Akční hry se také od vydání prvního dílu posunuly trochu jinam a všeobecné omámení duchařinkami a malými černovlasými holčičkami tak nějak pominulo. Z hitovky se stala klasická akce, na kterou se po chvíli zapomnělo. Skoro to až vypadalo, jako by se studio Monolith F.E.A.R.em unavilo a už nemělo sílu zkoušet v něm nové prvky. Což byl možná taky jeden z důvodů, proč za F.E.A.R. 3 už může někdo jiný – studio Day 1. Povedlo se mu nahradit legendární vývojáře a pokud možno překonat jejich původní dílo?
Ujasnit si priority!
Pokud chcete naskočit do rozjetého vlaku a převzít herní trilogii po někom, jako je Monolith, musíte mít minimálně jedno eso v rukávu. Obzvláště když si říkáte Day 1 a vaše poslední velká hra, jmenující se Fracture, zrovna jásavé ovace od kritiky nesklidila. A tímto esem je kooperace. Ovšem v tomto případě se nejedná o její klasickou verzi, kdy uděláte hru pro jednoho hráče a pak se rozhodnete do ní narvat hráčů víc. Vývojáři už na začátku vývoje dali hlavy dohromady a uvědomili si, že mají příběh, v němž hlavní roli hraje Alma a její dva synové, obzvláště její dva synové. Tlustou fixou si tedy na tabuli kapitálkami napsali „CO-OP“ a pak teprve začali tvořit hru.
Od událostí jedničky uplynulo pár měsíců a Point Man navzdory všemu přežil. I když je pravda, že spoutaná existence a probíhající výslech se s životem moc srovnávat nedají. Naštěstí, nebo možná bohužel, Point Manův bratr, Fettel, navzdory díře v čele, kterou jste mu v jedničce vyrobili, žije také – jako duch. A jelikož nějaká duchaprostá bratrovražda nemůže tuhle dvojici rozdělit, pomůže Point Manovi povznést se z kořisti na lovce a vydá se s ním na strastiplnou cestu tam, kde to všechno začalo – do Fairportu. Alma totiž taky ještě neřekla svoje poslední slovo a tak nějak čeká další rodinu. Jako správní synové se o nového sourozence samozřejmě zajímáte, což vlastně třetí F.E.A.R. pasuje do role takového rodinného shledání.
Já na bráchu, brácha na mě...
Na přípitky a fotoalba však nedojde, toho se bát nemusíte. Vojáci Armachamu jsou totiž zavilí odpůrci rodinného života, a tak se vám pokusí zuby nehty ve shledání s vaší matkou zabránit. Když se spojí síly extrémně efektivního zabijáka a ducha se sympaticky zvrácenou myslí, nezastaví je v podstatě nic. A právě o tom tahle hra je. Samozřejmě dostanete možnost hrát ji samotní - nejprve za Point Mana a po dohrání misí za Fettela, ale daleko větší zábava je sehnat si pokud možno kamaráda (kamarádku) a projít celou kampaň ve dvou. Point Man umí zpomalovat čas a je to expert na střílení. Fettel jako duch vládne jistým druhem magie a umí nejen nepřítele znehybnit, ale hlavně posednout (o dalších „kouzlech“ nemluvě). Pokud se vám tedy zachce, můžete být najednou na bojišti zabijáci rovnou dva anebo může Point Man střílet a Fettel strategicky opruzovat... Volba je zkrátka vaše - jakým způsobem budete hru hrát, vám nikdo diktovat nebude.
Samozřejmě že bratrské vztahy nikdy nejsou zcela triviální, vždycky v nich je nějaký háček a tato spolupráce není žádnou výjimkou. Od samého začátku totiž není jasné, jak se k sobě budou bratrové chovat – jestli si budou pomáhat, nebo mezi sebou soupeřit. Vtip je v tom, že hra skončí na základě toho, jak toto rodinné dilema rozseknete. Během každé mise jsou vám vytvářeny statistiky například za agresivitu, „sbírání duší“ a podobně a bratr, kterému se na konci statistiky nakloní, rozhodne o finálním rozuzlení. Což dává hře velmi zajímavou dynamiku, kdy na jedné straně spolupracujete a na straně druhé vlastně soupeříte.
Vrstvení akce
Vedle takto zásadně implementované kooperace jádro F.E.A.R.u zůstává téměř totožné s dvojkou. Chvíli běžíte a střílíte do vojáků, kteří jsou opět v drtivé většině případů velmi schopní a inteligentní. Pak tempo zvolní a na monitoru se odehraje rej paranormálních jevů a nejrůznějších obscénností, které sice vynikají mírou detailu, ale až na minimální množství případů nedokážou vyděsit. Snaha autorů je sice zcela evidentní, ale pokud jste někdy v životě viděli nějakou asijskou duchařinu nebo její americký re-make, pravděpodobně nad zdejším strašením maximálně nadzvednete obočí.
Nedějí-li se vám na monitoru nadstandardní podivnosti, ale hra si zachovává temnou atmosféru, znamená to, že na vás nabíhají hordy pomatených lidí, kteří se nějakým způsobem dotkli Alminy mysli. Inteligence těchto jedinců je dle očekávání na bodě mrazu a dokonce se občas i zasekávají o okolí. V takovýchto okamžicích se hra zvrhává v naprosto tupé drcení nepřátel, které, na rozdíl od bojů s Armachamem, kde hraje prim inteligence, nemá moc co nabídnout.
Vrcholem hektičnosti pak jsou okamžiky, kdy si svezete své pozadí v robotických oblecích. Tentokrát už se nedostavuje pocit absolutní nezničitelnosti ani kolejového střílení. Akce je svižná a rychlá, pokud proti vám stojí další obrněnci, pak také dostatečně hutná. Škoda tedy pasáží s tupými posedlíky, které vám akorát připomenou, že se těšíte na náročnější boje s Armachamem. Škoda také toho, že vojáků již zmíněné organizace není moc druhů a že zbraně jste téměř všechny již mohli držet v ruce v dřívějších hrách, takže se vlastně nedočkáte ničeho nového, a pokud hrajete sami, může se vám čas od času do zážitku vmísit stereotyp.
Pryč s klasikou
V takových okamžicích by možná nebylo od věci jít zkusit jeden ze čtyř multiplayerových módů, které minimálně ze začátku stereotyp docela spolehlivě zaženou. Zcela překvapivě se studio Day 1 absolutně vykašlalo na klasický multiplayer. Pokud tedy čekáte deathmatch a jemu podobné, jděte čekat někam jinam. Namísto toho jsou pro vás připraveny dva kooperativní a dva kompetitivní módy.
Contractions je variace na survival, kdy je skupinka uvězněna v nějaké budově a musí odolávat vlnám nepřátel. Nutné je rychle vybíhat ven a přinášet zásoby munice a zbraní. A pak samozřejmě spolupracovat, neboť vyváženost vln by zcela určitě zasloužila poněkud vylepšit.
F**CKING RUN je mód, v němž musíte utíkat, protože po vás jde obrovská kouřová zeď smrti, a zároveň kosit veškeré nepřátele ve výhledu, což vám zprostředkuje ukrutně adrenalinový zážitek, který si rádi zopakujete. V Soul Kingu se zhostíte role přízraku, který posedává nabíhající vojáky a jejich zabíjením získává duše. Kdo jich má na konci nejvíc, vyhrává.
A konečně Soul Survivor je trochu dynamičtější mix Contractions a Soul Kingu. Hráči jsou vrženi do mapy, jeden z nich je přízrak a snaží se spolu s umělou inteligencí zabít zbytek týmu. Ten se, nečekaně, snaží přežít. Pokud se vám tedy podaří najít nebo poskládat schopnou skupinku, užijete si spoustu zábavy. Nejedná se sice o záležitost na roky do budoucna, ale svůj účel s přehledem plní.
Že hra není zacílena na budoucnost a do jisté míry spíše povstává z hrobu minulosti, dokazuje také použitý engine Despair, tedy ten, na němž běželo již zmíněné Fracture, jelikož vám před očima grafické orgie zrovna nerozpoutá. A to bohužel i po stránce efektů, kterým chybí ta správná „fearovská“ jiskřivost. Pryč je lítání kusů zdí, stoupající prach či odražené kulky. Trojka sice něco málo z toho má, ale vedle prvních dvou dílů vypadá z tohoto pohledu docela komorně. A asi nemusím zdůrazňovat, jak zrovna v akci, která už svým zpomalováním času jasně vsází na efektnost, něco takového není vítanou změnou.
Hrát či nehrát?
Od hraní F.E.A.R. 3 by vás to však zcela určitě nemělo odradit. Připravili byste se o slušnou porci výborné akce, která vás sice žádnou svou složkou na zadek neposadí a téměř jistě ani pořádně nevyděsí, ale díky kooperaci a zajímavým multiplayerovým módům funguje a hodně baví. Klenot mezi akcemi to sice není, ale vedle svých starších sourozenců se rozhodně stydět nemusí a v konkurenci současných stříleček patří mezi elitu.
