Kreativní destrukce

Ohromná neprozkoumaná krajina, v ní nepřátelské tábory, spousta věcí ke zničení, spousta lidí k osvobození, spousta smrtících hraček k odemknutí, do toho stále narůstající arbitrární „odbojářské body“… americká Montana zkrátka opět ztělesňuje totální gamifikaci otevřeného světa. Formule „toulej se, znič, na co přijdeš, občas si splň nějakou příběhovou misi“ bude intimně povědomá každému hráči předchozích dvou dílů.

A nevadí to. Plížit se jako stín všemožnými křovisky, lovit nepřátele tlumenými zbraněmi, pak jim omylem vstoupit přímo pod nos a rozpoutat Šílené peklo, feat. TNT & Granáty, je stejně dobrá zábava jako vždycky. Oproti jiným střílečkám je tu přidaná hodnota absolutní volnosti a kreativity – zbraní je na výběr spousta, stejně jako vozidel, která vám při dobývání táborů a plnění misí taky mohou výrazně pomoci.

Není problém místo plížení popadnout kamion s namontovanými kulomety a podniknout zničující frontální útok, za který by se nestyděl ani rozzuřený nosorožec, jehož holce právě na diskotéce někdo sáhnul na zadek. Nebo si zkuste někde půjčit letadlo či vrtulník a zasypte nepřátelské pozice smrtí shůry. A pokud se místo, které chcete zlikvidovat, příhodně nachází u řeky nebo jezera, nabízí se kulometný člun.

Obsazování z rozumu

Tu koncentrovanou legraci, čiré potěšení z toho, když kolem tábora pečlivě nastražíte nášlapné miny a sledujete, jak perfektní náhodou vyletí v jednu vteřinu do povětří tři patroly najednou, nemůže zkazit skoro nic – kromě eventuální jednotvárnosti vašeho počínání. Po dvaceti, pětadvaceti hodinách kampaně, zvlášť pokud je jako já nacpete do pouhých několika dní, už myšlenka na vyčištění dalšího tábora nejspíš způsobí hlasité, procítěné zívnutí. Jenže pak se stejně něco pokazí, přijedou posily, vy je jednu po druhé zlikvidujete minometem a budete vlastně docela rádi, že jste ještě nešli spát.

Navíc tu některé novinky přece jen jsou, a není jich málo. Ještě než podrobněji rozeberu tu nejdůležitější, kterou jsou umělou inteligencí ovládaní parťáci (byť o jejich inteligenci mám určité pochybnosti), bych rád zmínil samotné mise. Ubisoft se tentokrát velmi srdnatě snažil když už ne změnit, tak aspoň zamaskovat nízkou variabilitu toho, co na krásné velké mapě děláte.

Málokdy teď čistíte nepřátelský tábor jen tak, bez kontextu, čistě proto, abyste obarvili další kousíček mapy. K táborům se často vážou mise nebo příběhy – tohle je bývalá stanice rangerů plná zbraní, tady zase nepřátelé pumpují svinstvo do pitné vody, aby nás zlikvidovali. Jindy musíte nějakou pevnost osvobodit proto, abyste dostali k dispozici dalšího parťáka.

Nic z toho vás tak úplně nepřesvědčí, že pořád neděláte to samé, protože pořád to samé zkrátka děláte, ale rozhodně to onen pocit déjà vu o několik hodin odloží, což je samo o sobě malé vítězství. Když na mě pak repetitivnost dolehla obzvlášť intenzivně, zkrátka jsem si jen tak pro radost přeházel celý zbraňový arzenál a sledoval, jak se mi bude chvíli hrát s uřvaným lehkým kulometem namísto tlumeného SMG. No a nebo jsem změnil parťáky.

zdroj: Archiv

Ve třech se to lépe táhne

Ničit tábory o samotě je docela zábava. Ničit tábory spolu s kamarádem by bezpochyby byla zábava mnohem větší, ačkoli jsem neměl možnost to vyzkoušet. Ničit tábory po boku AI parťáků nejspíš spadá někam doprostřed. Je hezké využívat jejich schopností, umisťovat je na takticky výhodné pozice a sledovat, jak střádají headshoty. Jenže pozorovat, jak občas selhává jejich umělá inteligence, třeba když bezvládně ležíte na zemi, čekáte na oživení a váš kámoš k vám sice přiběhne, ale pak jen hloupě čumí, dokud nevykrvácíte, zas taková bžunda není.

Aspoň že to parťáci zachraňují svou různorodostí. Vedle mé oblíbené Grace a její věrné odstřelovačské pušky – tyhle holky mě provázely skoro celou hrou – tu je například sympaťák Hurk s raketometem, nebezpečný blázen Sharkey a jeho plamenomet, nebo dokonce ochočený medvěd Cheeseburger, nejlepší tank ve hře. Naproti tomu pejsek Boomer vám v boji moc nepomůže, ale zato označí všechny nepřátele v blízkosti, a ještě vám občas přinese jejich bouchačky.

Pohrávat si s tím, jak zkombinovat svou dvojici kamarádů, bylo příjemné zpestření zabijáckého řemesla. Pravda, Grace mi přišla natolik užitečná, že jsem se jí zbavoval jen málokdy, ale když už jsem to udělal, viděl jsem potenciál pro zajímavé změny herního stylu. Pár misí jsem například splnil úplně sám, jen v nebesích mi dělali společnost dva kolegové, jeden v letadle a druhý ve vrtulníku.

Jen je škoda, že si autoři trochu víc nepohráli s jejich perky. Každému společníkovi můžete přikoupit jediné vylepšení, a to pouze vždycky zkrátí lhůtu, která musí uplynout, než si ho můžete opět naverbovat poté, co ho nepřátelé eliminují. Žádné nové zbraně, lepší střílení, pokládání pastí – a to je rozhodně promarněná příležitost, protože jinak progrese funguje vážně dobře.

Lovte rybičky

Došlo tu k určitému remixu. Místo abyste lovili zvířata a šili si z nich nová pouzdra na zbraně si teď zbrojní arzenál i vlastní schopnosti rozšiřujete především plněním výzev. Zabili jste 10 lidí raketometem? Tumáte 2 perkové body. Chytili jste dostatečný počet říčních lososů? Tady je další bodík. Přispívají vám i společníci, když se jim podaří zabít dost nepřátel, což vás motivuje k tomu, abyste nevyužívali pořád tu stejnou dvojici, a taky abyste zkoušeli různé zbraně, splnili jejich výzvy a za chvíli se koupali v bodech.

To všechno dává dohromady velmi solidní hru – možná povědomou fandům série, ale rozhodně ne úplně stejnou. Navíc je to hra, která respektuje vaši kreativitu a rozhodnutí hrát svým oblíbeným stylem. Skoro nikdy se mi nestalo, že by na mě najednou vytáhla nějakého Prcka jako v Kingdom Come a donutila mě bojovat, i když bych se mnohem radši plížil.

Ale je tu ještě jeden důležitý prvek, který dominoval marketingové kampani a o kterém jsem se zatím skoro vůbec nezmínil. Jakpak se to má se severoamerickým zasazením a příběhem o kultu, který uzmul moc ve státě Montana? Tak tedy. Prostředí: moc pěkné a variabilní, s horami, řekami, údolíčky i poli. Příběh: nekoherentní snůška blbostí, která si myslí, kdovíjak není chytrá, i když ve skutečnosti nedává ani tolik smyslu, kolik by se vešlo do nezvykle malinkatého náprstku.

zdroj: Cinemart

Dva Ubisofty

Přitom je naprosto v pořádku napsat hru, která se nebere vážně a na všechno to absurdní zabíjení na tisíc různých způsobů se dívá komediálně, a Far Cry 5 taková občas, někdy, sem tam, umí být. Když jsem se vžil do role legendárního amerického kaskadéra a prolétal za zvuku epického rocku mezi ohňostroji v barvách vlajky Spojených států, nebo když jsem pomáhal místnímu kuchaři nasbírat suroviny na lokální festival pojídání býčích varlat, Montana byla sympatické místo, kde jsem chtěl trávit čas. Ale pak se mi vždycky do cesty připletl hlavní příběh.

Nejde ani tak o to, že by hlavní postavy – a hlavně záporáci, kteří dostávají asi největší prostor – byly špatně napsané nebo zahrané. Hlavní kultista Joseph Seed, který se svou bandou náboženských magorů ovládl celou Hope County, je vlastně celkem charismatický chlápek. Jeho převrat a izolace celého údolí od zbytku Ameriky, ačkoli samozřejmě padlé na hlavu, nejsou o nic praštěnější než třeba dobrodružství Rica Rodrigueze v sérii Just Cause.

Horší je, jak vám hra svůj scénář cpe na odiv, jak se vyžívá v tom, že najednou zahodí humor a vytáhne z rukávu nějakou příšernou, nechutnou historku, přihodí k tomu mučící scénu a zoufale na vás mrká, aby vám dala najevo, že je hluboká a chytrá a že má strašně moc co říct o světě kolem nás.

Far Cry 5 o světě kolem nás neříká absolutně nic. Její postavy jsou karikatury, její příběh je přestřelený daleko za hranice alegorie, její atmosféra se agresivně mění od scény ke scéně. Působí to na mě, jako kdyby v Ubisoftu existovaly soupeřící dvě frakce. Jedna, ta soudnější, chtěla vytvořit střelenou zábavu, u které sice možná nebudete hluboce přemýšlet, ale aspoň občas se uchechtnete. Ta druhá se rozhodla vytvořit politicko-sociální komentář a odpovědět na otázku, co je zač Amerika a lidstvo a tak vůbec, a ve svém snažení bezvýhradně selhala.

Útěk z vězení – pátá sezóna

Nejhorším hříchem ze všech je, když vás hra násilně vytrhne ze zábavného prozkoumávání světa a začne vás proti vaší vůli ládovat svými nesmysly. Jednou za čas, když osvobodíte dost táborů nebo rukojmích, si na vás počíhají lovci kultu, kterým nejde uniknout. Trefí vás uspávací kulkou nebo se k vám nějakým způsobem teleportují v obláčku speciální drogy (já taky nevím, co to má znamenat), a šup! Rázem jste zajatí a musíte přetrpět pár cutscén, v nichž vám Joseph Seed a jeho poskoci vysvětlují, proč že dělají to, co dělají, jen aby vás následně někdo osvobodil nebo jste popáté v řadě utekli a mohli se vrátit k zábavné části hry.

Myslím, že účelem téhle frašky je donutit vás pochybovat o tom, jestli to, co děláte, je správné. Posloucháte nekonečná vyprávění o tragických osudech Josephových sourozenců, kteří vám maniakálně vysvětlují, že je třeba vyčistit svět od nehodných a že to vlastně dělají ve jménu lásky a přežití, a celé to působí jako křečovitá snaha dokázat, že hry jsou dospělé médium, které unese dospělé příběhy. A ono unese – jenže příběh ve Far Cry 5 je pod temným, krvavým povrchem asi tak dospělý jako tři mrňata stojící si navzájem na ramenou v tátově kabátě.

Dokonce i úplný konec (ve hře je jich víc, včetně jednoho tajného), byť v jistém smyslu odvážný, ve mně jen prohlubuje despekt ke scénáři. Nebudu samozřejmě prozrazovat, k čemu přesně dojde, ale rád bych pro všechny, kdo se k onomu bodu dopracují, vyjádřil názor, že jde zas a opět pouze o uměle nepředvídatelný, levný, nezasloužený a emocionálně hluchý pokus šokovat.

Bylo bugů

Příběh se ovšem dá většinu času ignorovat a místy umí být vtipný. Plížení, ježdění a střílení je nejen díky parťákům zábavnější než dřív, mise jsou na poměry série vcelku rozmanité, svět krásný a plný vedlejších aktivit (můžete dokonce i rybařit!). Far Cry 5 by se pro mě díky tomu všemu bezpečně pohybovala v osmičkových vodách, kdyby ovšem nebylo bugů a problémů s umělou inteligencí. Ale ono jich bylo.

Relativní drobnosti jako místy vypadávající zvuk vlastně ani nemám zapotřebí zmiňovat, zvlášť když se Ubisoft hned v den vydání vytasil s patchem. Ale můj zážitek na PlayStation 4 kazilo sto jiných problémů, nejhorší z nich chyby ve skriptování.

Během misí, při nichž musíte někoho sledovat, se mi například pravidelně stávalo, že ten člověk se půlminutu, minutu odmítal hnout z místa, než se nakonec uráčil. Jindy jsme měli v džípu pronásledovat cizí auto, hra mě šoupla nahoru za těžký kulomet… a paní, co mě měla odvézt, prostě nedorazila. Zjevně se naspawnovala o pár desítek metrů dál, než měla, a než k autu stačila doběhnout, mise selhala. Jako bonus to byl poslední úkol předlouhé mise, kterou jsem po následném restartu konzole musel celou opakovat.

zdroj: Vlastní

Opatrný postup za svobodou

Ke ztrátě postupu došlo i z dalších důvodů. Dvakrát se mi načítání zaseklo na černé obrazovce a opět vyžadovalo nekompromisní restart, jindy se zase mina, která má vybuchnout, když se k ní přiblíží nepřítel, spustila mně pod nohama, protože někdo prošel chodbou v patře nade mnou, a checkpoint byl v tu chvíli samozřejmě přibližně deset tisíc hodin v minulosti.

Další problém je spíš než bug selhání uživatelského rozhraní, ale stejně ho zmíním, protože mě naštval: měl jsem se při hektickém útěku, kdy po mně střílelo dvacet šílenců, zaháknout za vrtulník. Zmáčkl jsem čtvereček, jak mě hra ponoukla, a před očima se mi následně objevily čtyři další nápovědy, co dělá které tlačítko, přestože mě v tu chvíli pochopitelně zajímalo pouze a jedině to, které mě mělo vytáhnout do bezpečí. Než jsem si stihnul přečíst, co je co, byl jsem dávno mrtvý. QTE, která po vás chce okamžitou reakci, ale nabídne vám víc tlačítek najednou, není dobrá QTE.

Umělá inteligence taky není zrovna zářným příkladem moderního pokroku. Možná je to metanarativní prolomení čtvrté stěny – copak jsou snad náboženští fanatici (případně obyvatelé Montany) proslulí svou mazaností? Ale spíš je prostě příliš těžké naprogramovat AI parťáků tak, aby vám v jednom kuse neblokovali dveře, a nepřátel tak, aby neustále nenabíhali do křížové palby.

Na druhou stranu musím uznat, že hra rozhodně není tak jednoduchá, jak jsem se bál ve svých dojmech z hraní. Pomocníci vám sice leccos usnadní, ale nepřátel je velká spousta, umí si přivolat slušnou dávku posil, a navíc tu snad častěji narazíte na speciální, silnější druhy oponentů než na běžné pěšáky. A je to fajn – sem tam mi vůbec nevadilo umřít kvůli vlastní zbrklosti nebo neopatrnosti, protože jsem napříště k problému přistoupil s větší dávkou přípravy a kreativity.

Ať žije sendvič se sýrem

A právě kreativita byla to, co mě na Far Cry 5 bavilo od začátku do konce. Když mě hra nechala být, když mi dala volnou ruku, abych přežil nebo umřel nebo dělal cokoli mezi tím, měl jsem ji rád a dokázal jsem naplno ocenit její skvělý vražedný sandbox. Jenže pak se nevyhnutelně rozhodla, že mě musí zase obohatit o svůj fantastický, vynikající příběh, o který bych určitě nechtěl přijít, a neváhala k tomu využít takové trumfy jako náhlou lobotomii hlavní postavy.

Bylo nebylo, kult obsadil městečko, které jsem předtím osvobodil, a usídlil se v centrálním kostele. Nechala mě hra město pomalu a metodicky osvobodit tak, jak jsem to dělal posledních pět hodin? Ne. Jen co jsem přijel ke kostelu, moje hlavní postava vystoupila, otevřela vrata a nechala se zajmout jako tupý idiot. Ale pak jsem zas utekl nebo mě někdo osvobodil – už ani nevím, protože se něco takového dělo doslova v každé druhé cutscéně. Jedinou útěchou tak bylo, že lobotomickými spolupacienty mi evidentně byla rodina Seedů a jejich přisluhovači.

Bylo by snadné tyhle příběhové berličky, pro médium vlastně docela typické, přehlédnout, kdyby se mi hra přímo v oné kostelové scéně nesnažila nakukat, jak je to všechno vážné a jak je Seed vlastně chytrý, že na mě nachystal takovou past. Nejsem nesvéprávný, děkuju pěkně. Ale stejně jako se nedají ignorovat selhání ve vyprávění, bylo by nesmyslné dělat, že Far Cry 5 v jádru není dobrá a zábavná hra, protože to dobrá a zábavná hra většinu času je.

Myslím, že moje mírné rozčarování je v konečném důsledku způsobeno právě tímhle kontrastem. Povedená střílečka, stealth hra, závodní i letecká arkáda, navíc ještě s přidanou hodnotou Arcade Mode, v němž si můžete procházet uživatelské výtvory složené z oficiálních assetů, je zastřešená chabou, příliš vážnou scenáristickou barabiznou. Joseph Seed a medvěd Cheeseburger by zkrátka neměli existovat vedle sebe, a když už existují, já rozhodně volím Cheeseburgera.