Na začátek je dobré zmínit, že jsem v sérii „Warriors“ nováčkem. Proto bude následující text relevantní zejména pro ty z vás, kdo jste se k Nintendu dostali – stejně jako já – teprve nedávno díky Switchi. V takovém případě jste si určitě vyzkoušeli několik nezvyklých her, které byly na první pohled těžkopádné, ale ve výsledku odměňující. Stejně na mě působí i port portu Hyrule Warriors: Definitive Edition.
Což o to, kydlit nepřátele doslova po tisícovkách není žádné umění. Jen si stoupnete doprostřed houfu a začnete zběsile mačkat tlačítko B, které občas proložíte ypsilonem, abyste následně zhlédli efektní a efektivní finisher. Po pár minutách vám hra oznámí rovný tisíc skalpů a než se nadějete, načínáte další. Ale už vám nevysvětlí zbytek.
Bez taktiky pojdeš
Hyrule Warriors: Definitive Edition totiž není pouhou prostoduchou mlátičkou. Kromě úctyhodného zástupu sedmnácti postav ze světa Legend of Zelda, které disponují unikátními bojovými styly a mezi kterými samozřejmě nechybí Link, Impa, Midna nebo třeba samotná Zelda, se vám do rukou dostává mix žánrů tower defense a tower offense.
Příběhová kampaň (zde nazvaná Legend mód) vás protáhne několika různými úrovněmi, v nichž je vaším cílem převzít kontrolu nad ideálně celou oblastí a vyřídit hlavního bosse. V praxi to vypadá tak, že vaše dobrá strana drží dvě tři pevnosti a ze všech stran se na vás valí vlny nepřátel. Musíte se tím houštím prosekat k další pevnosti, tam si to rozdat s minibossem a tím si pevnost získat na svou stranu jako spawnpoint pro vojáky modré barvy.
S každým dalším úspěchem se posouváte víc na sever, přebarvujete mapu a kosíte paradoxně víc a víc nepřátel. Sami nestihnete uhlídat všechno, a i když máte k ruce pár hrdinů, které můžete strategicky rozmisťovat po mapě a přikazovat jim, na co mají útočit, stejně se nějakému tomu průlomu ze strany nepřítele nevyhnete a musíte hasit problémy na jihu. Tím zase přijdete o právě dobytou předsunutou základnu a můžete začít od začátku.
To se opakuje zhruba do doby, kdy do hry naplno proniknete. Časem se naučíte pořádně využívat schopnosti svého hrdiny včetně sekundárních zbraní (luk, bomby, bumerang atd.), nebudete se nesmyslně přesouvat po svých, ale využijete teleportační sovy, nebo se rovnou převtělíte do některého z kolegů a využijete jeho předností k udolání valící se masy.
zdroj: Archiv
Ti opravdu velcí
Každá mapa nabízí tři úrovně soubojů. Nejníže jsou položeny tisíce poskoků, za kterými se ani nemusíte ohlížet, když jich dva tucty padnou naráz jediným švihem meče. Nad nimi jsou minibossové, kteří už něco vydrží a ve většině případů si nevystačíte s pouhým hektickým klikáním a prováděním komb. Leckdy musíte vyčkat na soupeřův mocný útok, ideálně se mu vyhnout a pak se zakousnout do jeho obnažených slabin. Stále však jde o prácičku na desítky vteřin.
Nejvýš si samozřejmě hoví finální bossové, ke kterým přistupujete spíš hlavou než hektickým klikáním. Možná byste je časem urubali, pokud byste nepodlehli jejich drtivým útokům. Co vás ale hra naučí, je spolupráce. Čím víc přítomných hrdinů na bosse útočí (a tedy nebrání jiné důležité pozice, které stále mohou padnout), tím bude souboj snazší díky automatickým bonusům.
Přesto musíte sami vysledovat, jak monstrum skolit. Jedno po vás pálí laserem z oka, do kterého je potřeba střelit šíp, abyste ho omráčili. Draka je zase dobré přikotvit k zemi řetězem. A podivného chlupáče ostřelujete katapulty v pevnostech.
Za dobrodružstvím!
A do toho všeho se tu kromě známých tváří najde i esenciální hratelnost Zeldy. Vedle zabírání pevností a vybíjení nepřátel si totiž můžete najít čas (ale těžko) na průzkum okolí. V pevnostech se válí vázy plné rupií, v zapadlém koutu mapy je truhla s novou zbraní a po splnění podmínky se na mapě označí oblast, ve které máte najít lebku, co vás obdaruje artworkem.
Zdaleka nestihnete všechno. Nebrání vám v tom limit úrovně, který je štědře nastaven na jednu hodinu, ale hra samotná. Loot je přeci jen k ničemu, když vaše sídlo padne a mise skončí nezdarem. Časově se většinou vlezete do půl hodiny, a i když celou dobu zběsile klikáte a pobíháte zleva doprava, neunavíte se a budete chtít pokračovat.
Styl soubojového systému je neskutečně uspokojivý a snadno při tom zapomenete na pár neduhů. Jak již padlo na začátku, hra vám toho moc nevysvětlí. Proto jsem v prvních misích zmateně pobíhal, nedokázal jsem se zorientovat a netušil jsem, proč neustále prohrávám vlivem Fi, která utekla, když podmínky prohry jasně říkají pouze: „Tvá základna padne.“
zdroj:
tisková zpráva
Může za to i malý display Switche, kde něco vymžourat na minimapě je zpočátku umění. Hru jsem tak musel pauzovat, abych si v menu mohl detailněji prohlédnout, kde se právě teď nachází ta která postava a kde to nejvíc hoří.
Po technické stránce ovšem smekám klobouk. Switch se sice pořádně potí a větráček dělá, co mu síly stačí, ale propady v FPS jsem zaznamenal jen ve výjimečně přeplněných situacích. Hra pak zrovna neokouzlí grafickou stránkou, jenže jinak by se na jednu scénu tolik postav asi nedostalo.
To je jen začátek
Kampaňový mód Legend toho nabízí ještě mnohem víc, třeba rozsáhlý RPG systém. Každá z postav přirozeně leveluje a za nasbírané suroviny si vylepšuje komba na několika zbraních, stává se odolnější v boji nebo třeba lépe využívá slabin nepřátel. Když se v pozdější fázi hry rozhodnete upustit od Linka (udělejte to), nemusíte se obávat, že nová vybraná postava bude na nulté úrovni. Ona tedy bude, ale když utratíte nastřádané rupie, ve vteřině ji vylevelujete na úroveň vámi doteď používaného Linka.
A pak je tu samozřejmě ještě příběh, který není nikterak překvapivý, vtahující ani důležitý. Zelda se nám zase ztratila, království je sužováno monstry a je jen na vašich bedrech opět a „jednou provždy“ spasit celý svět. Příběhu si bohužel nevšimnete během hraní, protože v zápalu boje opravdu nemáte čas číst titulky, čímž vám zároveň unikne spousta důležitých informací o samotné probíhající bitvě.
Veď mě dál, cesto má
Po odehrání příběhové kampaně a tedy příjemně strávených 10-20 hodinách (podle toho, jak moc se páráte s každou úrovní), se vám otevře obsahově rozsáhlejší část hry. Mód volné hry je v podstatě nezajímavá nutnost – dovolí vám odehrát libovolnou úroveň kampaně s libovolným hrdinou. Zajímavější jsou výzvy, které před vás kladou stále těžší a těžší zkoušky, a vy je chcete zdolat kvůli výslednému ohodnocení.
A nejpřitažlivější je mód Adventure. Ten totiž nabízí zeldovský průzkum mapy viděný shora a pěkně v retro stylu. Při tomto putování narážíte na protivníky, se kterými bojujete formou klasické rubačky, kterou jste si dosyta užili v Legend módu. Nicméně jednotlivé potyčky jsou mnohem přímočařejší, postrádají tower defense/offense mechanismus, a jde tak jen o souboje s bossy. Nicméně k Linkovu dobrodružství to sedí.
A konečně vás nikdo nenutí hrát o samotě na gauči, protože hra nabízí i plnohodnotnou kooperaci pro dva hráče ve split-screenu. V takovém případě ale není moc moudré mačkat se u malé obrazovky Switche, kde i v jednom člověku mikromapa úplně postrádá smysl, přestože je z hlediska výhry klíčová.
zdroj:
tisková zpráva
Poprvé ano, znovu asi ne
Hyrule Warriors: Definitive Edition vás k sobě připoutá na desítky a desítky hodin díky spoustě různých zajímavých módů. Téma Zeldy padne akční hratelnosti Dynasty Warriors překvapivě jako ulité a kdybych předem nevěděl, že jde o spojení dvou naprosto odlišných světů, stejně bych nad výsledkem nekroutil hlavou. Je to něco jiného, než co znají milovníci série s Linkem. Ale jiného v dobrém slova smyslu.
Ke hře jsem přistupoval opatrně a nakonec zdvihal obočí nad tím, jak moc mě pouhé kombení a kosení stovek a tisíců nepřátel dokáže polapit. Taktická nástavba je pak velmi chutným tmelem. Škoda jen staršího vizuálu a menší přístupnosti nováčkům, na kterou si u japonských titulů pomalu začínám zvykat. Jakožto dříve nepolíbený „válečník“ mohu Hyrule Warriors: Definitive Edition podobně handicapovaným jedině doporučit. V případě ostřílených Nintendistů s desítkami či stovkami odehraných hodin v předchozích verzích hry asi není tolik důvodů se podruhé, či dokonce potřetí vracet.
