Forza Horizon je celkem fajn, ale sám přiznávám, že když si chci opravdu zajezdit, vracím se k původní čtyřce, protože je pro mě ve své věrohodnosti zábavnější. Stejně tak u Need for Speed dávám přednost vyladěnému Hot Pursuit, ve kterém všechno dává na první pohled smysl, než polovičatým experimentům v Most Wanted, kterými Criterion jen předvádí vlastní krizi identity. A teď je tu GRID 2, který sází na instantní závodnické zážitky, sbírání fanoušků a kočírování vaší vlastní závodní stáje.
Nejde v něm jen o závodění a umazávání desetinek. Tahle hra z vás chce udělat hvězdu, chce vám dát ochutnat života závodníků, co chlastají šampaňské na bedně, věší doma vavřínové věnce a leští skleněné trofeje. Zní to hezky, ale nezanikla v tomhle marketingovém šumu pravá podstata téhle (nyní už) série?
Ze zatáčky bokem ven, plním si svůj dávný sen
V našem prvním článku, který vycházel z preview verze, jste si mohli přečíst spíše rozpačité dojmy ze všeho, co GRID 2 definuje. A přiznejme si, že po prvním rozkoukání je to zejména jízdní model. Celá ta habaďůra s World Racing Series je jenom způsob, jak si osladit kariérní mód, který může trvat bratru šest až sedm hodin, podle toho, zda zvolíte třetí nebo čtvrtou z pěti dostupných obtížností (první dvě jsou opravdu jen pro rekreační závodníky - na very easy nadělíte soupeřům v cíli bez problémů půl minuty).
Hrozně rád bych řídil vlastní stáj, ale Codies vás nechají jen polepit auto sponzoringem, vyměnit pár součástek na parádu a rozmyslet se, jestli chcete auto A teď a auto B až potom, nebo obráceně. Množství vehiklů a součástek je jen kouřovou clonou, protože možnosti vašeho rozhodování jsou hodně omezené.
Co bych dal za možnost najmout si kolegu do týmu nebo ho dokonce instruovat a vymýšlet společnou strategii. I ten pseudovelín v Gran Turismo 5 by stačil k tomu, aby se iluze řízení stáje do hráče pořádně obtiskla, ale radši na to hned zapomeňte. Tohle byl podraz.
Stejné je to s komplexním sbíráním fanoušků. Je to jen náhražka levelování a systém vůbec není flexibilní. Vzpomínáte např. na sběr bodů v Project Gotham Racing za parádičky, odvážná předjetí apod.? Tady bonusové fanoušky získáte, ale jen splněním předem daných úkolů (např. dojeď s pětivteřinovým náskokem na soupeře apod.), nebo absolvováním bonusových eventů, ve kterých plníte úkoly, za jejichž občasnou přiblblost by se nemusel stydět ani primácký Autosalon.
Fanoušci vám pak naskáčou během extrémně zdlouhavých loadingových screenů, které v xboxové verzi otravují půl minuty a dávají opět najevo, že tahle generace už to má výkonově spočítané. Jediným důkazem rostoucí popularity je ale rozrůstání vašeho vozového parku a čím dál tím hezčí garáž. Všechno ostatní je jen omáčka, která se začne opakovat stejně jako závodní hlášky vašeho kouče. Až podesáté uslyšíte, že jste měli do vracáku trochu víc přibrzdit, budete chtít ten interkom uškrtit.
A to je ostatně celý problém druhého GRIDu. Codies ho poskládali ze starých dobrých a osvědčených součástek, ale právě proto vám tu pořád bude něco povědomé. Tohle jste viděli tam, tohle jinde, a dohromady vás tak nic nepřekvapí. A je úplně jedno, jestli si to všechno Codies nakradli u sebe, nebo opisovali od jiných. Dokonce ani nezáleží na tom, že je to všechno kvalitní řemeslo. Všechny ty pozlátka ztratí svůj lesk po několika minutách a vy se opět vrátíte k tomu podstatnému - jízdnímu modelu.
Přetáčivý smyk
Osobně zastávám názor, že dělit závodní hry na arkády a simulace je sice šikovné pro orientaci, ale o samotných kvalitách hry to nevypovídá zhola nic. Např. Cruis'n USA nebo Screamer jsou arkády jak vyšité, ale zároveň jde o extrémně zábavné hry, které vám rychle přejdou do krve. Mají totiž svůj řád a vy během několika jízd víte, co máte s autem dělat, aby jelo tam, kam chcete.
Na druhé straně existují hry, ve kterých se auta na truc chovají nervózně a zákeřně, i když k tomu nemají žádný důvod. Do téhle kategorie spadá např. loňský Most Wanted a celá řada arkád, které se snažily vyrůst a chovat se dospěle, přičemž se jim akorát povedlo rozvrtat jízdní model a způsobit víc škody než užitku.
Druhý GRID je tak někde na půli téhle cesty. Oproti jedničce jsou auta trochu nervóznější a mají hrozně tenkou hranici mezi udržením plynulého smyku a propadem do nezvladatelné přetáčivosti. Děje se to bohužel nejen u přemotorovaných muscle cars a japonských driftovacích speciálů, ale paradoxně i aut, která jsou v reálu pověstná dokonalou čitelností. Opatrnější prací s plynem si lze na tuhle zákeřnost hry zvyknout a nakonec vás bude i docela bavit, protože připomíná krocení divokého koně.
Marně jsem doufal, že s přechodem k závodním speciálům se jízdní model GRIDu zklidní, ale kdepak - bez ohledu na pohon je tu pořád mírná nervozita a rozklepanost, kdykoliv dáte autu trochu napít. Drtivá většina aut v tu chvíli zaštěká a začne se s vámi prát. Problém je v tom, že podpásovky pokaždé přicházejí odjinud. A nakonec přichází na řadu přetáčení.
A teď nemyslím přetáčení zádi, ale přetáčení veškerého dění. Podobně jako v DiRT hrách i jinde vám hra nabízí několik šancí napravit osudovou chybu a přetočit realitu o pár vteřin dozadu. Musím říct, že zatímco v jiných hrách bych se toho tlačítka dotknout nemusel, tady bylo celkem v pohotovosti.
Moje jezdecké chyby za to mohly jen z části, i když je pravda, že jakmile na Pacific Coast Highway sjedete kolem ze silnice, dělí vás už jen tři vteřiny od několika kotrmelců. Mnohem častěji se auto přetáčelo kvůli agresivitě protivníků, kteří si závody pletli se sestřihem toho nejlepšího z amerických policejních honiček a zkušenými PIT manévry mě roztáčeli jako řetízák na Matějské.
Nedělo se to jen ve třetí závodnické lize, ale i ve finálových rozstřelech na závodních okruzích. Chování řeznického psa se ale naučíte opětovat, takže závodům nechybí adrenalin. Stejně nevypočitatelné jako chování vozu na hraně je ale i jeho poškozování. Občas stačí nevinné ťuknutí a ztratíte cit ve volantu, jindy s přehledem vyváznete z totálky. A to jsme se ještě nedostali k nevypočitatelnosti samotných tratí.
Orientační běh
Kromě tradičních jízdních módů se Codies snaží tasit trumfovou kartu s tzv. LiveRoutes. Jsou to závody, ve kterých se trať dynamicky mění a v každém kole vypadá jinak. Vzhledem k tomu, že je k mání jen několik variací a před každou zatáčkou jsou obří šipky, není to taková jobovka jako v Burnoutech, kde jste museli jedním okem sledovat dění kolem sebe a druhým šilhat na mapu, abyste odhadli další pravoúhlou odbočku.
Bez ohledu na nadbytečnost tohoto řešení ale musím pochválit zpracování tratí. Ať už jde o městské nebo závodní okruhy, všude to žije, a promakaná architektura tratí i jejich okolí grafice hodně přidává na zajímavosti. Samotný vizuál není z nejhezčích, ale je rozhodně dostatečně rušný na to, aby vás pohltil.
Ve spojení s hromovým zvukem je pak atmosféra řekněme na jedna mínus. To mínus je za generickou hudbu, která se ani náhodou nevyrovná prvnímu dílu. Osobně ale poslouchám jen symfonie od pěti tisíc otáček nahoru, takže jsem hudební pokusy vnímal jen napůl ucha a spíš nasával občasné pokřikování diváků. To mě popohánělo kupředu a dalo snad zapomenout i na ten absentující kokpit.
Ano, je to smutné, zvlášť když ostatní pohledy nejsou, co se týče umístění úplně stoprocentní, ale kamera vrhnutá přes kapotu nakonec musela stačit. Zvyknete si, protože nic lepšího tu není. Platí to ale i o samotné hře?
Zn. Hledám nezávazný vztah...
Obávám se, že oznámením šestého Gran Turisma a páté Forzy akcie druhého GRIDu klesly v ten nejméně vhodný okamžik (rozuměj těsně před vydáním). Při vší snaze totiž Codies nezvládají těmhle dospěláckým závodním hrám ukázat prostředníček a jejich dílo působí příliš upjatě a zároveň jaksi neuspořádaně.
Dokázal bych si představit, že bude útočit spíš na online popularitu, jenže na to jaksi není dost spratkovité. Není to prostě žádná velká divočina, jen opatrné kopírování trendů v mírně nadprůměrném kabátku se zábavným, ale trochu nedoladěným jízdním modelem. GRID 2 by hrozně rád byl středem pozornosti, ale spletl si ten střed s tuctovostí, ze které se jen těžko vyhrabe ven. Chutnal mi tak, jako mi chutná chleba s máslem a okurkou, když v lednici nic jiného není.
Jenže zatímco v případě DiRT her se Codies nemusejí konkurence bát, protože žádná neexistuje, v tomhle případě se rozhodně nevyplatilo řadit u očekávaného comebacku ideový volnoběh. Skončí to tak, že z GRIDu nebude láska na celý život, ale jen krátký flirt, který má sice svoje okamžiky, ale odezní spolu s ranní kocovinou.
P.S. Videorecenzi PC verze čekejte v brzké době.
