Kratos se po olympském masakru na stará kolena přesunul na sever, kde mu zhoustl vous, řetězové čepele na krevní mstu vyměnil za ledové ostří sekery a kácení stromů, získal srdce krásné ženy a zplodil s ní syna Atrea. Poklidná idylka zasněžené krajiny s lovem jelenů, rybařením a především málokdy přerušeným mlčením ale nemůže trvat věčně, protože Kratova vyvolená pochází z řad běžných smrtelníků. Aby se s jejím odchodem na věčnost alespoň částečně smířili, vydávají se otec a syn splnit jí poslední přání, rozprášit její popel z nejvyššího místa na světě. Pro boha a jeho potomka by to koneckonců neměl být žádný problém, když stezka k majestátnímu vrcholu Midgardu vede téměř přímo z jejich zahrady.

Když na boha války dolehne stáří

Smrt manželky a matky ovšem odstartuje události mnohem závažnější než jedno malé rodinné drama. Přítomnost vysloužilého spartského vetřelce totiž nezůstala bez povšimnutí a to poslední, co severský panteon potřebuje, je hromadná likvidace rozzuřenou horou svalů a mrazivou čepelí. Kratos by přitom na svou minulost nejraději zapomněl a před Atreem božský původ úzkostlivě tají ve snaze neopakovat chyby vlastního otce Dia, což z něj hned v úvodu dělá chladného a málomluvného pedanta, kterému se synek za žádnou cenu nemůže zavděčit. „Nejsi na tuhle cestu připravený,“ opakuje mu pořád dokola, kritizuje jeho netrpělivost při lovu, výbušnost a zděděný temperament.

Zdá se vám to u dřív vzteklého postrachu všech božstev překvapivé? Kratos rozhodně zestárl. Zmoudřel a zvážněl. A prospělo mu to, protože bezmyšlenkovité řezání do všeho, co se hýbe, za hlasitého řevu dokáže bavit jen po poměrně omezenou dobu, která se sedmi hrami povážlivě naplnila. Nenávist a nedůvěra ke zkaženým a zhýčkaným bohům sice zůstala bez ohledu na zeměpisnou šířku, stejně jako spartský hněv, ale za ta léta si vypěstoval i jinou, o poznání lidštější stránku. Což neznamená, že bychom byli připraveni o tu řežbu. Kdepak.

Mráz přichází ze sekery

Ta jen kráčí ruku v ruce s příběhem o vývoji vztahu ne tak úplně obyčejného otce a syna a parádně se navzájem doplňují. Ohnivé čepele na řetězech vystřídala sekera s ostřím, ze kterého tuhne nejen krev v žilách z věčného spánku probuzených draugirů. Můžete s ní severské přízraky mlátit hlava nehlava na blízko nebo s ní se svištěním házet, aby se po vzoru Thorova kladiva na zavolání vzorně vrátila do vaší ruky a ideálně protivníky smetla ještě při cestě zpátky.

Vzhledem k tomu, že se po většinu hry jedná kromě pěstí o Kratovu jedinou zbraň, byla jí věnována královská dávka pozornosti. V kombinaci se štítem jde o smrtící dvojici, která se vám brzy dostane do ruky natolik, že budete mít pocit, že tam sekera patřila odjakživa. Na řetězové nože si po chvíli ani nevzpomenete, až ji budete s grácií zatínat do kamenné lebky ohnivého obra.

Brutální komba k sérii neodmyslitelně patří, ale pokud vám trhání čelistí a lámání vazů vadí, stejně snad už víte, že jste na špatné adrese. Quick time eventy úplně nevymizely, ale je jich méně, nejsou tak otravné a zároveň se stírají předěly mezi filmečky a časem, kdy máte nad situací plnou kontrolu vy a scény plynule přechází z jednoho v druhé.

Strom schopností sice není tak košatý jako Yggdrasil, ale i tak je poměrně rozvětvený, a postupně si sbíráním a následnou investicí zkušeností můžete zpřístupnit všechny větve. Některé vám umožní ještě elegantnější řetězení úderů, omračování nepřátel, jejich rychlejší zmrazování a mnoho dalšího. Speciální plošné útoky se odemykají pomocí run, které padají z bossů, schovávají se v truhlách nebo se dají občas i koupit, a jsou poměrně variabilní, takže si můžete vybrat, jestli Kratův hněv a sekera padne v linii nebo v půlkruhu, případně jestli chcete protivníky spíš ochromit, zmrazit nebo rovnou zabíjet.

zdroj: Sony

Jablko nepadlo daleko od stromu

Atreus i přes nářky a kritiku svého otce v boji rozhodně nezůstává pozadu a po nepřátelích hbitě metá šípy, které mohou sloužit nejen k odlákání jejich pozornosti. Později se jim sám vrhá do zad, aby do nich Kratos mohl zběsile mydlit, zatímco ti se snaží malého kluka setřást. V případě nejvyšší nouze dokonce dokáže otce oživit, případně mu během boje přihraje trochu zdraví. I do jeho luku se vejde magická runa, která přivolá spektrální severskou zvířenu, takže se revenanti hroutí pod nálety vran, uhýbají divočákům nebo se nechávají udusat přízračnými jeleny.

Přitom musím opravdu vyzdvihnout Atreovu umělou inteligenci a úroveň naskriptování, protože se mi jedinkrát nestalo, že by mi chlapec kdekoliv překážel nebo byl jinak na obtíž, jak to tak u herních společníků občas bývá. A to jak v boji, ale i při plnění nejrůznějších hádanek, kdy přijde vhod nejen jeho schopnost číst runové písmo.

Během putování budete logických hlavolamů řešit celou řadu. Některé jsou pro postup nezbytně nutné, často jde spíš o způsob, jak přijít k lepšímu vybavení. Midgard a přilehlé světy nejsou striktní koridor, ale zároveň ani únavné otevřené oblasti, které by vás zahltily hromadou aktivit a otazníků na mapě. Lokace jsou otevřenější, přitom limitované tím správným způsobem.

Na většinu důležitých odboček narazíte přirozeně, pokud nepůjdete rovnou za nosem a budete se trochu toulat, na druhou stranu si na své přijdou i perfekcionisti, kteří potřebují najít a otevřít každou truhlu, zahnat všechny Ódinovy havrany a sestavit ze střípků mýtů ucelenou ságu. Dost často navíc při plnění hlavních úkolů potkáte hádanky, které v té chvíli vyřešit ani nemůžete, protože vyžadují použití zatím neznámé mechaniky. Brzy jsem pochopila, že jde o elegantní způsob, jak později umožnit návrat do lokace a nenutit hráče jít tou stejnou cestou, kterou už jednou absolvoval, ale může to být zpočátku trochu matoucí.

Když vás hra nevede za ručičku, ani nesmyslně netrápí

Tvůrcům se povedlo docílit pocitu, který jsem měla naposledy při hraní poslední Zeldy, totiž že na věci přicházím sama a nikdo mě nevede za ruku okázalými nápovědami, i když jde dost možná o jediný možný a zamýšlený způsob postupu. Přitom nebudete mít pocit, že byste stejný problém řešili několikrát, i když jde o omezený počet kombinací několika prvků. Někdy k otevření truhly stačí magické pečetě zničit, jindy musíte sekerou rozeznít zvony s příslušným symbolem, občas je „problém“ vůbec je v lokaci najít a runy nastavit do odpovídající polohy.

Je ovšem pravda, že na ono pomyslné „teď ne, vrať se později“ budete narážet častěji, než by bylo příjemné. Ať už v podobě neproniknutelného ledového trní, tajemných zrcadlových pečetí nebo obzvlášť tuhých nepřátel, kteří se usídlili na pláži kousek od vašeho domu, ale jejich meče a rychlost reakcí vám dají zabrat ještě na konci hry, kdy už budete zocelení novými válkami a v legendárním vybavení.

Toho se všude povaluje hromada, a kde se ve variabilitě šetřilo na zbraních, tam se kreativně vyřádili právě na zbytku výstroje ústřední dvojice. Zbroje můžete najít, nakupovat za stříbrné úlomky nebo si je nechat vyrobit u kovářských trpasličích bratrů z nalezených vzácných surovin, za kterými budete muset na výpravy do různých koutů více než jednoho, ale méně než devíti světů. Setů výzbroje jsou desítky a každý se dělí na tři části, které mají ještě tři úrovně vylepšení a přihazují bodíky do šesti různých vlastností.

zdroj: Archiv

Pokud vás z téhle matematiky bolí hlava, tak vězte, že i Atreus má své vlastní brnění, které ovlivňuje jeho schopnosti v boji, nebo že luk, toulec a sekera se dají také vylepšovat. A to jsem ještě nezačala o magických fragmentech, které se dají do zbrojí vsazovat a mají různé pravděpodobnosti třeba na ochrannou auru za dokonalé vykrytí, případně o talismanech, při jejichž aktivaci provede Kratos další speciální útok.

Na rozdíl od stromu schopností, který bude na konci většiny her vypadat nejspíš dost podobně, protože zkušeností dostáváte dost a dost, se právě tady nachází možnosti uzpůsobit si styl hraní podle vlastního vkusu. Pokud v boji hodně umíráte, můžete si koupit oživovací kamínek, kterým Atreus občas dokáže na poslední chvíli zvrátit prohranou bitvu, zároveň budete chtít investovat do brnění s vysokou vitalitou a obranou, agresivnější hráči naopak zvolí sílu a runovou magii. Upřímně řečeno mi ale vybavení ke konci začalo být celkem jedno a výjimečně jsem si ho dokonce vybírala na základě hezčího vizuálu ikonických nárameníků, i když by plátová zbroj bývala měla lepší statistiky.

Pouť severskou mytologií

Příběh vás příjemným tempem protáhne po většině z devíti světů, včetně říše elfů, obrů, ohně, ledu a posmrtného života. Přičemž jsou to oblasti tak odlišné, jak se sluší a patří, a přitom každá svým způsobem nádherná. Žhavé peklo s rozpálenými draugiry a lávovými trolly střídají ledovcové pláně s vřískajícími revenanty a létajícími nočními můrami, temní elfové svádí boj o světelné podmínky s těmi světlými a obři se pro jistotu raději úplně vytratili a zanechali po sobě obrovské písečné duny a zasypané chrámy.

Atmosféru dokresluje krásná hudba inspirovaná klasickým folkem s výraznými vokály, a pokud se vám ve třetím Zaklínači líbilo na Skellige, budete v Midgardu na jezeře s pádlem v ruce jako doma. A že na loďce konverzováním se synkem strávíte poměrně hodně času, protože možnost libovolného rychlého cestování se odemkne až těsně před koncem.

Kromě hlavní poutě za posledním přáním se v devíti světech najde i pár vedlejších úkolů, díkybohům naštěstí nikdy nejde o obligátnosti typu „posbírej mi pět kytiček a pak se vrať“. Nebudete v nich řešit nic menšího než osud sesterstva valkýr, navracet neklidné duše do Helheimu nebo osvobozovat z okovů bájné draky, protože nějaké bylinkářství je přece jen trochu pod božskou úroveň. Kvůli určité naléhavosti příběhové linie si menší pochůzky můžete spolu s podrobným průzkumem nechat až na konec, protože i sám Kratos syna upozorňuje, že si podobné rozptýlení nemohou dovolit.

Bifrost mezi starým a novým bohem války

Cením si většího důrazu kladeného na příběh, kterému se daří působit dospěle, napínavě a vyhýbat se do očí bijícím klišé, přitom v prostředí něčeho tak provařeného, jako jsou staletími vydestilovaná řecká a severská mytologie. Vlastně mě samotnou až trochu udivuje, v co se nejtypičtější příklad konzolové mlátičky dokázal vyvinout, bez toho, aby bojovou složku naprosto upozadil, ale spíš ji elegantně přesunul po bok kvalitního vyprávění. Naštěstí už necítí potřebu zbytečně šokovat prvoplánovou brutalitou. Ono by to po třiceti hodinách k dohrání základní linie asi jen těžko fungovalo.

Postupný vývoj, kterým Kratos, Atreus i jejich vzájemný vztah projdou, není chudý na vypjaté momenty, ale i na vtipné chvilky, a Kratovi změna polohy z „já být zlý, já se zlobit“ vraždící mašiny na ovdovělého otce s širší paletou emocí vážně svědčí. Přestože se pořád dokáže pořádně naštvat, zvlášť když jde o bezpečí jeho syna. V kombinaci se vším ostatním to God of War dodává tu správnou hloubku a nevzpomínám si na moc jiných her, kde bych měla u závěrečných titulků tak dobrý pocit z času stráveného společnou poutí.