Laskavé, tklivé a přitom majestátní a důrazné tóny smyčců donutí člověka odložit udušení na neurčito a přispěchat k obrazovce. Hemží se to tam nakypřenými volánky, důstojně pózujícími panovníky a romantickými pohledy do venkovské přírody. Takovými, jaké žádná učebnice dějepisu nenabídne.
Všeobsáhlost a rozmanitost je ostatně symbolem celé nové Europy Universalis. Tahle hra v dobrém slova smyslu kompiluje vše nejlepší, co zatím Paradox Interactive vytvořili, a je-li člověk dějepisně naladěn, protáhne se mu život tak o čtyři sta let. Právě tolik totiž trvá v Europě herní kampaň. Nejbrilantnější kampaň celé série.
Všichni Osmani jsou už v Mexiku
Série Europa Universalis si prošla podobnou životní anabází jako řada panovníků, o kterých léta vypráví. Třeba jako Karel IV na Lokti zůstala v prvním díle uvězněna před zraky poddaných pro svůj nevyjasněný strategický koncept i komplikovaný interface. Rychle se však nadechla k sebevědomé samostatnosti a v druhém díle začala diktovat mnohem srozumitelnější zákony.
V díle třetím pak oblékla i hezký šat a ve čtvrtém, nejspíš přelomovém, chce být vládkyní všeho a všech. Je velká, ba přímo dinosauří, je napěchovaná možnostmi a alternativami, ale přitom i přes stále trochu krkolomný interface nepáchne nesrozumitelností.
Nutno podotknout, že některé šílence včetně mě čekalo po majestátním úvodu lehké zklamání. Vroucná prosba nebyla vyslyšena a Europa Universalis IV se v hlavní kampani opět drží striktně omezené hrací doby. Nynější časové hranice byly vytyčeny mezi roky 1444 a 1821. Co se v těchto klíčových letopočtech stalo?
Hra startuje bezprostředně po děsuplném vítězství Osmanů u bulharské Varny a finišuje nezávislostí Mexika. Ano, v Europě nejde jen o Evropu. Hra si správně všímá, že těch bezmála čtyři sta let od renesance po napoleonský empír bylo klíčových zejména pro kolonizaci Nového světa. Dává tak velký prostor pro mořeplavectví a svět daleko za evropským obzorem láká k mnohem delšímu poznávání.
Ale nevadí. Svět si rozdělí imperiální mocností a hráčův mozek začne přemýšlet nad úplně jinými otázkami. Například, které mocnosti to vlastně budou. A tady už Europa mocně čmárá do dějepisných učebnic. Budete jako španělští objevitelé přinášet sobě bohatství a objeveným hrůzu? Nebo to budou třeba Holanďané, kteří navzdory skutečnosti jako první objeví kouzlo pasátů a nechají žít Tenochtitlán v klidu a sobě ku prospěchu?
Europa má nekonečně mnoho scénářů a hrátky s kauzalitou jsou v novém díle ještě obludnější než dřív. Nechte rakouského panovníka před rokem 1526 zabít v nějaké zbytečné šarvátce (králové nyní mohou hrdě táhnout do boje) a co se stane? Budou to možná čeští Jagellonci, kteří vybudují mnohonárodnostní impérium na Dunaji. Množství historických zvratů a překvapení opravdu nemá daleko k nekonečnu.
V Europě to může být třeba Polsko, kdo z Cejlonu přiveze první čaj a Švédsko, kdo zotročí Afriku. Kombinatorice Europy Universalis se sluší obdivně zatleskat. Veškerá historická správnost v ní asociuje s vymyšlenými alternativami a člověk má pocit, jako kdyby objevil stroj času a opravdu začal žít nový život. Ten historický.
Body? Máš body?
Europa Universalis IV ale není jen nabobtnalým recyklátem všeho dobrého z minulých dílů. Přidává i řadu zásadních novinek. Jednou z nich jsou takzvané Panovnické body. V Paradoxu si dobře uvědomili, že síla raně novověkých impérií se i přes jistý pokrok ve správě státu pořád opírala o osobu krále a z ovládání hry proto zmizela většina nereálných ekonomických a politických posuvníků, které jste místo krále "ovládali" vy sami. Posuvníky byly nyní nahrazeny body, které jsou státu automaticky generovány na základě schopností aktuálního panovníka, což mnohem více odráží dobovou skutečnost.
I silná Francie, pokud má zrovna na trůnu chlastajícího kluka, dočasně zchudne a ztratí prestiž. Někomu se nápad s body bude líbit a králův význam ve hře pochopí, jinému budou posuvníky zkrátka chybět a hru začne obviňovat, že ho hra okradla o část moci. Je to padesát na padesát, dle mého úsudku ale změna hře prospívá. Je reálnější.
Za politické nitky se nyní tahá prostě trochu jinak a méně přímočaře. Výzva je to velká, protože generované body se utrácejí prakticky za cokoliv. Za podporu výzkumu, za udržování politické stability, za válečnou brannost a také na jednorázové akty, jako je třeba snížení inflace.
Další nepřímý vliv na chod státu mají nové Ideje. Jsou jakousi alternativou ke klasickému stromu technologií a při správném namíchání můžete časem udělat ze Švýcarů expanzivního agresora stejně jako z Rusů nepodplatitelné úředníky. Chce to ale opět čas na pochopení. Respektive na dokonalé odhalení, jak celý systém funguje a jak spolu různé ideje i technologický pokrok souvisejí. Není to nic pro horké hlavy. Co se zdá jako zjednodušení pro masy, je ve skutečnosti něco jako motor rozebraný do posledního šroubku, čekající na nové sestrojení.
Rivalita. Proč se nás tak mocně týká?
Bez novinek výrazně promlouvajících do hratelnosti se neobešly ani další tradiční stránky hry. Dá se říct, že všechno, s čím se člověk v nové Europě setká, nabylo od minula nejen na objemu, ale chová se i trochu jinak a realističtěji než dřív. Třeba diplomacie. Do mezinárodních vztahů nyní promlouvá o něco více okolností, které hru přibližují skutečnosti.
Je to například asymetričnost vztahů, kdy se dva státy nemusejí mít stejně rádi. A také národnostní rivalita. Státy se navzájem mohou označovat za odvěké soupeře – rivaly. Dodává jim to do každého sporu snadnější záminky k rozpoutání války a slibuje i prestižnější odměny, pokud ji vyhrají.
Zároveň se také posilují druhotné vztahy se státy, které s rivaly rovněž nevycházejí v dobrém. Rivalita je tedy detail, který umí pořádně přemalovat politickou mapu. Je to drobnost ve chvíli, kdy se hašteří dva malé německé státy bez aliancí, ale pokud se začnou nenávidět Švédové s Francouzi a do jejich řad se vkradou i zástupy našeptávačů, může dojít během několika let k celosvětové válce.
Koalice proti choutkám kralevice
A koaliční válčení je na Europě vůbec to nejlepší. V Paradoxu vše směřovali k tomu, aby samostatná partyzánština byla nepříjemná a za každou agresivní expanzi stát platil nenávistí jeho sousedů. Cílem je spolupracovat ve velkých mezinárodních celcích a bojovat proti jiným mezinárodním celkům.
Pokud se národ na vlastní pěst chová roztahovačně, skončí špatně. Sousedi se spojí, přemluví jednu či dvě silné mocnosti a válka je na světě. Pod drtivým nástupem skvěle spolupracující koalice se pak samotář trápí. Zadluží se, klesne morálka jeho vojákům i poddaným a taková Litva, která kdysi sahala od Baltu k Černému moři, může být během padesáti let úplně vymazána z mapy.
Záchranou pro agresivního samotáře je vlastně jen separátní mír a následné zaměření na obnovu státu bez zahraniční provokace. A samozřejmě vstup do nějaké stabilní koalice. I tady je Europa mimořádně silná. Dokáže rychle pochopit politický obrat a během pár desítek let se z nenáviděného agresora může stát solidní politický i ekonomický partner. Hned jsem si vzpomněl na poválečnou obnovu Německa.
Na Bělehrad
Samotné vedení války je ve čtvrté Europě rovněž o něco komplexnější a realističtější. Válka je pro stát nyní mnohem větší zátěž než dřív. Je to past na pokladnu i na samotné poddané, kteří jednak neradi odvádějí své syny na vojnu a navíc v celospolečenském napětí jaksi nechtějí rodit děti. Čím delší válka je a čím méně dobrých zpráv z ní přichází, tím větší deka na stát padá a kolikrát úplně zapomenete, s čím jste do boje šli. Jediné, co vás začne zajímat, je jak z konfliktu vybruslit.
Válka je to poslední řešení. Větší význam má budování bilaterálních vztahů a vůbec mezinárodní politika. Veškerá správa země je velmi zajímavá například i díky nově rozšířeným možnostem v budování institucí. Přibylo obrovské množství budov, které ovlivňují politiku, náboženství i expanzi a hra se v tomto ohledu už téměř vyrovnala Civilizaci.
Velká sada užitečných staveb a souvisejících bonusů pomáhá i při kolonizování světa. Kolonií je velmi snadné založit, stačí jen objevit volný kus země a vyslat tam dobrodruha. Avšak její správa je alchymie. Nakonec zjistíte, že ani nepotřebujete na místo vysílat kupu jednotek, pokud si kontrolu a klid zajistíte řadou politických výnosů a institucemi. Domorodcům prostě u kostela vysvětlíte, že jste přijeli pro jejich dobro, a pak je buď vyženete, nebo asimilujete. I to je znak, že se Europa o něco více přiblížila realitě.
Úžasně detailní Europa
Europa Universalis IV zná detailně národní osudy. Dokonce si plně uvědomuje ošlehanost Čechů imperiálními snahami svých sousedů, díky čemuž dělá z našich zemí silně nacionalizované teritorium a potenciálně problémového vazala. Se stejnou pečlivostí hra rok co rok hodnotí i celosvětovou politickou mapu. Je úžasné sledovat, jak se třeba na obou amerických kontinentech vystřídá celá řada mocností od Španělů přes Nizozemce až po Francouze a Angličany. Zrovna nedávno jsem četl o soupeření Portugalců se Španělskem, které si v šestnáctém století dočasně rozdělily koloniální svět na dvě polokoule a i to je ve hře vidět.
zdroj:
tisková zpráva
Tolik oken a tak málo očí
Europa Universalis IV je téměř bezchybnou hrou, což je vzhledem k její složitosti unikum. Do slůvka téměř se ale přeci jen vejde pár výtek. Ta hlavní směřuje k uživatelskému rozhraní, které znovu trpí na nepřehlednost. V Paradoxu už asi nevěděli, kam všechny ty nové funkce dát a i po dlouhém hraní budete neustále zkoumat, které ikony jsou aktivní a rozkliknutelné, a které ne.
Rozeznávání aktivních a neaktivních částí rozhraní však není jediný problém. Dost často pocítíte i přesycenost okny a tabulkami, které jsou často zbytečně zdvojené. Například správa armády se na obrazovce může objevit hned v několika různých polích, ale jen v jednom můžete skutečně armády stavět, ostatní jsou jen informační. Kdo se v tom má zorientovat?
Mé další výtky už s ovládáním nesouvisejí. Chci si stěžovat spíše na jednu z dalších novinek - zmodernizovaný obchod. Vypadá sice velmi komplexně a už se opravdu neřídí primitivním systémem - nacpi co nejvíc hokynářů do obchodního centra a pak zjisti, že ti všichni někam zmizeli.
Centra obchodu byla nahrazena obchodními uzly, které jsou propojené po celém světě, což dává teoreticky větší důraz na kvalitu námořnictva, technologickou úroveň i na schopnost získat z ciziny speciální komodity, ale nakonec je obchod vlastně zase jen o tom, že do aktuálně nejvýnosnějších uzlů posíláte své lidi. Buď je obchod opravdu jen naleštěné nic, nebo jsem do něj nedokázal proniknout. Obojí je chyba hry.
Ale dost výtek. V globálu je Europa Universalis IV po všech stránkách nejlepší hrou v sérii a je až s podivem, kam řemeslnost Paradoxu zašla. Sečteno a dvakrát podtrženo, nový díl historické ságy si musí zahrát jak úplní nováčci, tak i strategičtí matadoři. Všichni si užijí grandiózní historické hody. Listinu s tímto výnosem nechte opečetit, srulovat a rozeslat všem ředitelům škol. Aby jim děcka nechrápala v dějepise, musí se Europa Universalis IV dostat do osnov.
