Posil mír, zabij nepřítele!
Kdysi dávno, v předaleké galaxii, byla Super Země obklíčená třemi sadami barevných bloků, které vycházely z domovských planet tří ras. Všem naše rodná hrouda samozřejmě ležela v žaludku, takže se ji rozhodly zničit. Nepočítaly však s obrovskou armádou Helldiverů, kteří nenechají modrou planetu padnout a jejich ideální představou obrany je útok.
Tak nějak by se dal popsat neexistující příběh Helldivers, který se omezuje na unavené filmečky, postavené na snaze napodobit kouzlo Hvězdné pěchoty. Scénář se ale nezastavil jen u ní a vedle brouků do rovnice přidává také celou řadu proměnných z Warhammer 40k univerza. Ať už jde o fanatické pokřiky na bojištích, Chaosákům podobnou rasu robohumanoidů nebo Eldary, kterým se zde říká Ilumináti. Všechno je skladem a vaším úkolem je rozstřílet to na cucky.
V praxi funguje hra z globálního hlediska tak, že jako Helldiver dostanete svou vesmírnou loď, s níž cestujete po nepřátelských sektorech galaxie. Zde se necháváte vysazovat na jednotlivých planetách, kde plníte mise sestávající z několika úkolů. Jakmile už na planetě není co dělat, je vaše, tedy Super Země, a můžete odletět dobývat další. Splněné mise vás zaplavují zkušenostmi, které zde pohánějí standardní RPG systém, v němž se odemykají perky a zbraně. Dobyté planety zase zpřístupňují nejrůznější stratagemy.
Na všechny strany
Stratagemy v Helldivers pomyslně nahrazují míchání magie v Magicka. Jednoduše řečeno se jedná o speciální povely, které vám na bojiště umožní povolat vše od bojových mechů až po náhradní munici. Jejich kouzlo spočívá ve směrových šipkách, z nichž musíte vymačkat na obrazovce předepsanou kombinaci.
Jsou to právě stratagemy, které, věrny svému názvu, dělají z bezhlavého střílení taktickou záležitost. Podle toho, co si necháte poslat z orbity, se totiž může docela drasticky zvrtnout další vývoj boje. Některé úkoly dokonce vyžadují použití stratagemu, takže se bez nich jednoduše neobejdete. Na rozdíl od Magicky však „míchání“ stratagemů není tak náročné, protože je každá kombinace složena jen ze čtyř šipek. Jejich využívání vás tedy nebude příliš brzdit a je uživatelsky velmi příjemné.
Stejně tak by se dalo mluvit i o hratelnosti samotné, která se v jádru opírá o osvědčený „dvoupáčkový“ princip, kdy levou se pohybujete a pravou míříte. Střelba a zabíjení nepřátel jako takové jsou pak kapitola sama o sobě. Obojí je totiž naprosto požitkářské a působivé. Díky otřesům obrazovky i okázalým grafickým efektům si střelbu budete doslova užívat, a čím větší dělo se vám dostane do rukou, tím větší požitek z masakrování všeho v okolí.
Volání o pomoc
Samozřejmě platí, že čím hlouběji v nepřátelském systému se nacházíte, tím tužší překážky před vás hra staví. Už středně těžké planety vám samotným dají zabrat a cokoliv výš splníte jedině se spoustou štěstí nebo skillu. Je proto záhodno si vzpomenout, že je Helldivers hra kooperativní. Ať už otevřete své dobrodružství veřejnosti, nebo se k někomu připojíte, můžete se octnout na bojišti až se třemi dalšími hráči. Teprve pak přichází ta pravá zábava – nebo utrpení.
Jako v každé jiné kooperativní hře totiž platí, že zábava je taková, jaké máte spolubojovníky. V Helldivers toto tvrzení umocňuje fakt, že existuje něco jako střelba do vlastních řad. Zabít vás tedy může v podstatě cokoliv - palbou spoluhráčů počínaje, přistávajícím únikovým letounem konče. V jednu chvíli může být herní plocha plná vybuchujících granátů, přátelských střílen, velkých pochodujících mechů nebo dopadajícího bombardování. A to všechno vás s přehledem sejme dřív než stihnete zařvat: Brouci! Logicky se proto s trochu neopatrnými hráči zvrhne střílení a plnění misí v jedno velké peklo, z něhož pravděpodobně neodejdete vítězně.
zdroj: Archiv
Pokud ale naopak chytíte schopnou skupinku, která spolupracuje, chytře se kryje a smrt nebere na lehkou váhu, je Helldivers až překvapivě návyková záležitost. Úkoly na jednotlivých planetách, ač ne příliš originální, vás nutí spolupracovat a od určité obtížnosti jsou o samotě takřka nesplnitelné. Obvykle v nich totiž jde o nějakou činnost, která vás zaměstnává nebo vyřazuje z boje.
Pocit, že si musíte pomáhat, je velmi naléhavý a ospravedlňuje ho i fakt, že Helldivers není tak absolutně bezhlavá akce, jak by se na první pohled tváří. Nepřátele sice zabíjíte po desítkách, ale ne úplně zadarmo. Nábojů je málo a povolávání zásob je zdlouhavé. Musíte tedy dobře mířit, neplýtvat a celkově být ve všech ohledech efektivní. Hře se proto daří vyvolat pocit, že jste skutečně dobře trénovaní hrdinové – samozřejmě, jen pokud se daří.
In grind we trust
Každá dobytá planeta navíc generuje určitý počet komunitních bodů, které se přičítají k celkovému vyčištění daného systému. Ačkoliv si hrajete jen tak na vlastním písečku, ve skutečnosti přispíváte do globálního konfliktu. Ten se posunuje den ode dne, dokud mašinérie nedorazí až k domovské planetě nepřátel. Jakmile sklidíte úrodu i na ní, je v daném „směru“ válka vyhrána a jede se od začátku.
Problém je v tom „od začátku“. Helldivers se totiž v žádném případě nedaří maskovat, jak silně je hra na grindu závislá. Mohou za to převážně zmíněné úkoly, které se sice obměňují v závislosti na planetách, a jejich plnění díky rozličným podmínkám i nepřátelům není vždy otázkou toho samého postupu. Jenže do komplexních a zajímavých mají také daleko.
Většina úkolů je mechanicky postavená na vyťukávání směrových kombinací, mačkání tlačítka, bránění, přenášení věcí z bodu A do bodu B nebo ničení. A tak cestujete planetu od planety, plníte víceméně to samé, jen s trochu jinou hrozbou na krku, získáváte body a sledujete, jak válčí zbytek galaxie. V překladu to znamená, že za čtyři hodiny hraní máte pocit, že už jste viděli všechno, což nás opět odkazuje k ostatním hráčům.
Pokud si najdete či postavíte partu hráčů, kteří mezi sebou aktivně komunikují, a tím vyplňují hluchá místa nebo přebíjí opakující se náplň, máte vyhráno klidně na desítky hodin. V opačném případě se Helldivers dříve či později zvrhne v chvilkovou relaxaci, do které si půjdete splnit pár misí, ale pak ji zase odložíte.
