Namísto někdy až příliš kreativních formátů prequelu, sequelu, spinoffu či rebootu drželi tvůrci své kreativní pohnutky na uzdě a vydali obyčejný souhrn misí z pozdější fáze hry. Misí s vlastní příběhovou linkou. Misí, které jako by v původní hře chyběly, jen vás to vůbec nenapadlo. Celá hra se bez nich klidně obejde, ale zároveň nepůsobí jako zbytečný výškrabek připáleného materiálu ze dna vývojářského hrnce.
Na mamuta!
Téměř celé mrazivé dostaveníčko se odehrává v nové, nejsevernější části mapy s názvem The Cut. Tam byste se měli vydat zhruba na třicáté úrovni a připravit se zhruba na třicet pod nulou. Mazat se tu s vámi nebude počasí ani někteří členové nového kmene Banuk, zatímco si ty nepozorné z vás smáznou noví nepřátelé.
zdroj: Vlastní
V původním Horizon Zero Dawn sice nebyla o zasněžené lokace nouze, ale ty všechny jsou oproti The Cut pohodovým zimním letoviskem. Vývojáři z všudypřítomné mrazivé zimy dokáží těžit atmosféru způsobem, že po chvíli na všechny ty pouště a džungle původní hry zapomenete.
Stačí počkat na první hustou chumelenici kombinovanou se západem slunce, následnou černočernou tmou s polární září a už jste ve hře ponoření až po uši. Boříte se po kolena do praskajícího sněhu, vidíte sotva deset metrů před sebe. Všude je tma a vedle kvílení větru a hlubokého dechu Aloy slyšíte ze všech stran nepřátele. Aloy se třese zimou a vy myšlenkou na to, zda jsou nepřátelé dál než těch deset metrů, nebo zda jste právě narazili na smečku neviditelných Stalkerů, co vám dýchají na krk.
V takových chvílích je skladatel hudby ke hře Joris de Man na střídačce a vy se za to vůbec nezlobíte. Atmosféra se dá krájet i bez jeho výborného soundtracku. Podobných chvil jsem v datadisku neprožil zrovna málo a já se nejednou zastavil a jen se kochal. Navzdory masivnímu otevřenému světu bez loadingů vypadá (a zní) Horizon pořád úžasně.
Jakto, že mě neznáte?!
Takřka perfektní audiovizuální stránka nestojí jen na prostředí. Pozadu nejsou ani nové postavy s novými příběhy. Kmen Banuků si musíte nejdřív získat na svoji stranu, jinak vás vůbec nepustí k tomu, kvůli čemu se na sever trmácíte. Chápu, že se někdo může pokusit vydat do The Cut mnohem dříve než já, ale já přišel po dohrání hry. Já zachránil svět, já jsem Aloy a já bych tu měl mít natažený červený koberec, připravený vyhřátý stan a demižon sladké medoviny.
Namísto toho jsem narazil jen na další kmen nevěřících buranů, kteří si ze mě udělali poskoka. To aby s sebou Aloy příště nosila životopis, jinak se s ní nebude zase nikdo bavit. Po krátkém oťukání tak rozjíždíte tradiční kolečko tance na přání: suplujete poslíčka, kurýra, vraha, opraváře, nebo osvoboditele. Všechno s cílem získat tvrdohlavé Banuky na svoji stranu.
Příběh The Frozen Wilds nebudu vyzrazovat ani v náznacích a jakkoliv je povedený, nedá se s tím z původní hry srovnat. Chybí mu podobná intenzita, pocit, že jde o všechno, a dopad, který měl dle mého povedený konec původní hry perfektně zmáknutý. Zápletka datadisku není nějak odfláklá, jde spíš o omezení, která si na sebe ušili sami vývojáři. Na tak malém prostoru a s jedním kmenem nedokáží rozehrát divadlo poměrově srovnatelné s původní hrou.
S náplní či hratelností samotných misí ale nemám sebemenší problém. Jsou dobře napsané, ještě lépe zahrané, a hlavně pestré i zábavné. Jen ta banučí tvrdohlavost a nedůvěra hraničící s fobií z cizích lidí nepůsobí po dohrání původní hry zrovna dobře a logicky.
Výhodou datadisku ale je, že těm nedůvěřivým postavám budete jejich emoce věřit. I ty nejpodřadnější vedlejší postavy dostaly stejnou kosmetickou péči jako Aloy. Všichni jsou tak mnohem expresivnější a místy i vtipnější než většina účinkujících z původní hry.
Ve výsledku vám tak další úkol „hele cizinko, sice ti moc nevěříme, ale když uděláš tohle, budeme kámoši“ ani moc nevadí, neboť ho hra prezentuje tím nejlepším možným způsobem. Okamžitě si mě získala například Varga, sympaťačka a největší geek do zbraní široko daleko. Ourea zase vypadá a chová se jako nekompromisní filmové a seriálové postavy, které si zahrála Robin Wright, zatímco tvrdohlavý náčelník Aratak je stejně drsný jako… To vám už vyzrazovat nebudu. Jmenovat bych mohl ještě několik dalších nováčků (Gildun, Laulai…), ale jednu z nejpůsobivějších a nejdojemnějších scén si pro sebe ukradla Ikrie.
Za to, jak se vývojářům podařilo na tak malé ploše vdechnout život tolika zajímavým postavám, smekám klobouk. Až mě mrzelo, že s nimi nemůžu ještě pokecat, splnit pro ně další úkol, nebo jen koukat na jejich další slovní přestřelku s jiným členem kmene.
Zimní výběr
Hratelnost se od základní hry nijak nezměnila. Žádný velký vliv na ni nemá ani hrstka nových zbraní, brnění, či nový strom schopností. Ten nese název Traveler, ale namísto zásadních nových dovedností od něj čekejte jen drobná zpříjemnění hratelnosti v čele s dvacetiprocentním zvětšením inventáře, sbíráním surovin z hřbetu robotického oře apod.
Složení všech známých herních prvků tu působí jako přiznané „the best of“, kdy tvůrci vyzobali to nejlepší z padesátihodinového Horizonu a nacpali to do třinácti hodin. Najdete tu tak jednoho Tallnecka, jeden tábor banditů, Hunting Grounds, puzzly, stealth, ale i zběsilou akci… Je tu všechno, ale ničeho tu není příliš.
I do tohoto prověřeného výběru se pokusili vývojáři vměstnat špetku nového. Těšit se tak můžete na miniaturní verzi módu Horda, kdy musíte s extrémně omezeným počtem šípů zlikvidovat několik vln nepřátel. V takovém případě nejde ani tak o akci, jako spíše o puzzle, kdy je nezbytně nutné mít soubojový systém v malíku a, obzvláště pak na vyšší obtížnosti, neminout.
Z podobného ranku jsou i pasáže jako z Uncharted, či novinka v podobě Control Towers - jednotky věží po celé mapě vysílají do svého nejbližšího okolí pulzující signál. Ten léčí nepřátele, vaše roboty omráčí a vám deaktivuje štíty. Vy tak musíte vymyslet, jak se k věži pokud možno nepozorovaně dostat, deaktivovat ji, a pak se postarat o okolní nepřátele. Jenže stealth postup se ne vždy podaří a snažit se deaktivovat věž ve chvíli, kdy kolem vás skáčou tři obří roboti, není zrovna jednoduché. Je to ale pořádně zábavné, stejně jako zbytek datadisku.
zdroj: Archiv
Hrnečku dost… anebo ještě nášup?
Rozum mi říká, že mám po bezmála sedmdesáti skvělých hodinách Horizonu už dost. Že bych si teď dal nejraději třeba dvouletou pauzu a pak se s chutí pustil do plnohodnotného pokračování. Srdce by se ale do světa robotických nepřátel a tvrdohlavých kmenů chtělo vrátit dřív a prožít s Aloy ještě jedno dobrodružství.
Tvůrcům z Guerrilla Games se podařilo výborný Horizon Zero Dawn doplnit o další kus obsahu, který není kdovíjak důležitý. Sám o sobě vás The Frozen Wilds o koupi hry nepřesvědčí - pokud se vám nezalíbil původní koncept, tady nic radikálně nového nenajdete. Horizon datadisk nepotřebuje. Jenže ho dostal a těží z jeho přítomnosti to nejlepší, co může. Někdy trochu uspěchaně, jindy zase nepříliš uvěřitelně, ale vždy sympaticky a zábavně.
Jestliže je Horizon Zero Dawn herním Avatarem pro novou generaci, je The Frozen Wilds sérií bonusových scén na DVD. Stejně jako u bonusových scén filmů jde ale o příjemné plus. O přesně takové to „více téhož“, které by si majitelé Horizonu neměli nechat ujít.
