Čech jak poleno
Absence rodného jazyka mě tolik nemrzí, protože už nějaký ten pátek po svých svěřencích pořvávám v angličtině (a nechávám na sebe pořvávat otravné reportéry na tiskových konferencích), ale pro ty z vás, kdo byli na češtinu zvyklí, to dost možná bude obrovské minus.
Inu, posuďte individuálně, zda vám vůbec stojí za to dál číst. Dovolte mi však uklidnit případné patriotické rozhořčení konstatováním, že Football Manager nápadně připomíná českou reprezentaci. Bohužel konkrétně tím, jak je nekonzistentní. V jednu chvíli výborný, v tu druhou prohrává s Bulharskem.
Základ hry je stejný jako vždycky: Ujmete se vedení jednoho ze stovek týmů v jedné z desítek lig, naordinujete mu taktiku, vyberete hráče, které chcete koupit nebo prodat... a sledujete, co se na hřišti děje. Budete jásat, když váš hvězdný útočník v poslední minutě vsítí nesmyslné nůžky, budete si u postranní čáry rvát vlasy, když ten samý forvard třikrát po sobě trefí tyč, zahodí penaltu a natáhne si u toho sval.
Je to fontána emocí, tenhle Football Manager, zásobárna nadšení, smutku, spokojenosti i zuřivosti pro každého, kdo miluje fotbal, a dokonce i pro některé, jimž je kopaná celkem šumafuk, ale mají moc rádi komplexní strategie se spoustou nepředvídatelných prvků včetně náhody. Ale to byl i loňský ročník. Co se od té doby změnilo?
zdroj: Archiv
Ptáčátka v hnízdě
Vlastně toho není zas tak málo. Za nejdůležitější trend bych označil skutečnost, že Football Manager 2020 se dívá vstříc budoucnosti. Několika chytrými mechanikami zařizuje, že máte možnost naplánovat osudy svého vybraného klubu nikoli na příštích pár měsíců, ale na příštích pár let.
Perfektně zpracované je například nové vývojové centrum, kde můžete pohodlně a přehledně sledovat všechny mladíky ve své akademii. Abyste ho pořádně ocenili, je lepší se ujmout některého z větších klubů, takového, jehož mládežnické týmy jsou narvané potenciálními talenty – pokud se budete přehrabovat v mládeži Opavy a hledat tam příští diamant světového fotbalu, přeju vám hodně trpělivosti.
Ale když hrajete za takový Manchester United, otevírá se před vámi fascinující nová složka manažerské profese. Tedy, ona byla otevřená už v minulých dílech, ale jen tak nenápadně, na půl centimetru. Zato teď je brána dokořán. Naprosto přesně vidíte, jak se jednotlivým mladíkům daří, kdo si vede dobře v tréninku, koho by se hodilo vyslat expresní poštou na hostování, kdo si už zase přerazil nohu a možná by bylo lepší ho prodat nějakému výzkumnému centru jako cenný exemplář člověka s nejkřehčí stehenní kostí na světě.
Rázem jsem měl daleko větší motivaci ty nejpracovitější a nejšikovnější mladíky odměnit místem v prvním týmu, byť třeba jen na pohárové zápasy. Předtím jsem se spoléhal spíš na „hvězdičky“, tedy názor vašich zaměstnanců na to, jak je který z vašich hráčů dobrý, jenže to je zaprvé nespolehlivé, zadruhé se pak tolik nevcítíte do trenérské role. „Nechám Lairda nastoupit, protože má podle asistenta dvě a půl hvězdičky z pěti“ je objektivně horší než „Pošlu Lairda na hřiště, protože už 14 dní podává na tréninku skvělé výkony a má nejlepší statistiky napříč věkovými kategoriemi“.
Kdo lže, ten trénuje
Ale jen si nemyslete, i kdybyste snad mladíky nasazovat nechtěli, oni si o to sami řeknou. Další novou mechanikou je totiž dohodnuté herní vytížení. Už při podpisu smlouvy se s fotbalistou musíte domluvit na tom, jak moc ho hodláte využívat. Například mu řeknete: „Oukej, první rok budeš trénovat s juniorkou. Ten další už tě nechám občas střídat v áčku. Třetí rok budeš nastupovat v pohárech. A jestli všechno půjde dobře, rok potom budeš normálním členem prvního týmu.“
Svoje sliby samozřejmě nemusíte dodržet, ale pak se připravte na konflikt a modlete se, že nespokojence ostatní v klubu příliš nerespektují, aby se vám pod rukama nerozhořela celokabinová vzpoura. Občas se porušení slibů zkrátka nevyhnete, když zjistíte, že jste potenciál daného borce špatně odhadli a že na áčko ve druhé sezóně nemá, nebo pokud si mezitím stihl natrhnout nějaké svaly v rozkroku (děje se to v jednom kuse… au) a zhoršily se mu všechny mentální vlastnosti, protože se teď bojí udělat skluz, ale každopádně je lepší si nevymýšlet pohádky a nenabízet potenciálním rekrutům podmínky, o nichž víte, že jsou nesplnitelné.
Další věštci nově se specializující na dívání do budoucnosti? Nádivkové z vedení klubu. Potenciální zaměstnavatelé vám nyní prezentují daleko podrobnější dlouhodobé plány určující, kde chtějí klub mít za rok, za dva, za pět let. Budou vás hodnotit podle celé řady faktorů – nejdůležitější jsou samozřejmě výsledky, ale někde vám rádi prominou pár porážek či horší umístění v tabulce, když jim místo toho vyděláte dost peněz nebo budete hrát atraktivní fotbal, který ke klubu přitáhne nové diváky.
Každý klub má priority trošku někde jinde, navíc se časem mění podle toho, v jaké je zrovna sportovní a finanční situaci. Hezký způsob, jak od sebe jednotlivé týmy odlišit i jinak než dresy, znakem a počátečním kádrem.
Co vám ta boční síť provedla…
To všechno se tedy povedlo. Ale vzpomínáte na paralelu s českou reprezentací? Doteď jsme se nacházeli v Praze, kde Češi coby hlubocí outsideři porazili Anglii. Ale Sofie čeká. Na hlavu Vasila Božikova se už snáší nadýchaný centr.
Nejvíc ze všeho zaspal jako obvykle zápasový engine. Tohohle Juana Matu by měl co nejdřív nahradit nějaký Bruno Fernandes, protože na svou roli zkrátka přestává stačit. Veteráni si sice všimnou nějakých nových animací, to ale jen těžko vynahradí skutečnost, že jako opravdový fotbal vypadá tak jedna akce z pěti.
Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem viděl svoje miláčky zcela nesmyslně střílet z nulového úhlu, zatímco na malém vápně čekal volný spoluhráč, ale na jednu chytrou, byť očividnou nahrávku vycházelo minimálně deset uslintaně šílených střel.
A co presink? Žádná kloppovská zběsilá dynamika zajišťující, že soupeř nemá ani sekundu na vydechnutí. Místní odebírání míče funguje tak, že se hráč ke své kořisti pomaloučku krade, krůček po krůčku, zírá mu u toho do očí jak při nějakém polynéském milostném rituálu, jen mu pak místo panictví ukradne balón, proběhne s ním na druhý konec hřiště a jako maniak ho napálí do boční sítě, zatímco na penaltě čeká na přihrávku menší delegace z řad jeho spoluhráčů.
Ano, jsou to výčitky, které bych mohl jako zpocené zápasové trenky mrsknout i po kterémkoliv z předchozích dílů, ale teprve letos mě začínají doopravdy štvát – asi už jsem je zkrátka trpěl příliš dlouho. A to ani nemluvím o veskrze podivné situaci s červenými kartami: Jakmile je některý hráč soupeře vyloučen, jeho trenér na to okamžitě reaguje střídáním. To samozřejmě značí chvályhodnou taktickou flexibilitu, ale je maličko zvláštní, že ke střídání dochází ještě dřív, než rozhodčí vůbec stačí vylovit kartu z kapsičky.
Divná hra
„Neposlouchejte ho, hnidopicha!“ uklidňoval by vás apologetik, ale je snad hnidopišské si stěžovat, že legendární háro Tahitha Chonga je ve hře zastoupeno obyčejným krátkým sestřihem? A že má Chong bílou pleť?! …No dobře, maličko hnidopišské to možná je, ale směšně nepřesné sestřihy a barva vlasů i kůže jsou zrovna něco, co by si vývojáři mohli pohlídat, když už nemají licence na ty nejlepší světové ligy.
Taky by se mělo něco dělat s databázemi. Na začátku hry si vždy vybíráte, které ligy byste si přáli mít detailně zpracované – většinou dává smysl zvolit tu vlastní a pak sousedy, abyste věděli, co se děje kolem. Ostatní soutěže pak nejsou zdaleka simulované v takovém detailu, aby se z toho vaše PC nezakuckalo.
Je to nepříjemný a bezpochyby nutný kompromis – nešlo by ale nějak zařídit aspoň to, aby se z evropských soutěží nestávala fraška? Jako Manchester United jsem ve skupině Evropské ligy, nikoli v nějakém předkole, ale přímo ve skupině, narazil na Slavii Praha a AIK Stockholm. A tyhle dva nikoli nejslovutnější, ale rozhodně ani bezvýznamné týmy měly v kádru dohromady asi tak pět skutečných hráčů.
Zbytek byl vymyšlený – a vesměs absolutně, tragicky, nehratelně neschopný. Čtyři zápasy ze šesti jsem tak mohl nasadit tým připomínající wehrmacht při poslední obraně Berlína, tedy béčko složené z mladíků a staříků, a stejně jsem soupeře bez cavyků rozdrtil. Žádná slávistická rudá armáda se nekonala (jak by taky ano – naše hvězda je JINÁ než ta komunistická, hrome!).
Ve Sports Interactive by měli vymyslet lepší řešení, které by aspoň v top týmech hráče simulovalo, aniž bych musel mít aktivované všechny ligy na světě. A taky by se měli zamyslet, zda je realistické, abych s momentálně zcela zoufalým Manchesterem v první sezóně vyhrál ligu a aby jejím střeleckým statistikám dominovali Andreas Pereira a Mason Greenwood. A aby byl na druhém místě Arsenal, jehož nejlépe hodnoceným hráčem je… Granit Xhaka. Tahle hra někdy umí být zatraceně divná.
zdroj: Archiv
GamesPlay loňského ročníku. Ten letošní si zahrajeme ve čtvrtek.
Skvělá hra
Divná hra, divná. Jenže taky zatraceně zábavná a návyková. Chlapci v redakci by mohli dosvědčit, kolikrát jsem, spravedlivě rozzuřen, hrozil pěstí maličkému rozhodčímu, kolikrát mi ruce vystřelily k nebesům, když do sítě soupeře v nastaveném čase proplula nějaká žblabuňka, kolikrát jsem přemýšlel nad střídáním tak hluboce, až mi vychladnul oběd.
Zkrátka Football Manager. Je to takový Marcus Rashford: Frustruje mě svým evidentním potenciálem, který se úplně nedaří dotáhnout v dokonalý finální produkt, ale na druhou stranu… Rashford je super. Football Manager je super. Už teď se děsím momentu, kdy tahle recenze vyjde a já přijdu o výsadu v pracovní době přemýšlet nad tak fascinujícími problémy, jako zda by přece jen nebylo efektivnější hrát na tři obránce či jestli koupím Tellese, anebo Grimalda.
Nijak se netěším, až zase začnu hrát nějakou jinou hru. Protože i když přihlédneme ke všem jejím nedostatkům, pro fotbalového fanouška neexistuje mnoho her, které by byly lepší než tahle.
