Hotline Miami – recenze
10/10
zdroj: tisková zpráva

Hotline Miami – recenze

28. 11. 2012 20:00 | Recenze | autor: Marek Král |

Je třeba si předem vyjasnit jednu věc: Hotline Miami JE retro. Teď se dobrá polovina z vás zase může sbalit a odejít si někam k modernímu umění. My zbylí si následujícím textem pojďme předat, proč je ta hra tak zatraceně dobrá.

Rozhodujete-li se mezi Retro City Rampage a Hotline Miami, měli byste znát základní rozdíly. Kde je Retro City Rampage městskou akcí a nostalgickým sandboxem, tam je Hotline Miami násilnou vyvražďovačkou s řízně nostalgickým STAGE CLEAR. Když píšu násilnou a řízně, myslím to bez legrace a naprosto vážně.

Roztomilý masakr

Ústřední antihrdina tu kráčí v krvavých stopách Jamese Earla Cashe, známého ze série Manhunt, který jako by se probral ve Vice City 80. let a hrál si na rockovou hvězdu masakrů. Nikoliv v třetím rozměru, ale po vzoru prvního GTA pěkně z 2D ptačí perspektivy.

Důvodem není okaté retro, jak by se leckomu mohlo zdát, ale pevný autorský rukopis. A taky fakt, že z výšky vypadá násilné masakrování mnohem míň... násilně, a snad i roztomile. Jenomže mrtvoly se kupí jedna vedle druhé, z cákanců krve je hotový potok a nekončící mejdan jede, jelikož umřít v Hotline Miami je snadné, asi jako se znovu vzkřísit.

Tam, kde jiné drsňárny frustrují vzdálenými checkpointy, tam Hotline Miami probouzí takovou rychlostí myšlenky, že nikomu vlastně ani nedojde, že umírá v počtu spojeneckých obětí na pláži Omaha. Těší to, protože ti šmejdi, jdoucí někomu po krku, na to ve výsledku doplatí stejně jako skopčáci, jimž tehdy v bunkrech došla munice. Slast dokonale zvrácená.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Cactus si osvojil nový herní žánr: top down fuck 'em up (rozm*dej je shora)

A když mrd.., tak pořádně: rukou, sekerou, trubkou, katanou, bejsbolkou, brokovnicí, uzinou, Magnumem... a dojdou-li náboje, jako že docházejí vždycky velmi rychle, tak čímkoliv, co se zrovna válí po zemi. Je to nutnost, jelikož nepřátelé mají převahu a stejně ostrý přístup. Na životy se tu nehraje. Co rána, to mrtvola. A věřte mi, s vyhřezlými vnitřnostmi budete nejčastěji končit vy.

Jednou tak zběsile poletujete drogovým doupětem a střílíte všechno, co se hýbe, jelikož máte díky masce zajištěný dostatek střelných zbraní – jindy jste nuceni pobíhat jako šílenci, zvedat prázdné samopaly a vrhat jimi po nepřátelích, abyste je omráčili a na zemi dodělali rozkopnutím lebky, promáčknutím očí, rozsekáním hlavy, zatímco to kolem kulkami jen sviští. Taktických možností je takřka nekonečno. Jediným klíčem je správné načasování. Pouze opravdoví mistři si mohou dovolit luxus improvizace.

Jedna z mnoha věcí, která je na Hotline Miami tak boží: učí hráče používat vlastní mozek. Kdo potřebuje kolejničky, když má svobodu? Kdo vyžaduje předem natočený film, když si ho může na sto možných způsobů natočit sám? Hotline Miami vrací akční žánr takový, jaký jsem vždycky miloval: je zábavný natolik, nakolik je zábavný sám hráč – nikoliv spolek zhrzených filmových scénáristů, kteří jinde chystají tak bombastické zážitky, že na ně hráči po několika hodinách skoro zapomínají.

Neodhadnu, kolik hodin zabralo tvůrcům Hotline Miami vymyslet a uskutečnit. Je mi však naprosto jasné, že v místním poměru času výroby k času zábavy se chlapcům povedla dokonalá nepřímá úměra. Když se k tomu připočte cena za pár šupů, vytane na mysl hra roku. A teď se neschovávám za žádnou masku, tak to prostě je.

Blázni za oponou

Jonatan Söderström, v komunitě znám pod přezdívkou cactus, je mezi nezávislými tvůrci něco jako legenda. Jeho schopnosti tvořit a dokončovat světu nadělily nemálo instantních klasik, kde to povětšinou bouchá a šílí. Za těch pár let víme, že cactus moc rád tahá za nos, před očima mění zavedená pravidla a jestli dostaneme epilepťák, je mu srdečně jedno. Cactus je vizuálním úchylákem odkojeným filmovou tvorbou Davida Lynche a Alejandra Jodorowského. Když jsem se ho kdysi ptal na nejoblíbenější videohru, z fleku na mě vypálil Killer7.

V zásadě vlk samotář, který se autorské spolupráci nevyhýbá. Vždy ale s velkým důrazem na vyšinutý obsah zrcadlící se ve stylové formě. I v případě Hotline Miami se cactus coby výtvarník-programátor uchyluje ke své oblíbené teplé růžové. Do hry to přesně zapadne: 80. léta v Miami byla přece taky teplá a růžová.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Dennis Wedin je proti cactusovi rovnou FUCKING WEREWOLF ASSO. Tenhle umělec-výtvarník a vokalista-klávesista švédské punkové alternativy v Hotline Miami rovněž otiskl svůj úd. Docela by mě zajímalo, jestli má něco společného s 24letým Dennisem Wedinem z parlamentního sekretariátu ve Stockholmu. Pokud jde o toho samého šílence, pak je Wedin ještě větším pankáčem, než jsem si myslel.

Antihrdina, nebo ne: nosit masku zvířete je šílené

Není náhoda, že chlapci v závěrečných titulcích děkují zrovna Nicolasovi Windingu Refnovi, režisérovi snímku Drive. Jejich stejně nemluvný protagonista rovněž odráží Goslingův styl mlčenlivého konání.

V parných měsících 1989 v Miami na Floridě řádí gang se zvířecími maskami, anonymně obvolávající nic netušící občany s domácím záznamníkem. Přes svou odlehčenou formu se vzkazy týkají vražd konkrétních cílů na konkrétních adresách. Kdo vzkaz nebere vážně, skončí sám s rozřezanou hlavou, upálen nebo na dně Atlantiku. Ústřední typ tak nasazuje masku zvířete a stává se proti své vůli loutkou mnohem špinavější hry.

Zvířecí masky jsou super. Jedna z něho dělá Bruce Leeho, s druhou pak automaticky začíná s nožem, díky třetí ustojí dvě rány, čtvrtou není rázem bojovými psy zmožen. Je fascinující zakoušet ty samé mise s různou hlavou. Masky totiž určují odlišný herní masakr.

Zprvu nepříjemné násilí je dáno několika faktory: drsným příběhem, pošahaným vizuálem a neskutečně chytlavými melodiemi. Co to však o mně vypovídá, když hořkou pachuť v puse časem spolykám a začnu vraždit tím nejkrutějším stylem s vázanými komby, abych dosáhl nejvyššího skóre? Brutální násilí prezentované tím nejsyrovějším způsobem se stává zábavnou infekcí. Směji se, i když je mi špatně. Cactusova hra je dokonána.

Není. Až si budete myslet, že jste skončili, tak jste se šeredně zmýlili. Přestane-li cactus provokovat, znamená to totiž jediné: nadobro sekl s hrami.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Bizár & provokace: heslo dne

Hotline Miami je provokací dosud nejzdařilejší, jelikož je zároveň kritikou všudypřítomného násilí, se kterým se, obzvláště ve videohrách, nakládá jak s houskami na krámě. Prezentuje se způsoby, že u něj hráči nemají problém snídat, zívat nebo se smát. Tam za oknem to tak ale přece není. Kdy naposledy jste stáhli zajíce, umlátili prase, podřízli ovci? U těchto představ začněte a živte je v sobě do doby, až v duchu zabijete i člověka, nebo vás zabije někdo cizí. To jsou ty pravé emoce, jež Hotline Miami vyvolá. Hotline Miami je určena nejenom hráčům ústavu Dr. Chocholouška.

Söderström s Wedinem jdou však ještě dál, když atmosféru strachu a hnusu naočkují hráči tak, že nemůže přestat. S každou další smrtí se tu prohlubuje osobní zvrácenost, touha po masakru a vysokém skóre. Pokus na hráči s jasným výsledkem, že i ve své nejsyrovější podobě je násilí přitažlivé. Jde o návyk a postupné otupění. Hotline Miami sice na faktu nic nemění, ale hru s druhým plánem snad každý ocení. Nebo by ocenit měl – stejně jako herní pasáže, v nichž se zrovna brutálně neřádí, pouze s nepříjemnými pocity před nepřáteli plíží.

Hotline Miami je jeden velký bizár. Nicméně chytře promyšlený a se svými pravidly. Nebyl by to však svérázný a progresivní cactus, aby hráče tu a tam nepodvedl. Ke hře na maniaka se to náramně hodí.

Piráti na vlnách rádia Internet

Pominu-li samozřejmost, že nezávislé hry bychom měli podporovat především finančně, těší mě cactusův zdravý přístup k internetovému pirátství: když už si to kradou, tak ať jim hra aspoň pořádně funguje. Cactus bere, že někdo si Hotline Miami nemůže dovolit, a tak jim na stránce The Pirate Bay radí s technickými problémy upirátěné verze hry. V souvislosti s cenou, která je dvě kila za kus, se to zdá neskutečné, ale pirátství je holt realita.

Pro mnoho nezávislých tvůrců paradoxně kladná: je to letenka zadara, s níž se piráti do takového Miami okamžitě podívají. Bude-li se jim tam líbit, naškudlí peníze a příště poletí za svoje. Rozumně uvažující bytosti se zcela nepochybně dovtípí, že finanční podporou tvůrcům zajišťují pokračování svým oblíbeným peckám. Nejinak je tomu v případě Hotline Miami.

Když si zrovna ústřední postava zrovna nehraje na animální hovado, tak chodí do pizzérky, půjčuje si véháesky a vůbec si vychutnává ten boží klid. Zamyslíte-li se nad tím, jde vlastně o hru na hru ve hře: vy si hrajete na oběť zločinného telefonátu, která si hraje na vraždícího maniaka, aby pak před známými hrála divadlo, že si vlastně na nic nehraje. Na palici.

Jenomže ono je to chytré. Namísto tisíce slov si Hotline Miami vystačí s jediným obrazem, který vše postupně odkrývá. Jaký to bude pohled, nechám na vás. Cactus hru živí vlastním vtipným egem, když portréty kamarádů ústředního magora stylizuje do podoby zarostlých a dredatých sebe sama. Vždy potěší, když vidím tvůrce se silným nábojem. Stejně tak si neodpustí nenabídnout nostalgické bonbónky 80. let těm, co si potrpí na sentiment. DeLorean DMC-12, NES, zjizvená tvář či růžový panter patří mezi ty nejsladší.

zdroj: Archiv

Masařky na diskotéce

Sem-tam se mluví o muškách a hodně o hudbě. Jak to tedy je? Za celou dobu mi Hotline Miami ani jednou nespadla, nezaznamenal jsem jediný defekt v grafice, ani že by hra nešla dohrát. Silně pravděpodobný syndrom špatně upirátěných verzí. A hudba? Co vám budu povídat – tu musíte slyšet: Coconuts, Eirik Suhrke, El Huervo, Elliott Berlin, Jasper Byrne (mimo jiné tvůrce Lone Survivor), M.O.O.N., Perturbator, Scattle a Sun Araw – ti všichni s mýma ušima do rozedření souloží.

Nejvíc mě ale baví full frontal Coconuts (Silver Lights) evokující Fincherova nepolapitelného Zodiaca, zatímco mu k tomu vyhrává Hurdy Gurdy Man písničkáře Donovana. Ještě víc si mě však získal Perturbator, synťákový mág z Francie (jak jinak), který si v lecčems nezadá s Kavinským. Vyznává old school EBM, jeho kusy jsou esencí osmdesátek a já to žeru. Od desky jinak očekávejte mix kvalitní house music, nu-disca, elektroniky a poctivého synth wave.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Spolehni se na druhé

Jistým indikátorem kvality Hotline Miami je koneckonců už samotná indie komunita. Anna Anthropy, Edmund McMillen, Terry Cavanagh, Tommy Refenes, Xion a další si zahráli na testery, kteří by do světa žádnou sra... nepustili. Proto nevěřte mně – věřte jim, jejich zkušenostem s návykovými hrami, jakými nás pravidelně obšťastňují.

Jonatan Söderström a Dennis Wedin napsali novou kapitolu svého života. Co se ukrývá na další stránce, o tom rozhodujete vy.

Verdikt:

Hotline Miami je důkazem, že i s důrazem na retro se dá vytvořit svěží a návyková akce, zároveň vyvolávající skutečně lidské pocity, o jakých si současné střílečky nechávají pouze zdát.

Nejnovější články