Heroes of Ruin je, jak jste asi z předchozího odstavce pochopili, typická „diablovka“ – akční RPG z izometrického pohledu, kde jde především o masakrování nestvůr, rozvoj postavy, vylepšování vybavení a nenáročnou, ale pekelně dobrou zábavu. Jakákoliv hra podobného žánru tedy stojí a padá s dobře zpracovaným soubojovým systémem, který je v Heroes of Ruin povedený, přestože nedosahuje dynamičnosti Diabla.
Úplně na začátku totiž stačí k úspěšným soubojům pouze vhodně se k potvorám natáčet, mačkat tlačítko B patřící základnímu útoku a případně uskakovat z dosahu dlouhých drápů nebo nepřátelské údery vykrývat. Již po pár úrovních však tento, až do konce hry často využívaný, základ obohacují speciální schopnosti vaší postavy, které zaručují zábavu a při použití vám umožní zabít i několikanásobnou přesilu.
Hrr na ně!
A že to bude postupem času nelehký úkol, to mi můžete věřit. Už po prvních pár dungeonech totiž zjistíte, že jeskyně neobývají jen bezejmenní nýmandi, kteří nemají žádné schopnosti a dokážou po vás jen směšně pufat, ale také příšery mnohem silnější. Různé druhy nepřátel totiž později dostávají jednu až tři speciální schopnosti, s nimiž se musíte nějak vypořádat.
Zpočátku jde třeba jen o imunitu na omráčení - postupně se ale můžete setkat i s nestvůrami, které mohou na čas omráčit a uvěznit vás, mají imunitu na vaše útoky, dokud nezabijete jejich kolegy atd. Pomyslnou třešničkou na dortu jsou v tomto případě bossové, u nichž se v některých případech musíte učit taktiky a probít se několika fázemi, než je konečně udoláte.
Ke cti autorům slouží i fakt, že ve hře jsou k dispozici celkem čtyři povolání, z nichž každé se hraje výrazně jinak. Takový Gunslinger se třeba za každou cenu drží od nepřátel dál a k únikům používá bomby a kotouly, aby potom mohl nepřátele pokropit pořádnou dávkou ze svých pistolí.
zdroj: Archiv
Podobný styl boje vyznává taky Alchitect, čaroděj, který však sám neutíká, ale spíše se stará o to, aby se příšery nedostaly až k němu. Jejich opaky jsou potom Savage s Vindicatorem, bojovníci na blízko, kteří si to s příšerami vyříkávají ručně a stručně, rovněž za použití zajímavých útoků a schopností.
Jednotlivé postavy se velmi dobře doplňují, což nahrává do karet největšímu trumfu hry: kooperativnímu online multiplayeru až pro čtyři hráče, kde dokonce funguje i voicechat. Sám za sebe musím říct, že hraní ve více lidech je zajímavé a rozhodně zábavné. Voicechat je i přes občas horší kvalitu zvuku provedený a spojení s ostatními hráči je stabilní, takže nic nebrání tomu oddat se zabíjení nestvůr s kamarády. Jediným mínusem je v tomto případě fakt, že na internetu jste většinou jen doma a nevozíte si ho sebou na cesty, čímž padá obrovská výhoda Heroes of Ruin nad dalšími hrami podobného žánru.
Rezivějící sekery a nepodařená kouzla
Ve chvíli, kdy začnete přímo porovnávat, je jasné, že Heroes of Ruin má i několik velkých slabin. Jednou z největších, která se týká bojového systému, je používání uzdravujících či energii doplňujících lektvarů, kterých můžete mít celkem dvacet, vypijete je jedním stisknutím tlačítka a ve hře neexistuje žádné omezení jejich pití. S klidem tak můžete i těžké souboje řešit brutální silou a pít jeden lektvar za druhým. Krom jiného i díky tomu, že se jich po dungeonech válí doslova desítky a vypití lektvaru nepřeruší útok ani na vteřinku.
Druhým problémem soubojového systému je pak samotná jejich obtížnost. Zpočátku se zdá, že obtížnostní křivka příjemně graduje a až do poloviny hry je to i pravda. Jenže potom se (zvláště, pokud děláte vedlejší úkoly) něco zlomí a boje jsou najednou poměrně jednoduché. Bossové se ze složitějších a zajímavých fází přetransformují zase do počátečních „silných příšer“ a návratu k pokročilejším mechanismům se dočkáte až zase ke konci hry.
Třetím problémem, který zřejmě částečně souvisí s tím druhým, je loot. Jakkoliv je fajn, že vám téměř z každé potvory něco padá a vy to zpočátku nadšeně běžíte prodat do Nexu, města s obchodníky a quest-givery, časem se lootu přehltíte. A to hlavně ve chvíli, kdy někdy kolem poloviny hry dosáhnete stropu zlaťáků, v obchodě nakoupíte to nejlepší a v dungeonech samotných pak budete jen znuděně šmejdit po malinko lepším unikátním vybavení.
Motivace hrát
I přes tyto nedostatky vás ale bude Heroes of Ruin lákat zpět do svých osidel a bavit svou jednoduchou, ale chytlavou hratelností. Přeci jen nějaká ta šance, že vám vypadnou nárameníky s malinko vyššími čísly, tu je, souboje jsou ve většině dungeonů zábavné a vůbec bude celá hra tak nějak sympaticky a nenáročně ubíhat, zvlášť pokud ji budete probíhat s trojicí přátel. Jenže potom přijde studená sprcha v podobě konce hry po nějakých osmi hodinách a nulová motivace hrát dál.
Heroes of Ruin totiž trestuhodně nenabízí New Game+, kde by se potvorám zvedla míra HP, ony se vyšvihly na vaši úroveň, přidaly by se jim nějaké schopnosti a vyresetovali se bossové. Znovuprocházení dungeonů tak do značné míry ztrácí smysl, i když jsou náhodně generované.
Absence New Game+ je dvojnásobná škoda i kvůli tomu, že si autoři dali záležet a do hry zahrnuli i roztodivné daily a weekly questy, za jejichž splnění vás odmění extra porcí zkušeností. Herní doba se tak potenciálně zvedá jen díky již zmíněným čtyřem různým povoláním a nutnosti použít různý herní styl pro každého z nich – pro opravdové fanoušky to je alespoň nějaký důvod, dát si hru znovu.
Podzemní obývák
A jaké vlastně dungeony samotné jsou? Zajímavě nadesignované, většinou s nějakým jednoduchým puzzlem k vyřešení a se spoustou monster k zabití. Hra velice sympaticky střídá koridory s rozlehlejšími náměstíčky, snaží se vás překvapit respawnem roztodivných příšer a občas nabídne i nepovinného bosse či skrytou místnost s ukrytým pokladem. Navíc vás určitě potěší i pěkné audiovizuální zpracování, kde obzvláště vyniká 3D efekt - jeden z nejpovedenějších, jaký jsem na 3DS viděl.
Tady je zkrátka vše v nejlepším pořádku a ve spojení s dobrým soubojovým systémem jde o věc, která vás ke hře přitáhne a udělá z ní vašeho společníka na dlouhých cestách. Je jen škoda, že autoři nedali hře klidně ještě půl roku navíc, nevypilovali loot a hlavně nepřidali tu těžší obtížnost, s níž by hned bylo všechno veselejší. Takhle je na 3DS jen další dobrá hra, která měla potenciál být hrou skvělou.
