Zatímco Rey cestuje po planetách, Aloy prozkoumává jediný, byť velký svět. Zemi, která si prošla apokalypsou a začala nanovo, ovšem vyhráno ještě ani planeta, ani lidstvo nemají. Civilizační restart neproběhl bez problémů a namísto futuristické společnosti narazíte na kmenové struktury a sociální systém založený na principu lovců a sběračů, králů a poddaných, bohů a mýtů. Struktury plné archaických pravidel, izolované a zároveň propletené jako rudé vlasy hlavní hrdinky.

Příběh Horizon Zero Dawn je jednou z nejsilnějších stránek hry, a tak si dovolím z něj nic neprozrazovat. Na herní poměry má nebývalou hlavu a patu, dobré tempo, a především silný závěr. Ten mnoho nezodpovězených otázek nenechá a vše důležité uspokojivě a smysluplně uzavře. Ochotně přiznám, že mě při některých scénách mrazilo v zádech, zatímco v závěrečných minutách mě hra dojala víc, než bych sám čekal. Příběh zde rozhodně není do počtu k hlavnímu lákadlu, kterým je lov robosaurů v otevřeném světě.

Horizon funguje na třech příběhových rovinách a důraz kladu na slovo "funguje." Je nesmírně osvěžující sledovat cestu postavy, kterou pohání touha po odpovědích na osobní, skoro až intimní problémy. Na ty se časem navrší i společenská rovina a ještě jedna další, jíž si nechám pro sebe. Ani jedna z nich by ale nemohla fungovat, kdyby Aloy nebyla uvěřitelná. Scenáristé, animátoři a dabérka ji naštěstí ztvárnili velmi plasticky. Budete jí fandit podobně, jako všem na začátku zmíněným hrdinům. Ať už jde o vztek, niterné zklamání, soucit, zradu, nadšení, nebo naději, všechny emoce Aloy věříte bezezbytku.

Krásy unikátního světa

Aloy je vržena do světa, v němž vládnou roboti, zatímco lidé se zasekli na úrovni kmenů. Žádnou částí Horizon: Zero Dawn neprostupuje rez a nevrže vám pod rukama, ale nejvíc se blyští právě svět. Něco podobného jste nejspíš neviděli ve hře ani ve filmu. Rozhodně ne v takto promyšleném, smysluplném a lákavém zpracování.

Zdejší svět je zaprvé obrovský a zadruhé zábavný. Neomrzí se vám po vizuální či herní stránce ani po desítkách hodin. Každý region má duši, svoji unikátní atmosféru a je radost to všechno postupně procházet a objevovat různá zákoutí plná více či méně příjemných překvapení.

zdroj: tisková zpráva

Vyvolený vyvrhel

Aloy se od ostatních lidí liší v mnoha ohledech. Například i tím, že jako malá najde takzvaný Focus, zařízení, díky kterému si můžete kdykoliv ve hře aktivovat rozšířenou realitu. Ta slouží k identifikaci nepřátel, různých prvků v prostředí i k detektivním úkolům ne nepodobným těm v sérii Batman: Arkham.

Detektivní práce je sice častou, ale pořád jen malou součástkou mohutného stroje jménem hratelnost. Ta zde sestává téměř z všeho, co byste od akční adventury ve velkém otevřeném světě čekali. Připravte se tedy na hlavní úkoly, vedlejší úkoly, osady s bandity, věže odhalující část mapy, sbírání surovin, crafting, správu inventáře, získávání zkušeností, zvyšování úrovní, získávání nových schopností, obchodníky a tunu dalších věcí.

To vše jste už zřejmě několikrát hráli a někteří z vás mají podobných her právem po krk. Je ale třeba hned dodat, že nad ničím z výše jmenovaného nemusíte obracet očima. Horizon vedle své přímé konkurence vyniká vynikajícím základem, na který vývojáři navršili jednu skvěle zpracovanou vrstvu na druhou. Výsledek je po všech stránkách natolik působivý, že označení "zase další open world hra" je dost nefér. I když to je další hra s otevřeným světem.

Tvůrcům přitom stačilo jen trochu přitáhnout otěže a vymyslet pár dobrých nápadů. Například osady s bandity byste napočítali na prstech jedné ruky, stejně jako věže. Ty jsou navíc zpracované tak, že nemáte pocit opakujícího se nekonečného procesu uprostřed mapy poseté milionem ikonek. Po první "věži" se budete těšit na další a po té poslední litovat, že jich není víc. A tak je to tady skoro se vším.

Vybalancování významu jednotlivých součástí hry trefili vývojáři na výbornou. Ať tedy jen nechválím, co už netrefili, je práce s inventářem. Ta je většinu času bez problémů, ale ve chvíli, kdy potřebujete nakoupit či prodat víc věcí, budete designová rozhodnutí tvůrců tiše proklínat. Každých deset minut to ale dělat nebudete a tak lze nad inventářem přimhouřit oko.

Horizon toho do důsledku nabízí opravdu mnoho, nicméně nikdy jsem se necítil pod tlakem a nebo tlačený do činnosti, kterou nechci dělat. Hra vám úkoly přehledně rozdělí do několika separátních kategorií a mapa je krásně čitelná, bez desítek zbytečných ikon. Ty jsou chytře skryté za systémem map. Jestliže máte sběratelskou náladu, stačí si u nejbližšího hokynáře koupit mapu s jedním z typů pokladů a vydat se za štěstěnou a slávou. Hustotu aktivit si tak do jisté míry zvolíte vy sami.

Nebude vás obtěžovat sbírání surovin ani rutinní práce poslíčka. Správu surovin lze velmi elegantně zjednodušit investováním bodů do příslušných schopností. Jinde otravné hraní si na poslíčka se tu zase prohýbá pod nánosem dialogů, příběhu, voleb a leckdy i menších zvratů tak, že vám nebude vadit ani stálice v podobě sbírání čtyř kůží z divočáků. Úkoly tohoto typu jsou zde navíc volitelné a i když se do nich ponoříte naplno, nebudete si připadat zahlceni prací a syndromem "nákupního seznamu" s tunou nudných položek.

Leckteré vedlejší úkoly jsou navíc příjemně rozmáchle podané. Postavy jsou zpravidla upovídané, a nejen že máte na výběr z kruhového menu dialogu, ještě se můžete čas od času přiklonit na jednu ze tří morálních stran. Vliv na příběh má vaše volba pramalý, nicméně pozitivní, negativní, či soucitná Aloy dotváří osobnost hlavní hrdinky tak, jak ji chcete hrát.

Život je boj

Primárním nástrojem Aloy nejsou její ústa, nýbrž její luk. Nebo kopí, prak, či obdoba kulometu. Souboje jsou v Horizon: Zero Dawn na denním pořádku a podobně jako u dialogů vám dávají jistou tvůrčí svobodu. Základní premisa je jednoduchá: Aloy je se svým lukem a kopím v přímém kontrastu s technologicky vyspělými roboty. Až na první dva tři druhy, s nimiž se setkáte, nezabijete žádného na jednu či dvě rány. Na scénu tak nastupuje taktika opírající se o plejádu možností a nástrojů.

Podobně jako Aloy má každý robot poměrně pestrý zevnějšek s několika vrstvami. Tělo každého robota se skládá z několika různých prvků: modulů, zbraní, držáků a částí. Moduly jsou ryze funkční záležitostí a ty budete nejčastěji cílit. Střílet obyčejné šípy do robotova těla je ztráta času.

Primárním cílem každého souboje s robotem je postupné "očesání" protivníka o důležité funkce likvidací jednotlivých modulů. Selektivně mu snížíte bojovou, pohybovou či maskovací efektivitu na minimum. Každá část těla či každý modul je navíc náchylný k jinému typu poškození, od ledového, přes ohnivé, až po speciální "trhací". To nezpůsobuje žádné skutečné poškození, ale správně zacílený trhací šíp umí zacílený modul poměrně rychle urvat a připravit nepřítele o kus výbavy.

Jednotlivé moduly a klíčové informace k nim vám odhalí Focus a zatímco na začátku hry na tom nebude tolik záležet, postupem času se taktizování nevyhnete. Někteří pozdější nepřátelé vám mohou zabrat i několik minut práce a desítky šípů, případně kombinace šípů, pastí, plížení a vašeho věrného kopí. Obzvláště intenzivní souboje jsou pak s těmi největšími monstry, nebo s roboty pohybujícími se ve smečkách.

Každý souboj nemusí být nutně o rychlé akci, preciznosti při míření a častých úskocích. Hra vám dává dostatečné množství prostoru a dostatečně pestré nepřátele na to, abyste se jednou vyřádili akčně, zatímco jindy opatrně našlapovali křovím a lovili nebohé roboty či bandity potichu.

Hratelnost si tak měníte jak tím, zda ke střetu přistupujete přímočaře a nebo plíživě, tak i volbou jednotlivých šípů u různých luků a jejich cílením na různé části těla. Například Stalker se umí zneviditelnit a má ve zvyku klást po svém okolí miny. Pokud se vám podaří mu z těla vytrhnout Stealth Generator, budete stát sice proti extrémně naštvanému robotovi, nicméně alespoň ho uvidíte.

zdroj: Archiv

Jednou se mi například povedlo z jednoho robota urvat kulomet. Popadl jsem ho, začal jsem jeho plasmovými výboji zasypávat jeho bývalého majitele, který se nakonec definitivně rozpadl ve chvíli, kdy se na mě snažil skočit. Takhle by to nenatočil ani Michael Bay a přitom vše přirozeně vyplynulo ze hry.

Souboje sice mohou z tohoto popisu působit příliš komplexně a je pravda, že triviální nejsou. Nikdy mi ale nepřišly neférové, či tak těžké, že bych musel nějakou pasáž opakovat vícekrát. Pomocí postupného odstřelování různých modulů si nepřítele tvarujete do stavu, v jakém se vám s ním bude lépe bojovat. Pomohou také šípy Corruption, které na chvíli obrátí roboty proti sobě a některé roboty můžete také nahackovat na svoji stranu.

Víc hlav víc ví a s kovovým pomocníkem po boku se vám bude vždycky bojovat lépe. Nic z toho ale není vyloženě nutné, a tak je čistě na vás, jak jednoduché co do obtížnosti, nebo jednoduché co do mechanik, si chcete souboje udělat. Jen u soubojů s bandity zamrzí možnost zapískat, na což slyší vždy jen jeden nebožák. Postupně tak můžete, podobně jako v Mafii III, přivolávat jednoho za druhým a z křoví je likvidovat. Naštěstí vám to projde jen někdy a jen u lidí. Roboti na písknutí taky slyší, ale jednou ranou zabijete jen pár typů nepřátel.

zdroj: Archiv

Šlape to jak robosaurus

Horizon jsem odehrál na PlayStation 4 Pro, kde jsem si nevšiml jediného problému s frameratem. Stejně tak jsem nenarazil na téměř žádné bugy a snad jen dvakrát či třikrát zazlobila fyzika u mrtvého robota tak, že se jeho tělo zachovalo poněkud zvláštně a nepříliš realisticky.

Co ovšem hře vyčtu, jsou animace obličejů. Ty jsou u všech hlavních postav většinou pořádku, byť v rámci této oblasti nejde o nic výjimečného. Ovšem některé vedlejší postavy jako by se sem propadly časem z pár let staré hry. Horizon jinak vypadá naprosto špičkově, a právě o to víc bijí prkenné animace některých tváří do očí. Vzhledem k tomu, jak hra celkově vypadá, stejně jako obličej Aloy, by si i tito nešťastníci zasloužili podobnou péči.

New Dawn

Horizon: Zero Dawn je mnohem víc než jen "další hra v otevřeném světě". Cynicky se na ni takhle dívat můžete, ovšem budete pak záměrně opomíjet fakt, že Horizon se dost výrazně liší od mnohých opakujících se sérií, které občas zaměňují kvantitu za kvalitu. Guerrilla Games zde sice nevymysleli revolučního. Ale podobně jako třeba Zaklínač 3, nebo Metal Gear Solid V: The Phantom Pain dokázali posunout laťku žánru o kus dál způsobem, jaký asi čekal asi málokdo.

Horizon je jednoduše příliš dobrá na to, abyste si ji nechali proklouznout mezi prsty. Už na základní úrovni toho nabízí víc a tam, kde se jiné hry zadýchávají, přechází Aloy do sprintu. A já vedle ní, i po padesáti hodinách hraní, které jsem potřeboval k dokončení příběhu, poběžím s chutí ještě kousek dál. Pořád mne nepřestala bavit.