Jakápak aktualizace
Ať už si o sérii FIFA a jejích každoročních přídavcích osobně myslíte cokoliv, jedno popřít nejde – dávno pryč jsou ty doby, kdy jste nový fotbal od EA Sports mohli obvinit z toho, že jde o pouhou aktualizaci soupisek. Každý nový ročník s sebou přináší dost výrazné změny, a ani letos tomu není jinak. Ale změny nutně nemusejí znamenat vylepšení, čehož je bohužel FIFA 18 – přesněji její akce na hřišti – názorným příkladem. Aspoň tedy pro všechny, kdo od svého fotbalu nechtějí velice arkádovou hratelnost.
Letošní FIFA prostě a jednoduše nevypadá realisticky. Přihrávky jsou laserově přesné i na extrémně dlouhou vzdálenost a přízemnější než ten nejzavilejší materialista. Odmítají hopkat, až má člověk pocit, že vývojáři všechny stadiony postavili na železné desce a do míče narvali magnet. Ťuk, ťuk, ťuk, přihrávka sem, patička tam, bez sebemenšího zaváhání, a kdo vás zastaví? Nikdo. Nikdo vás nezastaví, a to ani kdybyste nakrásně vůbec nepřihrávali a rozhodli se všechno prosólovat s Messim či Neymarem.
zdroj: Archiv
Ochromená obrana
Jednou z hlavních změn v novém ročníku je totiž obrana. Kdyby mi někdo dopředu popisoval, co se v ní událo za změnu, nebyl bych schopný odhadnout, jestli díky tomu bude lepší, nebo horší, ale v praxi se jednoznačně prokazuje druhá varianta. Ze zákroku vestoje se stal v podstatě skluz s menším dosahem (a pochopitelně chybí taky typické plácnutí zadkem na trávník).
Musíte ho načasovat dost přesně, jinak soupeře kompletně minete, a už je vám téměř k ničemu v situacích, kdy někoho zezadu nebo ze strany stíháte. Přitom právě dotěrné otlapkávání unikajícího soupeře bylo jednou z účinnějších variant, jak loni zastavit zdrhajícího křídelníka.
Jako bonus jsou všichni hráči až podezřele neschopní zachytit jakoukoli soupeřovu přihrávku, která proletí v jejich blízkosti. Často se ani nepokusí zasáhnout, jindy jim míč proklouzne mezi nohama, oblíbený je i poněkud zoufalý polovičatý výpad po balónu nemající šanci na úspěch. Výsledek? Je opravdu těžké připravit o míč soupeře, který ví, co dělá, což nejtěžší obtížnost, na niž hraju, zvládá stejně dobře jako většina živých hráčů.
Házená na trávě
Obranná práce zálohy je minimální, a v praxi se to do zápasů promítne tak, že se hraje nahoru dolů jak někde na břehu oceánu. Příliv, odliv, příliv, odliv. Velice zřídka se stane, že byste soupeře zamkli do jeho pokutového území a třeba celý poločas si užívali drtivý tlak. Spíš jsem při hraní často myslel na házenou – zaútočí jeden tým, po něm druhý, chvilku si přihrávají kolem vápna, pak se něco stane.
To „něco“ je jen málokdy gól, protože v blízkosti pokutového území je dost obránců na to, aby příliš nebylo míč kudy procpat, a navíc se tu objevuje zajímavý paradox – ačkoli jsou bránící hráči neschopní zastavit přihrávku, střela skrz ně neprojde téměř žádná, což zaručuje, že v každém zápase nepadne deset fíků. Po hladkém průchodu zálohou se tedy někdo odhodlá napálit zblokovanou ránu nebo pošle do skrumáže slabý centr, a vlny odfrčí na druhou stranu.
Bleskurychlé bitvy na zelené louce však rozhodně nejsou nudné – ve skutečnosti je to často opravdová zábava, zvlášť když hrajete na gauči v lokálním co-opu. Jen zkrátka příliš nepřipomínají skutečný fotbal, a to navzdory špičkovým animacím všech hráčů, neskutečné kvalitě okolního prostředí, komentáře, zkrátka úplně všech detailů i detailíčků. Možná je lepší nepřemýšlet nad tím, co hrajete, jako nad fotbalem, ale prostě jako nad Fifou – svou vlastní sportovní odrůdou. Pak se budete bavit mnohem spíš, než kdybyste od hry vyžadovali víceméně věrnou simulaci.
zdroj: Vlastní
Ultimátní módy
FIFA má zkrátka i letos rozhodně co nabídnout navzdory možná přehnaně arkádovému duchu, který mně osobně příliš nesedne. Jsou tu třeba všechny možné kosmetické úžasnosti jako například diváci organicky sbíhající k bariérám, když se rozvlní síť. Šarmantní drobnůstka! Důležitější jsou pak některé povedené kousky co do hratelnosti. Mám na mysli hlavně opět vynikající, uvěřitelně působící střely zdálky i zblízka, ačkoli nechápu, proč opět došlo k přepracování penalt, které mi momentálně přijdou víceméně nekopatelné. Zkoušel jsem jich minimálně 50, a jestli jsem z nich dal polovinu, je to příliš.
Ale zdaleka největším lákadlem FIFA 18 je to, že vám poskytne sto a jeden důvod, proč ji hrát. V recenzi na PES 2018 jsem psal, že hra je úžasným generátorem příběhů, jen si je musíte vymyslet sami, protože od nudných módů žádnou pomoc nedostanete. FIFA to má úplně přesně otočené. Ať si zapnete cokoli, od kariéry přes Ultimate Team až po příběhovou The Journey, budete mít chuť to hrát, i kdyby snad samotné zápasy sestávaly výhradně z quick-time eventů a dialogů v kazaštině.
Fotbalisté – kamarádi
Třeba taková kariéra. Moc jsem toho od ní nečekal, protože v EA Sports se pravidelně zaměřují spíš na populárnějšího (a výdělečnějšího) bratříčka Ultimate Team, ale novinky jsou tu docela významné. Vytvoření dvou speciálních center, jednoho na přestupy a druhého na zkoumání vašich současných hráčů, výrazně zjednodušuje a zpřehledňuje navigaci a má i další pozitivní dopady.
Centrum vašeho týmu vám například nyní ukáže figuru vašeho hráče vyvedenou pěkně v enginu, a nevěřili byste, o kolik víc se propojíte se svými borci, když je před sebou vidíte v omezeném pohybu, jak postávají a ošívají se na trávníku, než když zíráte na pouhou jejich fotku. Navíc se tak dopředu dozvíte, jak vypadají vaši neznámí juniorští talenti a nakolik jsou vám sympatičtí, když předtím jste z nich neviděli dokonce ani tu fotku.
Pozor na ukliky
Vylepšení, nebo minimálně předělávky se dočkal i systém přestupů. Ten teď probíhá ve formě interaktivních cutscén, kdy do vaší kanceláře fyzicky přijdou hráč, agent nebo cizí trenér. Pak se po vzoru dialogů v RPG dohadujete, co a jak. Je to příjemné, byť poněkud nerealistické zpestření, i když po druhém nebo třetím přestupu začnete většinu filmečků přeskakovat, i proto, že nic z toho není nadabované.
Trochu horší je, že jako ústupek rychlosti a eleganci se nikde nic nepotvrzuje. Zmáčknete a je to, což platí především ve zmiňované hráčské centrále. Dvakrát (!) za jediné přestupové období jsem tak prodal hráče, kterého jsem prodat nechtěl, protože jsem se jednoduše uklikl a pak s tím nemohl dělat vůbec nic, leda tak načíst starší uloženou hru.
Ricky van co?
Výtečnou novinkou se chlubí taky kartičkový Ultimate Team, který dodal singleplayerový mód Squad Battles. V něm se utkáváte se sestavami složenými rukou cizích hráčů, za něž hraje umělá inteligence. Pokud je porazíte, získáte na základě svého výkonu a třeba toho, na jakou jste hráli obtížnost, patřičný počet bodů. Každé pondělí vám pak přijdou odměny, a ty jsou naprosto skvělé.
Stačí chvíli hrát, a už se můžete těšit na dresy a penízky, a nejen to – dokonce padají i velmi slušné balíčky kartiček, a otevírání balíčků kartiček musí bavit snad úplně každého. Tentokrát vám už přece určitě padne aspoň ten Benzema… Hm, Ricky van Wolfswinkel? No dobře, příště to určitě bude lepší.
Navíc zůstaly hity minulého roku, například Squad Building Challenges, v nichž se snažíte postavit si tým podle konkrétních kritérií, abyste získali úžasné odměny – například jedinečnou kartičku Sadia Maného, pokud postavíte excelentní tým pouze z klubů, ve kterých tenhle Senegalec strávil nějakou tu sezónu.
Vítej zpátky, Alexi
Ale vůbec nejpůsobivější proměnou si prošel příběhový mód The Journey. Alex Hunter se vrací, a to tak, že v plné parádě. Pokud se vám líbily jeho loňské eskapády v Premier League, z jeho nejnovějších kousků vám spadne brada. Nejenže se tu vyskytují nové celebrity, třeba Rio Ferdinand, Thierry Henry nebo Cristiano Ronaldo, který je mimochodem přibližně miliardkrát horším hercem než fotbalistou. Všechno je prostě větší, lepší a reaktivnější.
Je tu mnohem víc filmečků, příběh odsýpá, aniž by byl zaplněn vatou stále stejných zápasů, a samotný scénář mi přijde mnohem, mnohem silnější, o což se výrazně stará Alexův táta a jedna záhadná slečna jménem Kim. Fotbalový svět se také chová uvěřitelněji – Bournemouth si zničehonic nekoupí Harryho Kanea, kouč experimentuje se sestavou, místo aby jako loni cpal na hřiště stál stejnou jedenáctku, hrají se tréninkové zápasy…
Dokonce dojde i na opravdová, důležitá rozhodnutí, která změní průchod hrou a můžou znamenat zcela odlišné osudy pro některé postavy. Pochopitelně vám tady zápletku nebudu prozrazovat, ale v tomhle případě vážně nezbývá než zatleskat. The Journey rozhodně stojí za to, abyste si ji prošli, i když se třeba běžně považujete za výhradně multiplayerového hráče.
Musím… pařit… Fifu…!
Všechny módy, které jsem tu zmínil, a ostatně i ty, na něž jsem zapomněl – třeba onlinové sezóny, kde hrajete za jednoho hráče se svými kamarády – na vás svůdně mrkají dlouhými řasami, abyste si je šli vyzkoušet, a je velice těžké říct ne. Dokonce i když mi zápasový engine PES 2018 (a vlastně nejspíš dokonce i FIFA 17) vyhovuje víc, přesto cítím, jak jsem vtahován zpátky za Hunterem, zpátky do Squad Battles, zpátky za svým klubem do kariéry.
FIFA 18 vás zkrátka nabije takovým kompulzivním zápalem, že vám nakonec možná bude celkem jedno, že všichni hráči jsou úžasní techničtí bohové, že se prokličkují, kudy chtějí, že dokáží od vlastního vápna poslat pas z otočky přímo na nohu spoluhráče, který ležérní patičkou vyšle do brejku forvarda, o němž vůbec nemohl vědět, a že je to celé vlastně trošičku absurdní.
zdroj: Archiv
Není se čeho bát
Možná budete kroutit hlavou jako já, říkat si, zdali máte tohle vůbec zapotřebí, když vám v šuplíku dřepí mnohem věrnější fotbalová simulace, ale vsadím se, že jednou za čas vás stejně popadne chuť zapomenout na skutečnou kopanou, strčit disk do díry a vyhrát nějaké zápasy, aby už vám konečně padl ten zatracený Neymar.
Nejsem si jistý, zda je to vlastně pochvala, když naznačuju, že vás FIFA 18 donutí ji hrát, aniž byste sami úplně chtěli, že se vám ovladač octne v ruce, ani nevíte jak, že si budete hru užívat v nadsázce řečeno navzdory průběhu samotných zápasů. Asi je i není. Fotbalový purista musí bez debat sáhnout po PES 2018, které nabízí výtečný, čirý fotbal, lepší než když dřív. Ale pokud vám jde spíš o koncentrovanou dávku návykové zábavy, nad níž nemusíte zrovna moc přemýšlet, taktizovat a stresovat se, že váš defenzivní záložník běhá o dva metry jinde, než chcete? Pak bych se osmnáctky v žádném případě nebál.
