FIFA 19 – recenze

5. 10. 2018 19:30 - Recenze
autor: Václav Pecháček

Recenzovaná verze: PS4 Pro

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One, PS4 Pro, Switch, Xbox One X

Nikdo by se vlastně nemohl moc divit, kdyby se nová FIFA 19 spokojila s nákupem drahých licencí na Ligu mistrů a Evropskou ligu, doplnila je novými soupiskami a dál nic neřešila. I tak by stoprocentně prodala strašlivou hromadu kopií a vyrýžovala jmění na kartičkovém Ultimate Teamu. A tak je překvapivé, že letošní ročník je od toho minulého vážně dost odlišný. „To je dobře, nebo špatně?“ ptáte se. A já odpovídám, že dobře.

Verdikt

Překvapivý posun ke klidnějšímu tempu a nepředvídatelnějším soubojům se opravdu povedl. Nová FIFA se hraje skvěle a v lecčems se přibližuje svému tradičnímu konkurentovi. A že zároveň výborně vypadá? To už asi nikoho nepřekvapí. 

Hodnocení redakce
9
Karta hry ▶

Recenze

Dobří obránci se vracejí

„Dobře“ a „špatně“ jsou v případě fotbalových simulací pochopitelně dost subjektivní termíny. Někdo má radši pomalejší, taktickou hratelnost konkurenční série PES, jinému naprosto vyhovuje zběsilá arkáda loňské Fify. Já patřím do první kategorie, a tak mě těší, že se v EA Sports svým konkurentem evidentně inspirovali.

Fotbal v podání devatenáctky je výrazně přemýšlivější a nepředvídatelnější. Dochází k realisticky vypadajícím osobním soubojům, jejichž výsledek nebývá dopředu jasný, hráči jsou schopní kazit přihrávky, míče už většinou nelétají po trávě naváděné laserovým zaměřovačem přesně na kopačku spoluhráče a celek působí... nejlepší slovo je asi „fotbalověji“.

Vyhýbavé, já vím, asi jako hbitý štírek, co se bez námahy prosmýkne kolem pomalého obránce a vstřelí snadný gól. To je naštěstí situace, ke které v novém ročníku zas tak často nedochází, protože defenziva se chová mnohem kompetentněji než dřív. Není zas tak těžké odebrat míč útočníkovi, který se zatoulá do nebezpečné blízkosti Godínových obřích nohou, a tak stejně jako ve skutečném fotbale dává smysl vzadu spoléhat na stopera, co je sice pomalý, ale zato si ví rady s obrannými zákroky.

I skluzy mi přijdou efektivnější, a dokonce i efektnější, to v případech, kdy sebou váš obránce neplácne o zem, ale místo toho jen udělá jakýsi delší krok a dokonale vypíchne mičudu. Vypadá to velice opravdově, a navíc si díky schopným obráncům užijete daleko víc těsných zápasů. Zvlášť v Ultimate Teamu, kde bylo loni nejběžnější skóre něco jako 4:3, teď vůbec není vzácné zvítězit 1:0.

FIFA 19 zdroj: Archiv

Arkádové chytračení

Díky tomu má smysl hrát si s taktikou, jejíž rozšířené možnosti jsou pro mě jednou z nejvítanějších novinek. Odteď si můžete přesně nastavit, jakým způsobem chcete bránit, jak budete přecházet do útoku a jak si vytvoříte šance, a to nejen pro standardní taktický přístup, se kterým zápas začínáte, ale i pro ty ostatní – útočný, obranný atd.

V praxi to znamená, že si například v kariéře můžete připravit hned pět různých herních plánů. Základní je celkem opatrná 4-3-3 založená na držení míče. Když dostanete gól a potřebujete zvýšit intenzitu, posunete jednoho záložníka na hrot. A když dostanete dva a opravdu vám teče do bot, tak do toho útoku klidně pošlete stopera. To všechno pouhým stisknutím jediné šipky doprava nebo doleva.

Pořád ještě se samozřejmě bavíme o arkádě, nikoli přesné simulaci – Football Manager od Fify nečekejte. Umělá inteligence třeba úplně nezvládá sledovat náběhy záložníků z druhé vlny, což je něco, s čím má problém už asi deset let. Když máte v záloze nějakého Pogbu nebo podobně schopného střelce, dost možná zakončí sezónu s větším počtem zásahů než váš hlavní hroťák.

Taky je trošku do očí bijící, jak strašně často se hráči na všech možných výkonnostních úrovních pokoušejí o šílené akrobatické kousky. A když jim to vyjde, tak to je hotový direkt do bulv. Jsem ochotný přijmout, že Ronaldo dvakrát, třikrát za sezónu vystřihne špičkové nůžky do šibenice, ale aby to Krmenčík a Škoda zkoušeli v každém zápase a ve čtvrtině případů jim to vyšlo? To pak mou imerzi přece jen kazí.

Liga mistrů s Čechy i „ř“

A je to imerze, z jejíchž tenat je ve většině případů těžké uniknout. FIFA opět ukazuje všem ostatním sportovním sériím, jak má vypadat perfektní prezentace. Stadiony, dresy i hráči vypadají skvěle, do toho rok od roku lepší komentář, tentokrát dokonce se zbrusu novou dvojicí provázející diváky evropskými zápasy. Kdyby vás to zajímalo, Derek Rae a Lee Dixon nakomentovali i české hráče ze Sparty, Slavie a Plzně, a je celkem rozkošné slyšet jejich pokusy o „ř“. Většinou to dopadne tak, že vám po trávníku běhá „Horžava“ a „Ržeznyk“.

Liga mistrů je ale jinak zpracovaná luxusně. Sám jsem byl překvapený, o kolik víc mi na evropských soutěžích v kariéře záleželo, když mě v nich vítala známá grafika a ona úžasná hymna, než když jsem byl v minulých sezónách nucen soutěžit v „Champions Cupu“. Přistihl jsem se, že podvědomě nasazuju své nejsilnější sestavy a beru Ligu mistrů jako prioritu – přitom v minulých letech to byla dobrá možnost, jak nadělit pár minut nekopům z béčka.

FIFA 19 zdroj: Archiv

Když už jsem u singleplayerové kariéry: sice má svoje mouchy, ale zvlášť v porovnání s konkurencí funguje výborně. Dobře jsou na tom dokonce i přestupy, kluby ovládané umělou inteligencí jsou proaktivní a povětšinou kupují hráče dávající smysl. A můžu si vypnout první přestupové období.

Systém skautingu nových hráčů je pořád ještě divně neohrabaný a vyžaduje strašnou spoustu zbytečného klikání – to je něco, co bych do příště rád viděl vyřešené moderněji. A problematická jsou i zranění. Chcete-li si dopřát realistický zážitek a přidat si trochu té manažerské výzvy, jděte do nastavení a vyžeňte si četnost zranění alespoň na 70 z původních 50. Jinak zcela neuvěřitelně absolvujete celý ročník bez jakékoli marodky a vaše široká soupiska vám bude k ničemu, protože si vystačíte s první jedenáctkou.

Špinavá zábava

Když už chválím kariéru, asi bych měl uznale pokývnout i směrem k Ultimate Teamu. Je mi to maličko nepříjemné z morálního hlediska, protože je to příšerná mašina na mikrotransakce dělaná přesně tak, abyste měli chuť si přece jen trošku pomoct a doplnit konto pomocí reálných peněz, ale na druhou stranu je pravda, že letos se tomu dá vyhnout zas o něco snáz než dřív.

Místo otvírání peněženky můžete plnit speciální „Squad Building“ výzvy, v nichž stejně jako loni skládáte soupisku s určitými parametry a odměnou vám můžou být balíčky nebo vzácné karty. Navíc přibyl mód Division Rivals, v němž se také skrývají krásné odměny, a kdybyste snad nechtěli hrát online, i tentokrát tu najdete „Squad Battles“, v nichž hrajete proti umělé inteligenci a taktéž si tam můžete nahrabat plno kartiček.

Obecně bych řekl, že stačí celkem často hrát a skutečné peníze utrácet nemusíte, což je samozřejmě malá útěcha, když na vás první den po spuštění serverů vybafne tým s Messim, Suárezem a omlazeným Pavlem Nedvědem.

Aspoň se před nákupem balíčku můžete poprvé přesně podívat, s jakými vlastně pracujete pravděpodobnostmi. 100 % na hráče 75+, 20 % na hráče 80+, méně než jedno procento na ty nejlepší… Je to evidentní ústupek úřadům, které mají v poslední době tendenci hodnotit Ultimate Team jako gambling a na EA Sports si trochu došlápnout. Je dobře, že díky tomu vidíte, co a jak, i když sběratelský impuls většiny z nás to pravděpodobně nezarazí. Kartičkovou nadstavbu si tak užívám trochu provinile.

FIFA 19 zdroj: Archiv

Měl jsi jít do Manchesteru, Alexi

A úsměv se mi na tváři střídá se zachmuřeným úšklebkem i u dalšího populárního módu, kterým je singleplayerový příběh Cesta. Poslední výstřel Alexe Huntera je opět pojatý naprosto luxusně – v tom smyslu, že do něj někdo evidentně nasypal bezbožnou hromadu peněz. Spousta profesionálních herců, hodiny cutscén, ještě víc příběhových rozhodnutí než dřív, dokonce soundtrack od Hanse Zimmera…

Ale přece jen je tu cosi shnilého. Cesta letos sleduje osudy hned tří postav najednou – kromě Alexe se ujmete i jeho kamaráda Dannyho Williamse a nevlastní sestry Kim, které jste si mohli osahat už loni. Tentokrát to jsou ale plnohodnotní hrdinové a příběh je kvůli třem různým hlavním postavám na můj vkus až příliš roztříštěný.

FIFA 19 zdroj: Archiv

Ovšem to je ten menší problém, snadno odbytý mávnutím rukou. Horší je, že tvůrci se sami vepsali do pasti, která se s nimi táhne už od prvního dílu Cesty. Tehdy vám totiž dovolili, abyste v Alexově kůži přestoupili do libovolného klubu Premier League – mohli jste zamířit do supertýmů, jakými jsou Chelsea a Liverpool, nebo taky do provinčních klubíků, co jsou rády, že jsou rády.

Já se onehdy přidal k Bournemouthu, kde se hraje na stadionu pro 10 tisíc lidí, protože jsem si říkal, že se přece na ten kýžený vrchol musím postupně vypracovat, ne na něm hned začínat. Asi jsem byl ale v menšině.

Příběh je nastavený tak, že za váš úplně první tým teď hraje vaše „náhrada“ Danny, zatímco Alex se octne v nejmenovaném evropském velkoklubu. Jenže zároveň se musíte potkávat v Lize mistrů. Takže vám komentátor ležérně oznámí, že Bournemouth se kvalifikoval do nejlepší evropské klubové soutěže, jako by to byla úplná samozřejmost, a veškerá uvěřitelnost, která by v případě Manchesteru United nebo Arsenalu vůbec nebyla narušena, je v tahu. Kdyby si to místní psavci dopředu líp rozmysleli, bývalo by bylo rozumnější Alexovi na začátku povolit třeba jen šest nejlepších anglických klubů.

Blbnutí na pohovce

Ale téhle dost specifické kritice už jsem věnoval příliš mnoho prostoru, takže jen dodám, že Cesta je opět příjemné zpestření, pokud vás přestane bavit tvořit si na hřišti vlastní příběhy, a přesunu se k dalšímu módu, který se tentokrát chlubí asi největším počtem inovací. Samotnému se mi nechce věřit, že to tak je, ale mluvím o prachobyčejném Výkopu.

Kdo viděl GamesPlay, v němž jsem se na kameře utkal se svým vlastním bratrem, ten už asi tuší, která bije. Výkop letos nabízí spoustu zábavných variant ideálních pro gaučové sezení s kamarády. Anarchie úplně bez pravidel, vybíjená, při níž vám po každém vstřeleném gólu z týmu odejde náhodný hráč, skvělé zápasy, v nichž se dalekonosné branky počítají za dva a snadno se tak díky jedné povedené pumelici změní výsledek celého zápasu…

Je překvapivé, že v EA Sports mysleli i na takovouhle splitscreenovou „drobnost“, když se (z komerčního hlediska pochopitelně) soustředí hlavně na svůj online multiplayer, ale o to víc mě nový Výkop potěšil. A teď už konečně přinesu úlevu všem, kdo pečlivě sledovali letošní fifáckou marketingovou kampaň, teď se netrpělivě klepou a čekají, až se dostanu k tomu důležitému.

Ignorovatelná revoluce

FIFA 19 se před vydáním hodně chlubila novým systémem střílení: když znovu stisknete tlačítko střely v tu správnou chvíli, bude váš pokus o hodně přesnější a prudší. Zkrátka taková malá zkouška reflexů a načasování, která vám může přinést rozhodující výhodu. A co si o ní myslím? …Omlouvám se za antiklimax, ale zas tak moc vám toho o ní neřeknu. Nenašel jsem totiž důvod, proč ji používat.

Běžné střely fungují stejně jako dřív, a i když jsem se čas od času snažil vylepšit nějakou spekulativní ránu z dálky, většinou mi to nevyšlo a balón letěl mimo tři tyče. Navíc se mi zdá, že systém nemá žádný velký efekt. Některé moje střely, které jsem trefil přesně do zeleného, šly stejně mimo, zatímco když jsem omylem zasáhl sotva přijatelné žluté místečko na ukazateli, vymetl jsem šibenici.

Evidentně závisí i na konkrétní pozici, střelci a rychlosti běhu, nejen na setinově přesném zmáčknutí tlačítka, což je dobře – nerad bych zažil zápasy, v nichž někoho drtím a on mi pak dá z půlky gól, protože se naučil hezky mačkat kolečko. Nové střely mi tedy nijak nevadí, ale zároveň už jsem skoro zapomněl, že vůbec existují. (Můj bratr věří v konspirační teorii, že kdykoli v Ultimate Teamu prohraje zápas, může za to soupeř, co se nový systém naučil a teď je kvůli tomu rozbitá celá hra, ale já bych zdroj porážek viděl trošku někde jinde.)

Je to gól

Takže největší reklamní tahák vlastně žádným tahákem není, ale chápu, proč se EA Sports chlubili radši svými novými střelami než vším tím, co mě u nové Fify tak pevně drží. V minutovém traileru se snáz ukáže pár vymetených šibenic než celý napínavý zápas, zvlášť když ono napětí často pochází z robustních obranných zákroků a vystižených přihrávek.

Je potřeba ještě jednou zopakovat, že celá hra vypadá vážně skvěle. Pouštím si opakovačky gólů a klíčových momentů, protože mě baví, jak realisticky vypadají, ačkoli v jiných fotbalových hrách si radši ušetřím čas a všechno přeskakuju, abych mohl dál hrát. FIFA 19 je však speciální – krásná, uvěřitelná a zábavná zároveň.

Má samozřejmě svoje trable, o kterých jsem se tu dostatečně rozepsal. Jsem rád, že si dáme na chvíli pauzu od Alexe Huntera a jeho přátel, spousta věcí by se dala zlepšit i v kariéře (hlavně ten skauting, nebo by se hodilo zavedení plnohodnotných juniorských týmů) a opravu by zasloužily i některé bugy, zvlášť jeden hodně bizarní, při němž brankáři pouští míč z rukavic a nechávají si dávat neuvěřitelně levné branky.

Letos je to ale zkrátka silný ročník. Minulý rok jsem se div že nestal zapřisáhlým fanboyem série PES, ovšem FIFA 19 mě velmi rychle probrala důraznou fackou. Vážně jsem nečekal, že budu zrovna z devatenáctky nadšený, ale slastně pálící otisk ruky na mé tváři mluví za vše.

FIFA 19 zdroj: Archiv

Tagy: fotbal simulace FIFA recenze sportovní E3 2018

Zdroj: vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)