Válka
Protiatomový kryt tentokrát není rodištěm vaší postavy, protože hlavní aktér (či aktérka) příběhu své dětství prožil ještě před tím, než dopad prvních bomb navždy přemaloval svět. Před nukleárním infernem se pak s rodinou skryl do Vaultu 111, který, stejně jako všechny ostatní, skrýval pod povrchem pološílený experiment.
V případě Vaultu 111 šlo o pokus s kryogenickou stází, a právě kvůli tomu je protagonista i přes požehnaný věk - však nedávno završil druhou stovku - stále dost čiperný na to, aby se mohl vydat do postapokalyptické pustiny. Výlet to ale není veselý, někdo mu před jeho očima unesl malého syna, který se do Vaultu dostal s ním, při tom zavraždil jeho manželku, a toho bohdá nebude, abyste to nechali jen tak.
Koncept svým způsobem cestovatele v čase, který se probírá do naprosto cizí reality, ačkoliv na vlastní kůži zažil dávno ztracený americký sen, by mohl být velice zajímavý. Hra na něm však bohužel dále vůbec nestaví, hrdina nový krutý svět přijímá bez komentářů a s ledovým klidem, což je škoda.
Příběh se zpočátku točí jen okolo pátrání po zmizelém novorozenci, aby se po chvíli přidali další aktéři. Domobrana, která se snaží obnovit zašlou slávu, aby se znovu mohla stát oporou obyvatel. Tajná skupina, která věří v autonomii robotů. Ke slovu přijde i staré známé Bratrstvo oceli a na pozadí všeho kuje pikle tajemný Institut.
Právě ze skryté základny Institutu totiž do světa pronikají roboti, kteří jsou tak technologicky na výši, že je lze zaměnit se skutečnými lidmi. To pochopitelně způsobuje rozbroj ve společnosti - mají syntetické organizmy, neboli synthové, právo na stejné zacházení jako lidé? Nebo jsou naopak hrozbou, kterou je třeba eliminovat?
Poté, co si na problematiku vytvoříte vlastní názor, vás hra přinutí se přidat k frakci, která ho zastupuje. Mezi skupinami následně propukne povinný konflikt a podle toho, kterou jste zvolili, se dočkáte jednoho ze čtyř zakončení příběhu.
zdroj: Archiv
Také jste se oklepali při slově "přinutí"? Ano, je to tak, ve Falloutu 4 nemůžete být neutrální. Nemůžete se ani pokusit o žádné smírné řešení či diplomacii. Všechno je černobílé, odstíny šedi neexistují a hra sice nabízí pár rozhodnutí, ale téměř vždy jde o volbu mezi dvěma absolutorii. Jistá dvojrozměrnost je nejvíce patrná, když dojde na postavy. Velitel Bratrstva oceli je fanatik, rozumím, ale bylo potřeba, aby úplně stejní fanatici byli i všichni členové, do jednoho?
Abych nekřivdil, při svém putování se potkáte i se zajímavými, skvěle napsanými charaktery, ale většinou jen ve vedlejších příběhových linkách. Hlavní zápletka začíná rozvážně, ke konci nabírá tempo a dává tušit nepoznané, aby se nakonec nadechla k... nezáživnému vyšumění do ztracena. Hra jednoduše kvůli svému černobílému zabarvení postrádá citovou hloubku, nedaří se ji navodit pocit, že na výsledku vlastně záleží nebo že vaše svobodné volby, krom té jedné nejzásadnější, vůbec něco ovlivnily.
Mluviti stříbro
Slovo svoboda však klečí a se sepnutýma rukama prosí o uvozovky, protože příběh si lze představit jako železniční dráhu, která se v jednom místě větví do čtyř kolejnic. Jakmile jednou přehodíte výhybku, už se z předurčené trasy zase nehnete. I taková lokomotiva ale samozřejmě může mít pořádnou páru, jenže tady má dialogový kotel občas co dělat, aby mašinu vůbec utáhl.
Nic proti zjednodušování tam, kde je to třeba, ale u rozhovorů to nutné nebylo. Na výběr máte vždy jen čtyři možnosti odpovědí, z toho jednu "vtipnou". To ale není vše, vy totiž ani pořádně nevíte, co který výběr znamená, protože co vaše postava po zvolení pronese, se kolikrát dost citelně liší od toho, co volba prezentovala.
Po zvolení humorné odpovědi vaše postava většinou vypustí do světa tak třeskutý vtip, že byste se nejradši šli schovat někam do bahna, reálně tak zbývají možnosti tři. A to věru není moc na to, aby si hráč dokázal uspokojivě vybrat, jak situaci řešit. Těch několik málo důležitých voleb, které opravdu něco ovlivní, se pak nakonec smrskává na prosté ano/ne.
Někdy se vyskytne i možnost přesvědčování, jehož míra úspěšnosti závisí na charismatu vaší postavy. Působí to jako příjemné ozvláštnění pokulhávajícího systému, ale ani zde se nedá mluvit o čistém štítu. Na jednu stranu, když verbální ofenziva selže, se hře daří vzbudit zvědavost, co by se bývalo stalo, kdyby se vám povedlo postavu přemluvit. Reakce na úspěšné přemlouvání jsou ale na stranu druhou často až komicky přestřelené - kupříkladu když se vás jedna gangsterská slečna chystá zastřelit. "A nechtěla bys radši jít domů," zeptáte se. *Persuasion attempt successful*. "No jo, tak já jdu. Tak čau."
Život dobrodruhův
Hlavní děj je ale, naštěstí, pouze malou částí celku. Je to paradoxní, ale na komorních jevištích postranních úkolů a zápletek se autorům daří vyprávět lepší, působivější a mrazivější příběhy než v celém primárním vyprávění. Ano, napsat poutavý román je daleko obtížnější než stvořit dobrou povídku, a Fallout 4 to potvrzuje bezezbytku.
I zde samozřejmě naleznete povinnou dávku chránění před bandity či nájezdníky a vybíjení ghúlů, ale rovněž se na vás chystá řada zajímavých, nápaditých a originálních úkolů, které rozdmýchají zvědavost. Nakonec se přistihnete, že chcete vědět víc, hackujete kvůli terminály, abyste si mohli přečíst záznamy či korespondenci a celé situaci přišli na kloub. To samozřejmě zaslouží hlubokou poklonu, jen škoda, že podobně úderný není i klíčová zápletka.
Commonwealth
Obrovský svět, nadupaný obsahem a naplněný detaily, je jednoznačně hlavní silou hry. Jeho zpracování je excelentní, ale čekal vůbec někdo něco jiného? Zde Bethesda rozhodně nezklamala a pokud je průzkum a rozkrývání tajemství vaším hlavním zájmem, hra vás nemilosrdně pohltí a jen tak nepustí.
Mapa se možná na první pohled může jevit spíše menší, ale zdání klame. Na každém rohu naleznete něco k prozkoumání, do svých útrob láká nekonečná řada budov a komplexů. Je jasné, kam směřovalo hlavní úsilí tvůrců, a je rovněž zřejmé, že opravdu chtějí, abyste toho ze světa viděli co nejvíc. Jen zevrubným procházením pustiny si totiž například odemknete speciální dovednosti a perky, které jinak nejsou k dispozici.
Monumentální kvantum obsahu na spíše průměrně velké mapě s sebou vcelku očekávatelně přináší trochu problémů se škálou. Když věštkyně prohlásí, že ve snu viděla útočiště, kam se pak všichni vydáte, a ona země zaslíbená je reálně asi sto metrů daleko, působí to poněkud zvláštně. Pár podobných nelogičností lze ale bez problémů odpustit jako ústupek povedené hratelnosti - právě kvůli němu je ve světě Fallout 4 obtížné vůbec narazit na nějaké hluché místo.
zdroj: Archiv
Ke stolu navíc přisedá několik lokací, které jsou naprosto dechberoucí. Jde například o Glowing Sea, epicentrum jaderného výbuchu. Nehostinná, pokroucená pustina působí jako úplně jiný svět. Kaluže nezdravě duhových barev, vzduch, který vás hrozí sežehnout radiací. Realita přetvořená peklem, existence roztržená společně s atomy v jednom děsivém tanci. Autorům se skvěle daří vykreslit místo, které působí neuvěřitelně nebezpečně, ale také natolik tajemně, že se do něj budete chtít vydávat zas a znovu.
Občas se můžete přidat k přestřelkám mezi znesvářenými stranami. Ještě lepší pocit ale je, když vaše zvolená frakce přijde na pomoc vám. Snažil jsem se přemoci smrtelně nebezpečného deathclawa, ale přecenil jsem své schopnosti, jeho drápy na mně trhaly zbroj i s masem a konec se zdál neodvratný. Spásný zvuk vrtulí jak nebeský chorál, serafínský zpěv rotačního kulometu, a náhle nade mnou vířil vertibird Bratrstva, jeho řvoucí kanón ze mě smetl nestvůru, abychom ji pak společnými silami udolali. Scéna, na kterou jen tak nezapomenu.
Střela, raketa, pěst, dýka v zádech?
K četným bojům můžete přistupovat dle vlastního uvážení - jako hromotluk s raketometem, ostrostřelec s puškou, pistolník či tichošlápek. Způsoby samozřejmě lze libovolně kombinovat, a jelikož munice není téměř nikdy dostatek, nejspíš je také mísit budete - už proto, že se zkrátka hodí s sebou nést víc zbraní, každou pro jiný druh nábojů.
Hratelnost v soubojích je zdařilá. Hra poskytuje úplnou svobodu v přístupu, můžete ji hrát jako čistokrevnou střílečku, kde záleží hlavně na vaši přesné ruce, nebo lze využít systém VATS, který zpomalí čas na rychlost polorozpuštěného medu. Klikáním míříte na různé části těla nepřátel, akce stojí akční body a statistiky postavy hrají daleko větší roli. Oba systémy jsou až na občasné zaškobrtnutí bezproblémově funkční a volba je jen na vás.
Ačkoliv by samozřejmě šlo uvést příklady first person akcí, ve kterých je střelba příjemnější, nebylo by to fér. Ne, na to, o jakou hru jde, jsou přestřelky a boj ve Falloutu 4 až překvapivě zábavné. Zbraně nepůsobí dojmem metačů cukrové vaty, ačkoliv hra je samozřejmě v jádru RPG, což dává vzniknout i trochu zvláštním situacím.
Třeba když musíte střelit nájezdníka do hlavy hned pětkrát, protože má zkrátka příliš vysoký level. Pokud jste někdy viděli, jakou spoušť za sebou zanechá na čemkoliv, co zasáhne, puškový projektil kalibru .50, rozumíte, proč mi to přijde úsměvné. Nechápejte mě ale špatně, nejedná se o kritiku, k RPG to zkrátka patří. Stačí postavu trochu vytrénovat a hnedle jde milý bandita dolů po první ráně.
Jediné, co dokáže pozitivní dojem z bojů lehce pošramotit, je již tradičně stupidní umělá inteligence. Nepřátelští střelci nepochopitelně vybíhají z krytů, bojovníci s noži či trubkami se na vás vrhají po přímce, žádná snaha o vpád do zad se nekoná.
zdroj: Archiv
Obdobně a místy snad ještě debilnější jsou i vaši spolubojovníci, kteří do přestřelky nabíhají naprosto nazdařbůh, zasekávají se, blokují dveře, přičemž se v ideálním případě nechají okamžitě odpravit, v tom méně ideálním vám před tím ještě chvíli příšerně překáží. Spolubojovníci jsou nesmrtelní, díky bohu, protože kvůli jejich umělé demenci při bojích byste si jinak každého z nich užili maximálně pět minut.
Zajímavější jsou však mimo přestřelky, protože reagují na vaše akce a podle toho vás mají, nebo nemají rádi. Občas se třeba při putování potkají ve městech s nějakým starým známým, prohodí s ním pár slov, promluví o rodině a podobně. Jedná se vždy o unikátní rozhovory a je to taková příjemnější varianta onoho typického opakování tří NPC vět, kdykoliv se hráč přiblíží na doslech.
Slož si sám
Systém craftingu je povedený. Všechny kusy vybavení, od zbraní až po čepice, můžete vylepšovat a upravovat. K tomu potřebujete pořádné množství materiálu, který získáte... odevšud. Ano, naprosto každá sebratelná věc se při craftování rozloží na základní materiály, tvůrcům se tak podařilo vytvořit systém, ve kterém má sbírání veškerého tradičně naprosto bezcenného harampádí opravdu smysl.
Stalo se vám někdy v jiné hře, že byste po ruinách domů zoufale hledali nějaký hrnek nebo talíř, protože potřebujete keramickou součástku při stavbě rádiové věže? To je opravdu něco neokoukaného a po právu za to tvůrcům náleží uznalý potlesk.
zdroj: Archiv
Power armor
Obchodní známka Falloutů, ikonická energozbroj, byla ve všech předchozích dílech Eldorádem, odměnou za hodiny a hodiny hraní. Designové rozhodnutí udělit ji hráči v prvních pěti minutách hry tak zpočátku může působit poněkud unáhleně.
Po nějakém čase za to ale tvůrcům ještě poděkujete. Power armor je naprosto skvělý, takže se prostě neomrzí. Pocit, když do něj nastoupíte a z bezvýznamné nuly jste najednou někým, přerod z živořícího tuláka v boha války, si neumím představit lépe zpracovaný. S každým kovovým krokem šíříte hrůzu, každý dunivý dopad z výšky zvěstuje zkázu nepřátel jak ocelová bouře.
Také ale jeho získání už v úvodu neznamená, že máte ihned nejlepší brnění ve hře. Power armoru je několik typů, získáte samozřejmě ten nejhorší. Na každou jeho část můžete ještě zvlášť namontovat nějaké vylepšení. Zbroj je též třeba pravidelně udržovat i opravovat. K provozu také vyžaduje fúzní baterie, které se zpočátku shánějí jen velice obtížně.
Sim Fallout
Další možností, nad kterou je třeba se pozastavit, je stavba a správa táborů i pevností. Systém budování je totiž nečekaně bohatý - můžete konstruovat celé elektrické sítě s pastmi, terminály a věžemi. Lze stavět kompletně nové budovy z řady dřevěných i kovových zdí a střech. Přidejte čističku vody, zasaďte zmutované plodiny a hned bude osada spokojenější.
Tato část hry je nicméně naprosto nepovinná, můžete ji zcela ignorovat, a rovněž z ní v podstatě nic nemáte. Pokud ve vás ale dříme Bořek stavitel, je možné, že se do zvelebování osad zaseknete na dlouhé hodiny. Vždyť si přeci můžete postavit vlastní domeček! S gaučem, vanou a televizí!
Ovládání a nabídky
Je to ale právě při stavění, kdy kvůli ovládání často otočíte oči k nebesům. Většina tlačítek má namapované dvě, ale také klidně čtyři funkce, které se liší podle kontextu. Proč mapu otevřete tlačítkem M, ale zavřít ji musíte tabem? Proč se ze stavitelského módu odchází escapem, když všude jinde escape otevírá hlavní menu? Proč to nejde tlačítkem V, kterým se stavitelský mód zapíná?
Domácí úkol pro modery, že by? Hned další by mohla být seminární práce na téma "jak neudělat inventář". Ve hře, ve které s sebou taháte doslova stovky předmětů, je nemožnost nějakého pokročilého třídění naprosto tristní. Orientace v inventáři je tak opět daleko komplikovanější, než by mohla být. Platí to i pro navigaci ostatními nabídkami a tabulkami.
Nejspíš nejhorší je rozhraní obchodu, které všechny vaše věci vypíše v jednom absolutně matoucím seznamu o délce toaletního papíru, v němž hledat nějakou konkrétní věc je zábavné méně než střevní kolika. Ano, nějaké možnosti seřazení sice máte, například podle hodnoty či poškození, ale jsou naprosto nedostatečné.
zdroj: Archiv
Ach ten engine
Technické nedokonalosti ve hře podobného rozsahu zkrátka a dobře lze očekávat, s tím se nedá nic dělat, jenže tady už se blížíme únosné mezi. Někdo se o něco neustále zasekává, kolize fungují jak se jim chce, hra občas natvrdo spadne, předměty a postavy se čas od času vznáší ve vzduchu, pathfinding postav společně s fyzikou odešli někam na výlet a ještě se nevrátili.
Snad proto jsou v podstatě největší tryznou v celém Falloutu questy, ve kterých máte někoho někam následovat. NPC se idioticky snaží jít skrz balvany, bláznivě se otáčí, z neznámých důvodů se zastaví na místě, aby se do pohybu dalo třeba za dvě minuty, zatímco vy otráveně skáčete okolo a snažíte se zmateného panáka dostrkat zpátky na jeho trasu.
Chce se vám opět odpouštět ty samé nedostatky, ty samé prkenné a mnohdy nenavazující animace, které občas připomínají astronauty spěchající na velkou, ty samé voskové figuríny místo lidí? To už je na vás, ale pokud máte v plánu si Fallout 4 užít, budete jednoduše muset nad technickou stránkou věci naprosto zavřít oči a ignorovat ji, protože když se na ni zaměříte, vyletí celý zážitek komínem.
Smyslové vjemy
Fallout 4 dokáže vypadat nádherně. Problém je, že jen někdy, a ideálně venku, když se díváte do dálky. Nemá ale cenu se skrývat před zřejmým faktem, že většina interiérů je vyloženě hnusná a některé textury a modely by neměly co dělat ve hře z roku 2010, natož 2015. Jistě, hra není zaměřená na grafiku, těžiště leží jinde. Ale vzpomeňte na Morrowind, ten ve své době působil jak hra z jiné planety a jeho vydání způsobilo hromadný masakr prasátek, když si hráči běželi pro nové grafické karty. Přitom byl ale také nacpaný obsahem, tak proč to nejde dnes?
Horší hlavní dějovou linku, chybějící systém karmy a malé ovlivnění světa hráčem bude fanoušek tolerovat. Stejně tak někdo, kdo nedá na Fallout dopustit, se nenechá ani v nejmenším rozhodit horší grafikou či technickým haprováním, a místo toho si užije nálož skvělého obsahu, pohlcující svět a myriádu možností, které Falloutu 4 nemohu upřít, a ani se o to nesnažím. Jen těžko si ale dokážu představit někoho, kdo by s mávnutím ruky přešel příšernou optimalizaci hry. A to i na velice slušné konfiguraci (i7 + 980Ti).
V 2160p hra vykazovala průměrnou hodnotu 45 snímků za vteřinu, což se může zdát vcelku bezproblémově, ale bohužel není. Kolísání totiž bylo nejmarkantnější, frekvence snímků se z bezproblémových 60 s jekotem propadala ke 30 v každé složitější scéně, v některých lokacích a zejména při pohledu puškohledem pod 20, a několikrát hra dokonce mou grafickou kartu poprvé za její existenci seznámila s nemilosrdnou realitou jednociferného frameratu. Pro srovnání - Zaklínač 3, který vypadá asi tak o pět tříd lépe, se na stejném počítači v 2160p propadl v nejsložitějších scénách nejníže na 24 fps.
Ve 1440p byla situace lepší, ačkoliv i zde se mi podařilo v několika místech dostat framerate pod 30. 1080p fungovalo očekávatelně nejlépe, většinu hry se dařilo udržet pohledných 60 fps, ale zřetelných propadů při pohledu přes optiku pušky se dočkáte taktéž. Nejnižší hodnota, kterou jsem v 1080p zaznamenal, byla 35(!) fps.
zdroj: Archiv
Pak ale přivřete oči, zaposloucháte se, a hněv je ten tam. Hudba totiž svůj koncert staví na úplně druhé straně spektra. Je výtečná, citlivá a jemná, když je to potřeba, nevnucuje se, ale občas přeběhne konečky prstů po vaší páteři výraznějším tónem, který proklouzne vašimi póry do těla a ovládne ho. Nová témata se mísí s retro písněmi, ambientní tóny s chrastivým zpěvem z rádia. Technické nedokonalosti mizí a najednou jste tam.
Najednou stojíte v ruinách Bostonu. Najednou se probouzíte společně s ostatními do dalšího bezútěšného dne v Pustině, kde není jistá ani další hodina. Najednou cítíte chladně kovový dotek chráničů, prach v chřípí a váhu pušky na zádech. Stačí pár tónů kdekoliv a Falloutovská melancholie je zpět v plné síle ve světě, který vykročil na cestu, z níž není návratu. Hudba zkrátka dokáže zázraky a zde je soundtrack jednoznačně jedním z největších pozitiv.
Ještě jednou do pustin
Fallout 4 je obrovský. To už hře nikdo nevezme. Obsahem je našlapaná až po okraj, množství detailů je neuvěřitelné a pokud vám krev do žil vlévá samotné prozkoumávání světa a odhalování jeho tajů, budete v sedmém nebi. Na druhé straně barikády přešlapuje technický stav k pláči, příběh z lacinějšího soudku, umělohmotně strojené vyprávění, nedostatečné dialogy a samozřejmě v koutku mysli hlodající pocit, že vidíte tu samou hru minimálně počtvrté. To ale nemusí automaticky pro každého znamenat zápor.
Je jasné, že pokud je Fallout vaše srdcovka či jste fanoušky bethesdí tvorby, ani recenze o rozsahu rigorózní práce by vás nedokázala zastrašit. To je dobře, odradit totiž není mým cílem, protože jste to právě vy, kdo si čtvrtý Fallout užije a bude ho milovat - chyby s radostí přehlédnete a dostane se vám skvělého zážitku. Schopnost si Fallout 4 vychutnat totiž závisí na míře tolerance hráče. Krom toho, ano, většinu nedodělků velice pravděpodobně opraví moderská komunita, pokud ne přímo Bethesda. Potenciál je ohromný, takže dejte tomu rok, dva, a máme tu opravdovou pecku. Jenže za to přece nelze hru chválit už nyní.
