Just Cause 3 - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Just Cause 3 - recenze

7. 12. 2015 20:00 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Hrdina stojící na letící Cessně, raketomet v ruce, nalétávající helikoptéry, ocelová bouře rotačních kulometů. Krkolomný seskok padákem, honička vojenských vozidel, nájezd nepřátel na sídlo, exploze buší do činelů všude kolem. Takhle vypadá první mise v Just Cause 3. Hra naznačí hned z kraje, co od ní zhruba čekat. Rej destrukce a akrobatické kousky, ze kterých musí Isaac Newton rotovat v hrobě jak plynová turbína. Buďme ale upřímní, výše uvedený popis však sedí nejen na úvodní seznámení s šílenstvím hry, ale rovnou i na všechny ostatní mise. V Just Cause 3 budete ničit, rozmetávat, pustošit, rozbíjet, bořit, odstřelovat, rozstřelovat, přejíždět, detonovat, demolovat, odpalovat, střílet a nakonec ještě trochu likvidovat. Nic víc, nic míň.

"Sympaťák"

Všechno zmíněné je bohužel podloženo velice slabým příběhem. Dějová linka sleduje revoluci v utlačované zemi, kterou musí Rico Rodriguez osvobodit. Nic dalšího už v podstatě není nutné dodávat, to je totiž vše, čeho se od zápletky dočkáte. Žádné zvraty, překvapení nebo alespoň nějaké ozvláštnění nečekejte. Ani jednou si nemůžete vybrat dějové řešení situace, vše je jasně nalinkované a pointa je jasná - zničit toho co nejvíc.

Nemusel by to být problém, ale povrchnímu scénáři nepomáhají ani postavy. V čele neslavného průvodu stojí ústřední protagonista, charismatický jak pojišťovací agent. Nudnější, plošší a nezáživnější charakter si dovedu představit jen velmi stěží. Hra navíc nepředkládá žádné důvody, proč se s ním ztotožnit, proč by vám měl být jeho boj sympatický či proč si Rica vlastně oblíbit.

Nulová citová rezonance tak poznamenává celý příběh. Postavy jsou nezajímavé, archetypální a příšerně dvourozměrné. Když se tak hra nakonec pokusí vyvolat nějakou emoční odezvu, selhává, protože ať se děje cokoliv, stejně nad tím mávnete rukou. Nedostatečný scénáristický podklad způsobuje, že jsou vám osudy ostatních panáků zkrátka lhostejné.

Příběh se občas snaží být lehkou parodií, někdy se pokouší zvážnět, ale ani jedno se mu nedaří. "Humorné" narážky dokážou možná lehce zacukat koutkem v jednom z deseti případů a vážné scény se tragicky míjí účinkem.

Oheň revoluce

Odvážím se však tvrdit, že kvůli propracované zápletce stejně nikdo Just Cause 3 kupovat nebude. Hlavním a v podstatě jediným důvodem se stane téměř lyrická báseň destrukce, kterou hra dokáže co pět minut recitovat. Možnosti ničení jsou obrovské, nástrojů máte k dispozici přehršel a fantazii se meze nekladou.

Základem všeho je Ricovo spidermanské zápěstní lano. S ním se můžete nejen přitáhnout naprosto k čemukoliv, ale také připoutat libovolný předmět, vozidlo či nepřítele k jiné věci. Přivázat nebohého vojáka k tlakové lahvi, střelit do ní a pozorovat, jak soldát odletí do vesmíru? Žádný problém. Zachytit lano jedním koncem za helikoptéru, druhým za skálu a nechat vrtulník se o ni rozbít napadrť? Ale jistě, poslužte si.

zdroj: Archiv

Vzhledem k tomu, že podobně můžete využít jakýkoliv předmět, budovu či libovolný terénní prvek, je asi jasné, že jen za pomocí lana máte možností k překonání nepřátel nespočet.

Tím ale arzenál samozřejmě nekončí. Do rukou se vám dostanou nálože, které můžete dál modifikovat a udělat z nich třeba tryskové motory. Ty pak lze připevnit na cokoliv, nechat vozidlo či kontejner vymrštit vpřed s ničivou silou, ještě k němu třeba lanem přivázat pár výbušných barelů a koncert, ve kterém se snoubí oheň a kouř s vaší vlastní kreativitou, je na světě.

Přidejte řadu vrtulníků, stíhaček, tanků, pušek, raketometů a stacionárních zbraní a máte před očima nástin hratelnosti. Just Cause 3 je totiž hlavně sandbox. Obrovské pískoviště, ve kterém se můžete příšerně nudit, pokud budete dokola opakovat rutinní postup, ale zároveň se i královsky bavit v případě, že popustíte uzdu své vražedné představivosti a podobný druh vyžití vás oslovuje.

Souostroví Medici

Veterány série rozloha herního světa nepřekvapí - je totiž zhruba stejná jako v Just Cause 2, tedy zhruba tisíc kilometrů čtverečních. Je zřejmé, že ručně vytvářet každé zákoutí na podobně rozlehlé ploše není v lidských silách a jisté recyklaci obsahu se tvůrci nevyhnuli. Situace je ale překvapivě dobrá - ano, v případě měst si opravdu lze povšimnout výrazné podobnosti, kdy jsou zástavby jen sadami jinak uspořádaných stejných budov, ale zbylý terén je zajímavý a díky pěti zastoupeným biomům i příjemně rozmanitý.

Podíváte se na vrcholky zasněžených hor, proletíte se nad zlatavými poli zemědělských oblastí, prosvištíte nad smrkovými lesy, projdete se zdánlivě bezstarostným tropickým rájem. Světu jako takovému, krom lehké, ale očekávatelné repetice, nelze nic většího vytknout. Jen škoda jeho mizerného scénáristického naplnění.

zdroj: Archiv

Jednotlivé cíle misí od sebe dělí občas klidně i deset kilometrů. Rico je sice jistě zdatný výletník, ale cestování si i tak nejspíš budete chtít zkrátit. V ten moment nastupuje další aspekt, který je třeba pochválit. Jedná se o značnou vertikalitu prostředí. Hned od začátku máte k dispozici zmíněné lano, padák a také wingsuit, tedy létající kombinézu. V podání Just Cause 3 sice jde jen o rozpínací blány pod pažemi, což by se v realitě samozřejmě rovnalo okamžitému střemhlavému zřícení hlavou napřed, ale musíme si připomenout, že jde o hru, kde zastavíte pád ze dvou kilometrů tak, že se lanem přitáhnete k zemi.

Podobnými malichernostmi se ale přestanete zabývat v okamžiku, kdy se poprvé vrhnete z útesu a vystřelíte vzduchem vpřed. Svět se rozmázne v divoké šmouze, vzduch řve kolem uší a rychlost je omamná. Za letu se lze přitahovat a vymršťovat od budov, terénu či stromů jak z praku. Stejně tak můžete nekonečně kombinovat a přepínat mezi padákem a wingsuitem. To ve výsledku znamená, že lze vzduchem cestovat dlouhé kilometry bez toho, abyste se vůbec dotkli země.

zdroj: Archiv

A je to parádní zážitek. Přitahovat se k budovám s padákem je sice účelné a funkční, ale ta pravá zábava propukne, až když vám trochu přejde do krve fyzika a ovládání wingsuitu. S padákem totiž můžete narážet do čehokoliv a hře to vůbec nevadí, ale na křídlech kombinézy nesmíte o nic ani škrtnout, což dodává letu správně adrenalinový punc. Však si zkuste proletět hustým lesem a pochopíte, o čem mluvím.

Není ale potřeba se přehnaně bát, Rico je pořádně tvrdý mládenec a bez problémů přežije i pětisetmetrový pád lebkou na asfalt. To ovšem neberte jako kritiku, k hernímu stylu je podobná odolnost potřeba a větší realističnost by byla spíše otravná.

Zajímavé ozvláštnění představuje online aspekt hry. V podstatě cokoli, co děláte, hra monitoruje a následně porovnává s ostatními. Kategorií je nespočet, ať už jde o to, kdo vydrží nejdéle ve vzduchu na wingsuitu bez mezipřistání, kdo zabije nejvíc nepřátel jedním granátem či zásobníkem během jednoho seskoku padákem a tak dále. Je příjemné zjišťovat, jak na tom jste, a snažit konečně bez dotyku země překonat větší převýšení než hráč před vámi. Nabízí to trochu odpočinku a rozptýlení od jinak občas docela monotónního přívalu destrukce, což hra potřebuje jak prase drbání.

Pihy na kráse

Jedná se o pološílenou akční jízdu, přehnanou, jak zákon káže, není tedy problém odpustit jisté nelogičnosti v herním světě. Jako například, že na vás, ikonu revoluce a veřejného nepřítele číslo jedna, vojáci neútočí na potkání, když vás zahlédnou ve městě. Ale v případě, že vletíte do chráněného vzdušeného prostoru, okamžitě o vás magicky vědí a spustí palbu – dokonce i v případě, že zrovna pilotujete nepřátelskou helikoptéru a neměli by tedy vědět, o koho jde a podobně. Stejně tak lze s přihlédnutím k rozloze světa a jeho interaktivitě s mávnutím ruky ignorovat občas haprující kolize a krkolomné šplhání na vyvýšené plochy.

Několik výraznějších nedostatků se hře ale bohužel nevyhnulo. Vojenské síly na obou stranách barikády, tedy diktátorovy šiky a přátelští rebelové, jsou dementní jak pytle plesnivých brambor. Hra kvalitu vynahrazuje kvantitou a davy nepřátel vám bezostyšně spawnuje do zad z čistého vzduchu, což se ještě dá se skřípáním zubů snést, ale hloupost spolubojovníků dokáže snaze podrazit nohy ještě daleko hůř.

Opravdu by byl takový problém, kdyby hrdinní spojenci přestali bezhlavě pálit na nepřátelské vozidlo, když vidí, jak se do něj zrovna dostáváte? Nezřídka se tak stane, že než stačíte vyhodit pilota z vrtulníku, bodří kamarádi vám mašinu rozstřílejí pod rukama, a následná exploze vás klidně rovnou zabije.

Militaristická mana a závan stereotypu

Pokud zrovna nemáte náladu na přesun svépomocí, můžete si nechat z letadla shodit libovolné auto či vrtulník a odletět vstříc světlým zítřkům. Jen pozor, abyste si proviant z nebes poručili na opravdu rovnou plochu. Vzhledem k michaelbayovské náchylnosti čehokoliv okamžitě hořet a bouchat není neobvyklé, že vrtulník rovnou po doručení exploduje, protože dopadl trochu nakřivo. To potěší o to více, že lepší helikoptéry lze shazovat jen jednou za třeba čtyřicet minut reálného času.

Vzhledem k otevřenosti hry bych ale byl ochoten přimhouřit oči nad všemi těmito nedostatky. Jednu věc ale přehlížet nemohu. Metoda povinné zábavy, kterou hra opakovaně uplatňuje, mi totiž zážitek dokázala místy znechutit vcelku spolehlivě. Just Cause 3 vás totiž často nepustí dál v ději, dokud neosvobodíte předepsaný počet provincií.

To znamená jít, ničit, ničit a zase ničit, dokud neponičíte úplně všechny vojenské stavby v regionu, a pak se přesunout vedle, a tam do zemdlení opakovat to samé. Znáte ten pocit, když tvrdohlavě z principu něco nechcete dělat proto, že vám to někdo přikázal? Hra by v hráči měla vzbudit chuť k čištění mapy z vlastní vůle, nikoliv to prostě rozkázat. Toto násilné směrování do "nepovinného" obsahu a umělé natahování herní doby je mi zkrátka silně proti srsti.

zdroj: Archiv

Hýbe se to dobře, vypadá to pěkně

Graficky je hra pohledná, ačkoliv samozřejmě narazíte i na spíše průměrně kvalitní textury či modely. Když si ale představíte, jak obrovská kvanta obsahu a jaké rozhledy do dálky musí engine zvládat, jde o naprosto pochopitelný kompromis. Celkově se na Just Cause 3 dívá velmi příjemně, nedokonalostí si všimnete spíš až při hnidopišsky podrobném zkoumání, na které při frenetické řeži stejně nebudete mít čas. Ocenit je též třeba krystalicky detailní modely hlavních postav.

Nádherné jsou ale zejména, nepříliš překvapivě, výbuchy a kouřové efekty. Prvotní exploze často odpálí i řadu dalších v dominovém efektu a dunivé inferno zaplaví celé okolí. Vypadá to nádherně, efektně a vůbec kvůli tomu přestane až tak vadit stereotypní obsah - pozorování úžasných explozí totiž jen tak neomrzí, ačkoliv jde, připouštím, o poněkud povrchní zábavu.

Optimalizace hry je bezproblémová, na i7+980Ti se hra držela v 1080p a 1440p ve stabilních 60 fps, ve 2160p pak ve stále ještě příjemných 45-50 fps. Jen ty loadingy by mohly být kratší - minutu zírat na načítací obrazovku není úplně ojedinělý úkaz. Méně sympatické byly rovněž pády na desktop, kterých jsem za třicet hodin hraní zažil nějakých osm, což je trochu více než by bylo zdrávo. Podle ohlasů mají též nesnáze někteří uživatelé grafických karet od AMD. To by však, doufejme, měly v nejbližší době řešit nové ovladače.

Tak co s tím?

Je velice těžké Just Cause 3 bezvýhradně doporučit, nebo naopak nemilosrdně zatratit. Pokud od her očekáváte špetku hloubky či nějakou intelektuální duševní potravu, můžete jít rovnou o dům dál. Podobných věcí totiž toto dílo neobsahuje, ani co by se za nehet vešlo.

Just Cause 3 je jako béčkový biják. Takový ten druh, který si pustíte po dlouhém a únavném dni, abyste u něj nemuseli přemýšlet, a mohli na sebe jen z obrazovky nechat valit tupě efektní akci, zatímco vám z koutku úst kape slina na košili. S panickou hrůzou všech intelektuálských buněk ve vašem těle pak zjistíte, že vás to vlastně vcelku baví. Velcí filozofové pláčou, myslitelé se křižují a učenci odešli zvracet, ale musím se přiznat - ano, hra mě bavila.

V případě, že se chcete jen nepříčetně vyřádit, všechno rozstřílet na maděru, občas viset pod vrtulníkem za lano hlavou dolů a metat kolem sebe granáty jak pomatený Mikuláš, je Just Cause 3 ta nejlepší volba. Destrukce je ve hře prvotřídní, dynamická a vířící adrenalinem, takže se u ní lze zabavit velice dobře, pokud jde o váš šálek čaje. Nic víc ale hra nenabízí a já se nějak nemohu ubránit dojmu, že kdyby se autoři alespoň pokusili o snesitelný příběh a větší variabilitu úkolů ve hře, mohl být výsledný dojem ještě o třídu vyšší.

Verdikt:

Gigantický svět a minimálně třicet hodin hratelnosti, které se ale sestávají z neustále se dokola opakujících dvaceti minut - to je Just Cause 3. Nutno však dodat, že jak zábavných dvacet minut to bude, už záleží jen na vás. Pokud se potřebujete odreagovat či ventilovat nějaké destruktivní choutky, hra rozhodně nezklame. Jen od ní nesmíte čekat nic jiného.

Nejnovější články