Přiznám se, že i já jsem jedním z nováčků ve světě Aeru, ale i tak jsem se do hry dostal velmi rychle. Klasická hratelnost, kdy přesouváte armády po hexových polích, totiž zůstala zachována a většinou je logická: V lese se třeba pohybujete pomaleji, ale zase vás koruny stromů chrání před šípy, při brodění řek jste zranitelní, na kopečku máte výhodu při obraně… Zkrátka klasika. A stejně klasická je ta část soubojového systému, v níž se se můžete jednou za tah s každou jednotkou pohnout a jednou zaútočit (a když už zaútočíte, tak se nemůžete hýbat, to dá rozum).

Vedení šiků fantaskních vojsk si osvojujete postupně během 33 scénářů seskládaných v jednu velkou příběhovou kampaň. Od malých půtek, kde vedete nezkušené barbarské nájezdníky při jejich prvních rabováních, se dostanete až do epických bitev s Impériem, jež využívá služeb nemrtvých a chce „integrovat“ všechny národy do svého vyspělého otrokářského systému.

V rámci jednotlivých scénářů máte dostatek možností vymýšlet různé strategické fígly a snažit se rozdrtit přesilu nepřátel. Lehké to rozhodně mít nebudete a pokoření každého scénáře vám přinese příjemný pocit zadostiučinění.

zdroj: Archiv

Strategické možnosti a nemožnosti

Abyste se s nepřáteli mohli vypořádat, musíte si zvolit nějakou tu taktiku a k jejímu dodržování vybrat správné jednotky a místo. Pokud se bráníte, je to poměrně jednoduché: Obsadíte ty nejužší průsmyky na mapě, zavedete svá vojska k brodům, v nichž utopíte nepřátele, nebo necháte své jednotky číhat v lese a ony nic netušícího nepřítele přepadnou ve chvíli, kdy bude pochodovat kolem nich. Nebo konvenčně postavíte dopředu štítonoše, dozadu práčata a lučištníky a pak budete s úsměvem sledovat, kolik neplechy projektily v řadách útočících nepřátel páchají.

Samozřejmě ale nebudete jen stát na místě a ďábelsky se chechtat. I při obraně je někdy důležité udělat výpad, abyste dorazili stahující se jednotky, některé pasti musíte nalíčit tak, že nepřátelům připravíte vábničku a hlavně: Rozhodně budete častěji útočit než se bránit. A to už přichází na řadu dobývání brodů, soustředěný tlak na jedno slabé místo, případně synchronizovaný útok ze dvou stran.

Hlava při Fantasy Generalu II rozhodně nezahálí a stejně jako se velmi příjemně proměňují scénáře i prostředí, v nichž se odehrávají, musí se aspoň trošku proměňovat vaše myšlení. Je totiž něco zcela jiného snažit se co nejrychleji zválcovat barbary při dobývání vrchoviny a pokoušet se víceméně pouze přežít po nepovedeném vylodění v močálech ovládaných ještěry a nemrtvými.

A samozřejmě je důležité měnit to, kdo stojí vepředu, a zachránit tak svoje podřízené před smrtí. V rámci herních pravidel totiž při každém útoku přichází jednotka v první řadě o morálku a její vojáci jsou zranění. Až po soustředěných útocích může být některý z vojáků zabit – jakmile je ale mrtvý, už jej neobnovíte pouhým odpočinkem a jednotka o pěti mužích je najednou čtyřčlenná, tříčlenná… Což samozřejmě oslabuje jak její šance přežít, tak i její taktickou využitelnost. Prvek únavy a zabíjení je rozhodně zajímavý a opět prohlubuje taktické možnosti.

Abyste měli představu o tom, jak moc můžete taktizovat, musíte vědět i to, jaké jednotky máte k dispozici a co všechno umí. Variace vojáků ve vašich službách je díky zasazení do fantasy světa o dost pestřejší, než je zvykem – nejste omezení na pěchotu, tanky, dělostřelectvo a letectvo. Takoví obléhací trollové, medvědodlaci a valkýry jsou kapku jiná káva než konvenční druhoválečné typy jednotek.

I díky tomu autoři mohli opustit klasický koncept „kámen-nůžky-papír“ a třeba kopiníci se dají slušně použít takřka proti všem nepřátelům. Což je příjemná a logická změna, zvláště když vezmete v úvahu, že zde pořád zůstávají logické výhody – kopiníci se přece jen nejlépe vypořádají s jízdou a neztratí se ani v boji se zvířaty, pěchota se štíty se lépe ubrání sprškám šípů, berserkeři svými sekerami dokážou při výpadu nadělat pěknou paseku, ale soustředěnému útoku se neubrání, hrdinové toho vydrží víc a umírají až po mnoha ranách…

À propos, hrdinové. Mimo to, že mají nějaké ty speciální schopnosti, jsou silnější a ti hlavní vám nesmí zemřít, jinak nastává konec hry. Jejich největší výhoda ovšem spočívá v tom, že dokážou absorbovat velké poškození a potom se během jednoho tahu vyléčit. Role těch, kteří bojují nablízko, se tak často smrskne do jakéhosi nárazníku, který cíleně stavíte dopředu a necháte jej obouchávat nepřáteli, abyste pošetřili méně odolné jednotky. Občas mi to přišlo jako degradace mocných gerojů, ale postupně jsem si prostě zvykl a použil je v jejich nejefektivnější roli.

To neznamená, že by jinak byli nepoužitelní. Solidní potenciál mají všechny jednotky a žádná z nich nepůsobí v boji zbytečně, a to ani proti svým přímým kontrům, což osobně velmi kvituji a považuji za snad nejpříjemnější změnu. Nebylo nic divnějšího, než když jednu divizi tanků dokázala ošklivě pošramotit hrstka přeživších raketometčíků, na niž vedly soustředěný útok dva pěchotní prapory. Tady ten jeden zbývající kopiník zkrátka jízdu neupíchá, ani kdyby se zbláznil, a i když s sebou může pár jezdců vzít, rozhodně vám tím nezpůsobí bůhvíjaké vrásky. A že občas budete chtít nepřítele rozdrtit velmi rychle.

Rychlost především

Důvodem časového presu je v rámci žánru lehce nestandardní časový limit, který máte na splnění každého scénáře. Ten je symbolizován zásobami zlata na dané mapě a jejich postupným ubýváním s každým tahem. Pokud se vám povede scénář dokončit před vypršením limitu, dostanete za každý kousek zlata 25 mincí a hlavně nebudete dále penalizováni. Penalizace spočívá v tom, že jestliže ani po vypršení limitu neskončíte, najednou nedostáváte žádné odměny za drancování vesnic a objevování zapomenutých jeskyní.

I když mě někdy limit rozčiloval a v některých scénářích mi přišlo nastavení časovače naprosto padlé na hlavu, musím říct, že hře celkově prospívá. Neustále jste totiž hnáni za nějakým cílem, musíte zvažovat, kdy už si mají některé jednotky odpočinout a kdy naopak i za cenu riskování jejich života stojí za to dál mašírovat bez zastávky. Víte, že je důležité plánovat postup hlavního voje, ale že vedle toho máte objevovat zapadlé kouty mapy, abyste dostali třeba tolik kýžené zbraně k upgradu jednotky na lepší třídu.

A tak najednou kdysi kompaktní armádu dělíte na menší skupinky a vysíláte je na jednu i druhou stranu. Jeden velký konflikt, v němž by stačilo tlačit kupředu, se rozpadá na spoustu menších potyček a do bojů se může zapojit třeba i hladová smečka vlků, kterou vyrušíte z odpočinku v opuštěných ruinách – a které fakt nezáleží na tom, komu ohlodá kosti.

Koncept je zajímavý i proto, že Fantasy General II není jen strategií, ale obsahuje rovněž RPG prvky. Ty jsou v nejzákladnější formě prezentovány hlavně upgrady jednotek: Za předem danou cenu v podobě mincí, zbraní, zbroje nebo magie můžete ze základních sekerníků vycvičit elitní berserkery nebo je proměnit v již zmíněné medvědodlaky.

Vývojové stromy samotné by nicméně mohly být propracovanější a delší (nejlepší jednotky můžete mít už cca v polovině kampaně) a některé jednotky působí vedle druhých méněcenně, protože jsou prostě mnohem horší než druhá vývojová větev.

Každá jednotka sbírá zkušenosti, což se projevuje na její efektivitě v boji – zkušení mazáci prostě líp zabíjejí. Zkušenosti ale nejsou věčné: Když někdo z jednotky umře, je doplnění čerstvými rekruty znát. A jestliže chcete ztrátě zkušeností zamezit, musíte pořádně zaplatit. Ničeho tak nemáte nikdy dost, takže jste tím více tlačeni do průzkumu (kvůli vybavení na vylepšování) a rychlosti (kvůli penězům).

Příběh a rozhodování

Mimo upgradování jednotek a práci se zdroji hra obsahuje ještě další RPG prvek, jímž je možnost volby. V rámci příběhových dialogů se rozhodujete třeba o tom, ke které straně se přidáte, jaký scénář si vyberete a co konkrétně uděláte. Každá volba má svůj následek, který se projeví formou dočasných i permanentních buffů nebo penalizace pro jednotky, ziskem nějakého toho artefaktu, který vylepší některou vlastnost, nebo odlišným směřováním příběhu. Hned v úvodu třeba můžete přesvědčit skupinu trollů, aby se k vám přidala, když zmíníte, že jste se v minulém scénáři rozhodli pomoct jejich soukmenovcům proti banditům.

Rozhovory sice přináší složité volby a někdy nemusí být žádná odpověď správná, ale pro prožívání zajímavého příběhu je skvělé, že máte možnost jej ovlivnit a jen pasivně nekoukáte. A taky může být motivací pak projít kampaň s jinými volbami.

Trošku smutné nicméně je, že mimo kampaň ve hře není až tolik co dělat. Rychlé scénáře se omezují na 5 map a ze stran pouze na barbary a Impérium. Hraní tak rychle omrzí a tím, že stejné scénáře jsou k dispozici i pro hru více hráčů, je na menší problém zaděláno.

Fantasy General II se aspoň v současné době dá doporučit jen tehdy, pokud si chcete užít jeho kampaň. Jestliže ale jste správná „singleplayerová“ cílovka, užijete si strategickou lahůdku. Jádro hry je totiž skvěle odladěné a některé RPG drobnosti okolo a drobné chybky ve vyváženosti jednotek snadno přehlédnete.