Chtě nechtě si musíte vybrat jinou hru, třeba Test Drive Unlimited, a zavřít obě oči nad tím, že mnohem víc, než automobilovou hru, připomíná arkádové ježdění s motorovými čluny. Proto mě přirozeně představa, že někdo zkombinuje volné ježdění s fyzikou, která už před lety našla ideální středobod mezi jakž takž realismem a velmi přístupným blbnutím, velmi lákala.
Do zatáčky dveřmi napřed, z ní bradou vzhůru
První otázkou, která je nabíledni, je logicky srovnání toho, jak se řídí Horizon oproti čtvrté Forze. Všechno ostatní, na co přijde řeč později, totiž hipsterský design, otevřený koncept hry a vozový park, jsou proti tomu jen kosmetická šmíra, kterou někdo během jediného roku naházel na osvědčený koncept.
Ve čtvrté Forze jsem najezdil možná až stovky hodin a přiznám se, že po odlevelování a zaplnění vozového parku se k ní vracím z mnoha různých důvodů. Jedním jsou online závody a aukce, dalším ovšem právě ony joyrides - jízdy pro radost. A protože si občas chci zaprasit jako Ken Block, potřebuju i naprostou kontrolu nad vozem. Sami si sáhněte do svědomí, jak Forzu hrajete. Pokud jste jen vypnuli asistenty brždění, ideální stopu a poškození, ale pořád necháváte zapnuté ABS a kontrolu trakce a stability, ochuzujete se o důležitou lekci.
S překoňovanou zadokolkou si nejen nikdy pořádně nezadriftujete (maximálně do zatáčky pojedete hrubým smykem vyprovokovaným ruční brzdou), ale ani se nenaučíte ovládat zadokolku nebo čtyřkolku na hraně. Forza samozřejmě není simulátor, auto se trhá snáz a jindy naopak drží i ve chvíli, kdy reálné Subaru už dávno čeká ve škarpě na odtah.
Nikdo netvrdí, že tu nachytáte důležité životní lekce (ovšem k pochopení základních fyzikálních souvislostí přispívá i Forza značným dílem), ale až s vypnutím všech asistencí si vozy opravdu vychutnáte. Ožijí v ruce a vyžadují zkrocení. Jak ale s takovou zmlsaností přistupovat k Horizonu?
Adrenalinová zábava bez berliček
Jde to nečekaně snadno. Jízdní model čtyřky Horizonu neodpářete, ale ostré hrany jsou v něm osmirkovány, takže i se vším "off" musíte jít hlavou proti Newtonovi a dalším borcům, abyste skončili na střeše. Muscle cars vám při příliš naloženém plynu pořád budou odjíždět z šikan zadkem napřed, silné předokolky se budou zákeřně trhat při prudkém ubrání plynu atd., ale jejich razance má jakýsi vzduchový polštář, jakýsi varovný prst, který vám dá pár okamžiků na to, abyste vše zachránili - pokud ovšem víte jak.
Je to neviditelný pomocník, kterého nikdy nevypnete, ale který zároveň neotravuje, protože tohle není hra o poznávání každého apexu, o hoblování obrubníků a meditaci nad podílem štěrku v asfaltovém manšestru pod kolama. Horizon opravdu je jen o vychutnávání aut v jejich přirozeném prostředí. Pro někoho to může být německý autobahn, okreska za Prahou nebo Jilemnicí, případně prašná cesta někde u vesnice, kde se dá driftovat i s dieselovou oktávkou.
zdroj: Archiv
Horizon a jeho virtuální Colorado nabízí všechny tyhle scénáře. Kup si auto, předělej si ho k obrazu svému a běž se projet. Tahle jednoduchá mantra funguje dokonale a můžete v ní utopit desítky hodin. Z pochopitelných důvodů je ale obestavěna již zmíněným make-upem, který má nalákat davy (b)řídilů, pro něž je automobilová scéna hlavně o výkonu repráků, naleštěnosti kol a kroutící moment je zajímá leda v případě, pokud jde o kroucení zadků kalifornských modelek.
Tahle zastydlost rašící z prvních tří dílů Rychle a zběsile (série se mezitím posunula jinam, její fanoušci nikoliv), se bohužel na Horizonu podepsala - intro připomíná motorizovanou verzi filmu Absurdistán, všichni vaši soupeři za volantem mají hipsterské ohozy a HUD i Coloradu sviní podivná růžová barva.
Investoval bych několik stovek microsoftích bodů, abych tuhle barvu ze hry vyštípal, ale pravděpodobně se nedočkám. Odfiltrovat jí dá trochu víc práce, než vypnout rádio s tuc-tuc hitparádou. Průvodní slovo roštěnky, co vám bude průvodcem po Horizonu, všudypřítomné náramky a souboje s rivaly, to už je věc jiná.
Tady chybí už jen dusík...
Přepálenost mezisekvencí skoro soupeří s Need for Speed a vám možná zmodrá prst z toho, jak se je budete pokoušet (…marně) přeskočit. Procházení singl kariérou je pro old school gearheady trochu za trest, ale je oslazeno spoustou kreditů, grátis aut (pár jich mimochodem dostanete i za dobré výsledky ve čtvrté Forze) nebo objevováním stodol, ve kterých se ukrývají zrezivělé klasiky, jež vám automechanik zadarmo zrenovuje.
Stejně jako v předchozí Forze budete mít v garáži víc aut, než stihnete projet, a to i přesto, že vozový park je oproti čtyřce výrazně zredukován a omezuje se pouze na silniční modely. To neznamená, že tu nenajdete exotické raritky jako je Aston Martin od Zagata, ale některé modely chybí a vyřeší to pravděpodobně až DLC, které už k sérii neodmyslitelně patří.
Je jen na vás, kdy si řeknete, že už máte dost, a ukážete kariéře prostředníček. Za sebe říkám: čím dřív, tím líp. Nedostatkem kreditů určitě trpět nebudete, úpravy aut (nákup lepších součástek a lakování čehokoliv) budete mít skoro zadarmo, protože se vám načítají slevy arkádovým srážením cedulí, které jsou rozmístěny po celé mapě, a když už vám bude chybět auto, stačí se vloudit do některého z online klubů, což vám umožní mj. jezdit s vozy jeho členů.
Muž, stroj a silnice = trojčlenka, která funguje
Právě kluby mohou být místem, kde vytěsníte frikulínský image a naperete do hry řidičskou poetiku, která jí náleží. Přidejte se třeba k milovníkům musle cars a pořádejte závody při západu slunce, nebo se vycházkovým tempem poflakujte po dálnici.
Samozřejmě je potřeba vypnout herní rádio a nasadit třeba soundtrack k filmu Drive. Experimentování s auty na otevřené silnici a relaxační projížďky nočním Coloradem (včetně povinného zírání na úsvit či soumrak s klenbou rudých pískovců v pozadí) dává hře úplně jinou dynamiku.
Nesmíte ale čekat Test Drive Unlimited 2 bez chyb. Obě hry jsou si zatraceně podobné, co se týče práce s mapou, jejími vrstvami a navigací, koukáme vlastně na odloučené sourozence. Forza se ale závoděním na asfaltu a šotolině, levelováním a dalšími úhybnými manévry snaží zakrýt, že vlastně není tak obrovská, jak vypadá.
Když dva dělají totéž, není to totéž…
Přenos váhy, grip, odezva plynu. To všechno je v Horizonu oproti čtvrté Forze tak trochu surovější. Není to úplně DiRT nebo GRID, na kterých mimochodem fachmani z Playground Games významně dělali, ale jemné dávkování plynu a brzdy občas bolestně chybí, i když spíš při sólovém blbnutím, než při závodech. Tam se v chumlu až moc často nabízí srabácké řešení, totiž napálit to do zatáčky vyšší rychlostí a brzdit o někoho z pomalejších soupeřů, případně si krátit zatáčky skrz cedule (ještě navíc dostanete body za "úžasnou destrukci"!) nebo trávu. Ani jedno vás významně nezpomalí. Soupeři bojácně mučí brzdy v každé zatáčce, přesně po vzoru čtvrté Forzy, ale v pokročilejších fázích hry jsou podstatně lepší a často vám ujedou (rubber band mechanika tu moc nefunguje, takže neotálejte).
zdroj:
tisková zpráva
Novým prvkem je doprava složená z běžných smrtelníků. Od řidičů Nissanu Leaf jsem ani přehnanou inteligenci neočekával. Udělejte totéž a držte se od nich co nejdál. A co se týče již zmíněné relaxační jízdy? Trochu to drhne, protože právě díky hrubším reakcím na povely skrz pedály cítíte, že by auta chtěla jet rychleji. Proto si v garáži nechejte pár aut se střízlivým výkonem. Superlevné upgrady svádějí k neustálému vylepšování, jenže pak se v těch autech - "odladěných na Nürburgringu", jak říká James May - vůbec nedá jezdit pomalu. Tak bacha...
Virtuální Colorado je vypiplané do posledního detailu, i když zamrzí absence Pikes Peak a vůbec jakýchkoliv rozumných horských silniček, ale objedete ho rozhodně rychleji než Oahu nebo Ibizu v TDU 2. V Horizon je také podstatně víc plotů a přirozených překážek, které vám znemožní zajet skutečně kamkoliv. Ani barák s bazénem si tu nekoupíte.
Co to znamená? Motivaci pro další a další polykání asfaltu si bez závodů předepsaných singlem musíte najít sami. Jednou z možností jsou celkem kreativní multiplayerové módy, další je piplání aut a jejich následný prodej na aukcích. Další prozkoumávání silnic Horizonu na vlastní pěst od vás ale vyžaduje určitou vášeň pro auta jako taková. Pak je jedno, jestli má váš charakter kožené rukavice Stevea McQueena nebo retrocool digitálky od Casia, prostě sednete a vyždímete z jízdního modelu maximum.
Kompromisy jsou od toho, abyste na ně kašlali. Ano, Playground Games balancují na pomezí mezi čistokrevnou závodní hrou a civilním výletem do Colorada (ehm, civilním výletem ve Ferrari 458 Spider). To první je příliš zábavné, než aby to hardcore simulanti brali jinak než kratochvíli, tomu druhému zas překáží snaha o pevné pouto se sérií. Horizon je zkrátka jen slibný odklon, nikoliv úplně nový svět se svébytnými pravidly.
Možná proto řada věcí vyzní jen napůl a člověk hned přemýšlí, co šlo udělat líp. U debutující série bych výskal nadšením, ale Horizon nese na zádech velké jméno. Bez něj by se mu dýchalo líp, ale zároveň by neměl na čem stavět. A teď nemluvím o tržbách, ale o nádherném vizuálu, skvělém jízdním modelu a osvědčeném systému kariérního postupu. To všechno ze hry dělá povinnost pro fandy oktanových čísel, ale zároveň kupí jeden kompromis za druhým.
Osobně doufám, že se Horizon bude prodávat jako teplý chleba a komerční úspěch umožní Playground Games drzejší a osobitější pokračování. Proč to tak chci? Protože pak by mohla být Forza Horizon začátkem krásného a dlouhého přátelství...
