To byla ostatně vždycky filozofie zmiňovaného “šéfa” Warrena Spectora a vůbec vývojářské scény, zabydlené dnes v texaském Austinu: cestu nejmenšího odporu nebrat, naopak. Skuteční autoři potřebují výzvy a přinést hru s přežitou kreslenou postavičkou, nota bene na postupně se přežívající platformu, aniž by to byl titul jasně cílený na dětské, respektive rodinné publikum? Děsivý úkol. Možná se jen Spectorovi podařilo vrazit nohu do dveří velkého distributora a splnit si sen pod podmínkou, že ho realizuje na Wii. Vyplatil se tenhle faustovský obchod?
Temné omalovánky
Na takovou otázku lze pohotově odpovědět ANO, protože nápaditých skákaček s inteligentním dějem existuje naprosté minimum a ty nejvýraznější, Beyond Good & Evil (recenze) a Psychonauts (recenze), uctíváme dodnes jako svým způsobem Svatý grál žánru a hraní vůbec.
Epic Mickey se na několika místech dotýká jejich kvalit: postavy, do poslední resuscitované z nejstarších Disneyho filmů, jsou vesměs k zulíbání a samotné prostředí “světa za zrcadlem” hýří způsoby jak převést století staré animované gagy na virtuální scénu. Že někomu humor z laskavějších časů nic neřekne, je samozřejmě druhá věc, ale autoři v něm předvádějí vtip ruku v ruce s obdivuhodným citem.
Na pohled tu totiž všechno sedí. Mickey je vtažen do malby, kterou kdysi omylem polil ředidlem a dal tak vzniknout démonům, kteří sužují kreslenou krajinu. Situace ne nepodobná zápletce Okami – počmáraný svět, který hrdina překresluje do pořádku.
Zatímco ale vlčice Amaterasu vládla nebeským štětcem, ušatý myšák si musí vystačit s obyčejnějším, který dokáže jen vybarvovat, případně zase rozpouštět předem určené objekty a plochy. Těch je sice v jednotlivých úrovních hry skutečná záplava, ale jenom zlomek z nich využijete přímo v rámci herní náplně.
Náraz do zdi
Tu tvoří řešení dalšího postupu a boj v poměru zhruba 7 ku 3. Mickey cestuje oddělenými atrakcemi Disneyho světa a snaží se napravit svůj průšvih, který měl skutečně dalekosáhlé důsledky. Většina místních obyvatel je navíc vůči našemu myšákovi nepřátelsky naladěna a situaci také komplikuje králík Oswald, který se podle všeho pasoval do role samozvaného vládce. Co s tím? Skákat na domečky a lodičky a stříšky a vížky a hlavně nepadat do tůní a vodopádů ředidla, co proudí na každém rohu a ukrajují z kreslené krajiny svůj díl zkázy.
Překonávání překážek je ústředním motivem hry a vesměs se jedná o záseky, postavené na odemčení tamtoho a spuštění onoho, aby mohl Mickey pokračovat dál. Úkoly jsou ale většinou chytře svázané s daným prostředím a mívají víc různých řešení, takže i když v podstatě jen opakujete stejné schéma, zábava se nepropadá do stereotypu.
Zároveň bohužel nikdy naplno nevyužijete předestřený potenciál s barvením / odbarvováním prostředí – momentů, kdy si uklidíte cestu nějakou složitější kombinací obou postupů, je tak málo, že člověk na pokročilejší možnosti Mickeyho štětce neustále zapomíná.
A tím se dostáváme k zásadnímu problému celé hry: střetu jejího potenciálu a praxe. Na každém kroku vás totiž nápady autorů vybízejí k tomu prozkoumávat hranice kresleného prostoru, ale v tu samou chvíli vám především omezenost a neohrabanost kamery vrší klacky pod nohy a dusí tak objevitelské nadšení.
Složitě se dostanete na nějaké zajímavé místo? Kamera se kousne a nejde volně otáčet, jako by najednou nikdo nepočítal s tím, že budete zvědaví. Stejně tak malování neustále maří Mickeyho tendence chlístat si barvu přímo pod nohy místo na ovladačem zaměřený cíl. Ono vůbec celé to slavné pohybové ovládání zůstává víceméně nevyužito a hra by se dala bez problémů provozovat na gamepadu nebo kombinaci klávesnice + myš + myšák, protože na zaměřování je tu vždycky, včetně boje, spousta času.
Jak hluboko vede myší díra?
Boj samotný se pak dělí na zcela fádní půtky s menšími nepřáteli (kdy někteří jsou odolní vůči štětci a musíte tedy hledat alternativní cesty jejich likvidace) a naopak výborně vygradované souboje s bossy. Ty probíhají v oddělených arénách a patří mezi vrcholy celé hry: v Tronem inspirovaném světě budoucnosti po vás kocour Pete metá světelné disky, jinde budete na palubě pirátské lodi vysoko mezi plachtami odrážet útoky kapitána Hooka. Právě v momentech, kdy je hra zcela soustředěná na jeden konkrétní cíl, triumfuje fantazie jejích autorů.
Co potom s tím zbytkem, kdy se v otevřeném a kouzelnými retro pasážemi propojeném herním prostoru potácíte mezi staromilským nadšením a totální frustrací? Stojí hráčova trpělivost za to lepší, co hra v jednotlivých atrakcích ukrývá? Dovolím si napsat (a stvrdit hodnocením), že stojí.
Po možná až příliš opatrném rozjezdu totiž Epic Mickey nabírá spád a ve chvíli, kdy se s jeho hlavním hrdinou vyškrábete na vrchol hory z vyházeného merchandisingu, je jasné, že Junction Point jsou i v otěžích disneyovské licence jiná, odvážnější liga. A jestli je cenou za upsání duše ďáblu statut komerčního propadáku, potom zůstává na herní historii, aby srovnala účet.
