Další Torchlight opravdu nečekejte. Alespoň tedy ne od této hry. Přestože je Hob v zásadě izometrická záležitost (což rozhodně nepatří mezi její klady, ale o tom až později), a i když dojde na četné souboje, drtivou většinu hry budete přeskakovat, vyskakovat a poskakovat po plošinkách, římsách a dalších příhodně nastavených převisech v kouzelném světě plném vnitřní i vnější krásy.

Díky značné převaze skákačkové složky jsem si při zhruba desetihodinové pouti nesčetněkrát vzpomněl na své putování v Rime, s níž má Hob opravdu mnoho společného. Obě hry vás naprosto pohltí vizuálním zpracováním tajemného světa, do kterého jste okamžitě vhozeni bez dalšího vysvětlování, a nějaký příběh a své vlastní poslání si musíte domyslet sami z toho, co vidíte.

Karkulka a Hellboy v jedné osobě

Ani se nestačíte rozkoukat v zelení pohlceném světě, a už jste nuceni následovat kroky podivně přátelského mechanoida. Ani z toho se nestačíte rozkoukat, a už se váš chlapec zahalený do červené kapuce sápe po fialovým slizem zalité květině. A pohroma je na světě. Bolestivá nákaza se skrze ruku snaží dostat k srdci, a nebýt dobráckého přítele, který se bez váhání postará o amputaci, neměli bychom za koho hrát.

Galerie

Tím však jeho dobráctví nekončí, protože vám chybějící končetinu nahrazuje vlastní obří prackou, za kterou by byl rád i takový Hellboy. Ona totiž nemá jen sílu jako býk pro účely soubojů, ale s její pomocí vyřešíte naprosto všechny hádanky ve hře. A těch je tu spousta. Nejsou tedy nijak obtížné, nejsou ani originální, ale co se týče hřejivého pocitu z dosažení vítězství, tak ten se jim upřít nedá.

Co je malé, to je velké

Většinou jen taháte za páky, točíte koly, boucháte do země, aktivujete různá zařízení a odemykáte schránky. Z této jednoduchosti však pramení ta vůbec nejsilnější stránka Hoba, kterou je samotný svět. Zpočátku je poměrně uzavřený až koridorový, ale s postupem času se více a více otevírá, i když o úplném openworldu nemůže být řeč.

Při pohledu na mapu vás velikost objevené plochy vážně nenadchne, ale při hraní máte opačný pocit. Není to způsobené rozlehlými oblastmi, ale mistrností, s jakou se vývojářům podařilo předvést velkolepé divadlo na vážně malém prostoru. Trik je v patrovitosti prostředí, kde polovinu času sice trávíte v horizontálním poskakování, ale tu druhou někam šplháte nebo slézáte.

zdroj: tisková zpráva

Nad krásným přírodním světem s fialovou nákazou se tyčí kamenné konstrukce, zatímco pod jeho povrchem dochází k těžko pochopitelnému jevu. Všude se točí ozubená kola, táhnou se zde obří měděné (možná bronzové) trubky a roboti neustále něco svářejí. Nemáte ani páru, o co jde, protože se za celou hru nepromluví jediné slovo. Zkrátka si to musíte domyslet sami. Každopádně je zde svět přírody a technologie propojen zcela přirozeně, zapadá do sebe a dává i jakýsi smysl.

Kdo ví, proč po otočení kolem vyjede ze země obrovský kus pevniny, který se perfektně slícuje s okolní krajinou, ale podívaná je to náramná a patří k těm nejpamátnějším okamžikům hry. Často se vám v takovém případě naskytne i možnost posedět na nějakém bidýlku a jen se kochat okolím. Hra zkrátka ví, že je krásná na pohled.

Bojujeme za mír

Po herní stránce vás skákačková hratelnost jako taková nijak nepřekvapí, ale mohly by se o to postarat souboje. Ty nejsou ve většině případů povinné a nepřátel se krajinou netoulá tolik, ale budete-li chtít bojovat, své si zde užijete. Souboje jsou totiž velice jednoduché, ale zároveň propracované. Paradoxně bych se je nebál přirovnat k sérii Dark Souls.

Galerie

Pokud se totiž na prvního tlustého gnóma vrhnete s prostým sekáním, pravděpodobně rychle zemřete. Váš hrdina toho moc nevydrží, životů má, co byste napočítali prstů na jedné ruce, a neléčí se automaticky. Nepřátelé jsou navíc různorodí, každý se hýbe jinak a vyžaduje jiný klíč ke svému zneškodnění. Někdy vám postačí krýt se štítem, jindy je třeba dělat kotrmelce a občas je nutné sáhnout po vaší obří pěsti, která dokáže rozbít mečem neprorazitelné krytí.

Přestože Hob na souboje nesází, jsou zábavné. Větší monstra představují výzvu, a navíc si můžete vylepšovat své zbraně a útočné manévry. K tomu slouží zkušenosti z poražených nepřátel, ale lze je nalézt i všude možně po světě. Hra vás neustále vybízí k prozkoumávání okolí, protože jinak si toho moc nepoodemykáte, ani se vám nezvednou maximální životy. Neprocházet skrytá zákoutí znamená dělat si hru mnohem náročnější.

Říkám to docela nerad, ale tím bychom vyčerpali klady hry. Je vážně krásná, nutí vás zastavit se a jen se kochat, uvědomit si klid, který příroda nabízí, případně si klid vytvořit v zajímavých soubojích, s radostí si zaskákat a vyřešit i pár hádanek. Ani příběh nepatří mezi zápory hry, přestože si ho utváříte sami. Jde zkrátka o zážitek, o vaše vysvětlení klíčových událostí. Na tom není nic špatného.

zdroj: tisková zpráva

Kdo chce kam, nepomáhejme mu tam

Špatné však je, že vás ze začátku absence jakéhokoliv vyprávění může frustrovat. Nemáte nejmenší tušení, jak se co používá, proč sbíráte srdce padlých robotů, kdo jste a proč děláte, co děláte. A hlavně, kam teď máte jít? Musíte se spolehnout na jedno zapomenutelné gesto vašeho kamaráda, případně zkusit jít ve směru na mapě zvýrazněné tečky. Ne vždy se vám to ale podaří.

Souvisí to totiž ještě se dvěma dalšími navzájem propojenými neduhy. Tím prvním je katastrofální ovládání na klávesnici s myší. Řeknu to na rovinu – bez gamepadu si nezahrajete. Myš je totiž absolutně k ničemu z důvodu, který pro jistotu zmiňuji již na začátku textu. Hob má fixní izometrickou kameru. To nevadí u diablovek, kde se hýbete po jednotném povrchu, ale u skákačky jde o vážně hloupý nápad.

Často se totiž musíte vydat někam, kam nevidíte, skočit na plošinu, o které nevíte, jak je daleko a hluboko, a dochází tak k četným frustrujícím úmrtím, za která prakticky nemůžete. Vůbec nejhorší jsou momenty, kdy se kamera automaticky přepne uprostřed nebezpečného pohybu nebo dokonce skoku, kdy se vám v mžiku oka změní úhel, pohyb vpřed rázem znamená pohyb vlevo a Hellboykulka končí na dně nekonečné jámy.

K tomu si ještě připočtěte propady FPS, které se rovněž postarají o vaši smrt během soubojů s tuhými bossy. Je to vážně škoda. Tvůrci měli dost času na vybalancování hry po technické stránce, měli se zamyslet nad začleněním klávesnice, když už hru vydávají na PC, a určitě se neměli držet kamery, která jim fungovala v Torchlightech, protože zde rozhodně nefunguje.

zdroj: tisková zpráva

Nevybroušený klenot

Stačilo docela málo a Runic Games by si připisovali další majstrštyk. Takhle Hob nedosahuje kvalit předchozích dvou her studia, i když se jim v otázce zážitku docela blíží. Nejedná se samozřejmě o ten samý druh zážitku. I přes všechny ty protivné nedostatky mě ale Hob zanechává plného pozitivních emocí a ve výsledku jsem rád, že jsem tu místy frustrující cestu absolvoval.

Nevzpomínám totiž na občasné záseky, izometrickou kameru ani nutnost gamepadu. Vzpomínám na prolnutí dvou odlišných světů, kusy pevniny vynořující se odnikud a doplňující krajinu, kochání se při prostém vysedávání na okraji skály. Hob je zkrátka zenový zážitek podobný tomu v Rime, jen o něco veselejší. A pokud by vám to souboje kazily, prostě se jim vyhněte.