Duch ohně
Od událostí prvního dílu Halo Wars uplynulo nějakých 28 let a posádka lodě Spirit of Fire je přečkala na vesmírné cestě v hibernaci. Stázové komory se však jednoho dne začnou otevírat za zvuku vzkazu od lodní umělé inteligence, ve kterém děkuje za spolupráci a jen tak mimochodem oznamuje, že zachytila neznámé signály a rozhodla se je prozkoumat.
Na monitorech se vám zobrazuje masivní vesmírná stavba, která dříve zřejmě kypěla životem. Teď se na ní ale něco stalo a to něco má potenciál ovlivnit celý lidstvu známý vesmír: Zabrala ji totiž „primitivní“ rasa známá jako Banished, která dříve fungovala coby hybná síla válečné mašinérie Covenantů. Divochům se nicméně časem přestalo líbit, že si hrají na živé štíty, vzbouřili se a rozpoutali vlastní, velmi ničivé tažení. Kapitán lodi Spirit of Fire se však přesily nezalekne a ve vskutku americkém duchu se rozhodne vesmír očistit od škodné. Dotáhnout jeho plán do konce ale budete muset vy.
Krutý přechod
Plytký, zcela lineární a v rozuzlení pramálo uspokojivý příběh vám Halo Wars 2 naservíruje v podobě nádherných animací, které vypadají honosně a celkově vzbuzují dojem, že hra vyrostla z masivního rozpočtu. Hlavní záporák Atriox navíc působí dostatečně nepříjemně na to, abyste mu chtěli dát pěstí. Jenže problém spočívá v tom, že za vším tím pozlátkem a nucenou epičností se skrývá dvanáctka zcela obyčejných misí, pod jejichž trivialitou je podepsána skutečnost, že hrajete strategii připravenou pro ovládání na konzoli, kde navíc tento žánr nemá moc zástupců.
Celkově podle mě není dobrý nápad nejprve vzít jeden z hlediska hratelnosti nejkomplikovanějších počítačových žánrů, osekat jej z hlediska mechanik na kost, aby byl ovladatelný na gamepadu, a pak jej na PC vystavit konkurenci, která se nemusí uchylovat ke kompromisům. Zcela logicky pak nedosáhnete jejich úrovně propracovanosti.
zdroj: Archiv
Přehnaná trivialita
V jedné z prvních misí například provádíte bojový džíp nepřátelským územím, přičemž se na vás ze všech stran hrnou problémy a exploze. V rámci strategie ideální koncept pro animaci, protože se přeci jen díváte na herní plochu z ptačí perspektivy a navádění jednoho vozidla lze zařídit triviálním klikáním myší. Halo Wars 2 se nicméně z takové „honičky“ snaží udělat adrenalinový zážitek, přiblíží vám kameru k džípu, abyste jej museli sledovat, a pak vás nechá klikat na okraj obrazovky. Věřím, že na konzoli takový koncept asi funguje, protože ovládání na gamepadu je náročnější a pomalejší. S myší v ruce si ale připadáte zcela nepatřičně a bizarně – hra vám naznačuje, že se právě bavíte a zažíváte emoce, nic z toho se ale neděje.
Pominu-li nucenou akčnost, neskrývá se v Halo Wars 2 vyloženě špatné jádro. Budování základny je značně jednoduché a jednotek vám po mapě pobíhá v porovnání s jinými strategiemi velmi málo. Čistě koncepčně je hra podobná okleštěným Dawn of War nebo Company of Heroes. Armáda v boji získává zkušenosti a zlepšuje se, coby generálové si odemykáte speciální schopnosti a mezi herními módy najdete takovou klasiku, jako je zabírání strategických bodů na mapě v dominanci nebo odrážení nepřátelských vln.
Očekávaná hloupost
Problém je, že žádná z herních stránek nejde dostatečně do hloubky a mise se stěží pohybují okolo rámce obyčejnosti. Hlavní předností strategického žánru je totiž fakt, že se vždycky děje hromada věcí najednou a vaším hlavním úkolem je všechno ukočírovat ve svůj prospěch. Zatímco tedy ryze počítačová strategie jako je třeba StarCraft II z vás takticky a strategicky vymačká svými kreativními misemi a proměnlivou hratelností skoro všechno, v Halo Wars 2 máte pocit, že se jen kloužete po povrchu něčeho, co mohla být opravdu dobrá hra.
Většinu kampaně jen vedete jednotky v honbě za nepřáteli, stavíte dostatečně velkou armádu a pak převálcujete všechno, co vám stojí v cestě. Umělá inteligence je přitom značně zabrzděná, protože nepočítá s tím, že byste se proti ní mohli postavit micromanagementem. Když se například boss rozhodne zaútočit na jednu jednotku, obvykle na ni vytrvale dotírá, dokud ji nezabije. Není ale problém si na danou jednotku kliknout a udržovat ji mimo dosah bossových útoků. Nešťastník za ní pak utíká, a tak zatímco vy s ním běháte dokolečka, zbytek armády jej bombarduje projektily.
zdroj: Archiv
Zarážející neohrabanost
Svým jednotkám nemůžete dávat standardní příkazy, aby například držely pozici a nehrnuly se do boje, když nechcete. S omezeným ovládáním se holt musíte spolehnout na to, že umělá inteligence nebude tropit hlouposti, a ta v Halo Wars 2 rozhodně není nejspolehlivější: Obecně sice vojáci reagují na nepřátele obstojně, tedy palbou, nicméně když je na chvilku pustíte z očí, malá skupinka záškodníků je dokáže zatáhnout do předem prohraného boje, a tak od nich nedoporučuju příliš odbíhat.
Jednotkám navíc často zlobí trasování, kvůli kterému si nedovedou najít vlastní cestu k cíli – někdy se zoufale zaseknou, jindy bezvýchodně krouží okolo kýžené oblasti. Na vině je snaha autorů zachovat v pohybu jistou dávku realističnosti, kterou opřeli o „uvěřitelný“ kolizní model – ten se ale nakonec vaší armádě akorát plete pod nohy.
Hra navíc nijak zásadně neexceluje ani po stránce uživatelského rozhraní. U jednotek například nejsou vidět waypointy, podle kterých se řídí při naplánované cestě. Vyskakovací nabídky budov vám překryjí celou obrazovku a další řada prvků včetně takové primitivnosti, jako je klikání na minimapu, působí neohrabaně.
Nic výjimečného
Podobný dojem se samozřejmě neztrácí ani při hře více hráčů, které se dá v podstatě vytknout vše výše jmenované – v jádru je sice funkční ale neohrabaná. Vzhledem k počítačové konkurenci tedy v podstatě neexistuje důvod, proč byste jí měli dát přednost. Dříve či později se proto podle mě z Halo Wars 2 stane výsada výhradně skalních fanoušků univerza.
A tak by se vlastně dala shrnout celá hra: Na konzoli pokračování jedné z nejlepších strategií. Na počítačích ale jen obyčejná a neohrabaná RTS, která bledne vedle konkurence a vyjma známého univerza v podstatě nemá co nabídnout.
