stávajícího propustit. Postavy můžete vyhazovat a opět nabírat zcela libovolně (tj. nejste limitováni třeba vaším charisma jako ve Falloutu). To se občas hodí i ve chvíli, kdy potřebujete z velké bitvy vynechat slabé charaktery.

Postavy ovládáte pomocí přehledné nabídky v levém spodním rohu obrazovky. Můžete je řadit do nejrůznějších bojových formací a udělovat jim taktické rozkazy (volný pohyb, držet pozici, útočit na nejbližšího protivníka, útočit na nejslabšího protivníka, bránit se apod.). Charaktery mají dobře udělanou umělou inteligenci, takže příkazy bez problémů plní. Za výborný nápad považuji možnost vzít do skupiny mulu, která unese čtyřnásobek běžné postavy, takže se nemusíte s plným inventářem vracet do města.


 Možnost zastavení bitvy
Bojové formace na první pohled vypadají jako zbytečná byrokracie, protože z počátku snadno můžete vpadnout do místnosti třemi čtyřmi nepřáteli a jednoduše ji „vybílit“. Jiná je situace v okamžiku, kdy je protivníků 30 - 40, útočí ze všech směrů a neustále přichází další a další. Nejpoužívanější klávesou Dungeon Siege se tak stává [Space Bar], který vám umožňuje kdykoli zastavit hru a provádět operace s inventářem, měnit formace, taktiku, ozdravovat charaktery apod. Princip je stejný jako v Baldur’s Gate.

Inteligence nepřátel není bohužel nijak oslnivá, ale dokonale ji vyvažují počtem. Časem ovšem přijdete na způsoby, jak si s přesilou poradit. Já jsem měl kupříkladu špičkového bojovníka, kterého jsem vysunul jako vějičku. Všichni protivníci se na něj vrhli, ale protože byl výrazně silnější, nijak zvlášť to nevadilo - a ostatní zezadu nic netušící nepřátele bezpečně zabíjeli. K tomu jim sloužil arzenál běžných zbraní a v pozdější fázi přibyly i různé „bleskopušky“, „drakomety“ apod. Každá úroveň má několik minibossů a jednoho maxibosse.

 Dvě třídy magie
Vyjma zbraní je zde samozřejmě magie. Ta se v Dungeon Siege dělí do dvou tříd - bojová magie a přírodní magie. Každá z nich obsahuje kouzla útočná, obranná, na blízko, na dálku, vyvolávací, zapuzovací apod. Bojová magie je samozřejmě více zaměřena na destrukci a plošný efekt, zatímco přírodní magie obsahuje kozla jako hojení nebo štít. Máte-li ve svých řadách kouzelníka zběhlého v přírodní magii, může stát v povzdálí bojové vřavy a všechny pohodlně ozdravovat.

Kouzel je v Dungeon Siege 140 (!) a stejně jako výše zmíněné brnění jsou závislá na konkrétních schopnostech kouzelníků - opět proto platí, že se nevyplatí pěstovat všestranného kouzelníka, protože nemá přístup k vyšší magii té které školy. Kouzla nalézáte v podobě svitků a vkládáte do kouzelnické knihy, přičemž v aktivních slotech můžete mít vždy pouze dvě z nich. Jedním z nejzajímavějších je Transmute, které přeměňuje předměty ve zlato, takže v případě plného inventáře nemusíte nic zahazovat (prodej je však samozřejmě výhodnější).

 Lineárnost celé hry
Ve hře najdete celkem 14 různých prostředí, které jsou designérsky pěkně ztvárněny a okupovány hordami krvelačných nepřátel. Dungeony nenásilně přechází v nadzemní lokace, kde jsou města, zříceniny, mosty a řada dalších útvarů, takže okolí působí malebně (musím přiznat, že pro nadzemní lokace mám slabost). V lidských či jiných sídlištích máte možnost prodávat a nakupovat předměty u obchodníků, získávat postranní úkoly či hledat další potenciální členy skupiny.


Jednou z věcí, která mě trápí již od sepisování prvních dojmů z betaverze, je značná linearita hry. Ta je plíživá a na první pohled si jí vůbec nevšimnete, protože všechno je perfektně navrženo, ale když se po čase ohlédnete zpátky, tak zjistíte, že jdete vlastně neustále dopředu a nemáte šanci kamkoli odbočit, což je trochu svazující, čekal bych poněkud více svobody. Jakmile dojdete na křižovatku, můžete se vsadit, že dvě ze tří cest před vámi budou slepé (ať už se zde nachází poklad nebo nějaká rozsáhlejší lokace).

 Intiuitivní ovládání
Za jednu z nejpovedenějších vlastností Dungeon Siege považuji ovládání (potažmo celý interface). Všechno funguje naprosto nenásilně a intuitivně. Pokud vás kupříkladu při hraní Diabla bolel druhý den ukazováček od neustálého klikání, zde stačí kliknout jednou a hra bojuje sama. Nejdůležitější funkce jsou přístupné přes klávesové zkratky. Potřebujete vybrat všechny postavy? Stiskněte [CTRL] + [A]. A pak třeba [CTRL] + [1], aby všichni vytáhli zbraně pro boj nablízko.

Vezměte si třeba takovou manipulaci s předměty. Když má ve většině ostatních her postava A předat předmět charakteru B, musíte oba postavit k sobě a občas objekt položit dokonce na zem. Zde v inventáři A uchopíte předmět, přesunete jej na ikonu B a B si pro něj dojde. Odpadá rovněž ruční sbírání předmětů. Stačí stisknout tlačítko s obrázkem pytle a všichni je začnou automaticky paběrkovat a nakládat na mulu. Stejně je vyřešeno hojení - zastavíte hru, stisknete ikonu a kdokoli má méně než polovinu života (many), vypije lektvar.

 Okouzlující grafika
Grafická stránka nechává ostatní obdobné hry daleko za sebou. V rozlišení 1024x768 pixelů a při 32bitové barevné hloubce působí vše perfektním dojmem. Na mé konfiguraci (Pentium 4 1,6 GHz, 512 MB RIMM, GeForce2 MX-200 32 MB) jsem nezaznamenal žádné potíže s výkonem, ale na internetu se na toto konto objevuje řada stížností. Kamera velmi dobře spolupracuje s interfacem, ale přiznám se, že mi vadila nemožnost posunovat kamerou, když je hra zastavená, protože jsem se nemohl dostat k daleko stojícím postavám.

Všechny charaktery (včetně desítek modelů nepřátel) jsou složeny z 600 - 800 polygonů a projevuje se na nich každá drobnost. Koupíte novou helmu, postava na obrazovce má novou helmu apod. Člověk pak má z drahého, skvěle padnoucího, brnění větší radost :-) Do nálady vám vyhrává hudební doprovod od Jerremy Soula, což je pravděpodobně nejznámější skladatel soundtracků k počítačovým hrám. Ten k Dungeon Siege není špatný, ale Icewind Dale měl lepší.


 Má to nějaké chyby?
Abych jen nechválil, tak musím konstatovat, že i Dungeon Siege má své mouchy. Prvních 25 hodin hrajete v euforii a myslíte si, že je to nejlepší hra na světě (no, to jsem trochu přehnal…), dalších 25 hodin se skvěle bavíte, a po 75 hodinách začínáte cítit mírný stereotyp, kterému se například Diablo vyhnulo jen díky tomu, že jste jej měli za necelý den dohrané. Přibližně od sedmé kapitoly připadá na každý váš krok asi 100 nepřátel a z jednoho souboje přecházíte do druhého, což je trochu únavné.

Domnívám se, že Dungeon Siege chybí k dokonalosti především v úvodu zmiňovaný příběh, který by vás držel u obrazovky dokonalou výpravou, nepředvídatelnými dějovými zvraty nebo svou emotivností, jako tomu bylo například u Final Fantasy 7 či (mírně nedoceněného) Summonera. Nicméně co ztrácí na příběhu, získává Dungeon Siege na dynamice a chytlavosti. Nabízí tak 100 hodin skvělé zábavy v době, kdy kvalitní hru dohrajete za jeden den (mírné zklamání z Medal of Honor: Allied Assault). Važme si toho.

Nedílnou součástí Dungeon Siege je i propracovaný multiplayer (info) odehrávající se na Utraenském poloostrově, který se může pochlubit separátním příběhem a řadou nových úkolů, ale o tom až někdy jindy...

Stáhněte si: Sedm videoukázek
Související články: Preview (červen 2000), První dojmy (březen 2002), Diablo II recenze (červen 2000), Diablo II: Lord of Destruction recenze (červenec 2001)

 
Mirek Zeman
připravil: jd




 
 

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)