Kenshi – recenze unikátního RPG

7. 2. 2019 18:45 - Recenze
autor: Jan Slavík

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows

Když se člověk u titulů, co kombinují velké množství různých přístupů a možností, snaží přesně vystihnout, čím vlastně doopravdy jsou, skončí leckdy v úzkých. Stěžejní prvek bývá mlhavý, nejasný, s rozostřenými okraji. Ne tak v tomto případě. Kenshi, monumentálně obrovská hra, jejíž hotová verze spatřila světlo světa po dvanácti letech ve vývoji, je skrz naskrz RPG v nejčistším slova smyslu. Hrajete role. V místní postapokalypse jich existuje závratné množství, a které se ujmete, je jen a pouze na vás.

Verdikt

Na první pohled přivádí spíše rozpaky, ale pod povrchem je Kenshi čistý drahokam. Propracovaný, obrovský, svobodný, stylový, osvěžující a podmanivě jiný. V podstatě jediným negativem je technický stav.

Hodnocení redakce
8
Karta hry ▶

Recenze

Na první pohled nic moc

Jednu věc je potřeba hned zkraje uvést na pravou míru. Kenshi je výhradně a pouze singleplayerová záležitost. Bývá zvykem, že do her s příchutí survivalu a s otevřenými světy se lze pouštět online nebo v kooperaci, zde nikoliv. Zpočátku to může být trochu překvapivé a člověk si posteskne, že by nemuselo být od věci se s nástrahami pustiny potýkat s přáteli, ale čím víc se do hry ponoříte, tím víc začne dávat smysl, proč to nejde.

To by rovnou šlo prohlásit za jakési motto titulu. Je silně nepřístupný, nepřátelský a jeho fantastické kouzlo i svěží, návykové, skvěle nastavené mechaniky na první pohled nejsou patrné, ani co by se za nehet vešlo. Je potřeba nejdřív proniknout nevábnou slupkou dovnitř, ke zdravému jádru.

To je, co si budeme nalhávat, v dnešní době poměrně odvážný tah. V době, kdy má každý na výběr tisíce her, se kterými strávit čas, vydat projekt, kterému musíte obětovat minimálně pár hodin, aby se vůbec projevily první náznaky jeho kvality. Kenshimu by se to mohlo krutě nevyplatit. A byla by to věčná škoda.

Celá galerie

Nula

Ohlédnete-li se totiž po pár desítkách hodin zpět ke svým nuzným, otrhaným a nezřídka frustrací prostoupeným začátkům, pochopíte, proč tam musely být. Jenže nový hráč to ještě neví. Nový hráč si přečte „open world RPG“ a nejspíš ze zvyku bude čekat záchranu princezny, světa, zlé černokněžníky, prostě zážitek tradičního střihu. A tím Kenshi ani omylem není.

Základní teze hry je, že nejste nikdo. Vyvolení? Nenechte se vysmát. Speciální schopnosti, vlastnosti, co by vás odlišily od ostatních obyvatel? Ne, nemáte a nebudete mít ani jednu jedinou.

Jste vandráci, jedni z bezejmenného davu, se stejnou sadou statistik jako kdokoliv jiný v tomhle světě. A pokud chcete, aby z nikoho byl někdo, musíte se zakousnout do pustiny s vervou hladového pitbulla, nepustit, ani když vás bijí, a po křtu ohněm a každé nakládačce znovu povstat, vždy o něco tvrdší a odhodlanější. Až se nakonec z poddajné hmoty stane krví kalená ocel, o niž se zlomí meč i šíp.

„Chybami se člověk učí“ je úsloví, které Kenshi láskyplně objal, přivinul k sobě a učinil z něj klíčový aspekt celého dobrodružství. Selhání v čemkoliv je vždy odměněno větší dávkou zkušeností než úspěch. Samozřejmě to s sebou nese i vedlejší účinky – když se vám nepovede něco ukrást, dostanete sice objemnější bonus k dovednosti kradení, takže to příště půjde líp, ale také budete muset řešit, co s nabroušeným zástupem stráží za zadkem, potažmo jak se dostat z vězení.

Ale nikdy není potřeba si zoufat. Téměř žádná situace není bezvýchodná. Útěk ze šatlavy nebo otroctví zase zlepší dovednost s paklíčem, rychlost běhu či umění nepozorovaného plížení, pokud se rozhodnete pláchnout potichu.

Trnitá i strhující cesta na vrchol

Jinak řečeno, co vás nezabije, to vás posílí. Doslova. Rozdíl mezi padavkou, co se poprvé s rozjařeným úsměvem přimotal mezi smečku hladových banditů a po první ráně obuškem do břicha se zkroutil na zem jak bezcenný paragraf, a nesčetnými bitvami zjizveným bijcem, houževnatým jak konopný provaz, který se posekaný a pobodaný drží na nohách samotnou silou vůle a rve se stále dál, je naprosto nebetyčný.

A to je jedno z hlavních lákadel hry. Výborně nastavený progres, který se vine celým zážitkem jak zlatá nit. A hlavně ho na vlastní oči vidíte a cítíte v každé aktivitě, kterou svým svěřencům přikážete. Je obtížný, zdlouhavý, lemovaný potoky slzí a pomníky neslavných porážek, ale již ve svém průběhu vás bude odměňovat nesmírně návykovým uspokojením.

Nemluvě o tom, že na konci cesty stále jak fata morgána pableskuje onen zdánlivě nedosažitelný cíl. Být bohem války, legendou, bojovníkem tak mocným, že se před ním třesou i vládci celé země, protože vědí, že je v jeho silách je svrhnout, zachce-li se mu. Do takové pozice se opravdu lze dostat. Potrvá to sto hodin, nebo i víc, ale je to opojný pocit. Ale pozor, také se mnou nemusíte souhlasit a za konečný cíl si klidně vybrat něco úplně jiného.

Samotář, nebo vůdce

Kenshi je stoprocentní sandbox. A opět v pravém slova smyslu, protože svět lze svým konáním měnit. Je to hřiště, na kterém si můžete dělat, co si jen zamanete. Nemá žádnou dějovou linku, nikam vás nenasměruje a nepostrčí. Místo toho vám dá do ruky sadu lopatiček a plácejte si bábovičky. Jaké chcete. Kde chcete. Jak chcete.

Výše zmíněnou cestu tak můžete absolvovat sami, v kůži postavy, kterou si úvodem vytvoříte, ale také si lze najmout poskoky. Klidně sto, když na ně budete mít peníze. Nebo dovednost, kterou osvobodíte otroky, co se k vám z vděku přidají, třeba. A jelikož zde hrajete v podstatě za NPC, jen bez toho N, každá další postava bude mít úplně stejný potenciál jako ta vaše. A všechny je můžete vytrénovat v čem jen chcete.

V předchozích dvou odstavcích jsem asi dvěstěkrát napsal „chcete“. Zcela záměrně – Kenshi je hra, jakou chcete. Tedy ne, že byste po ní museli planout touhou, ale chová se, jak si přejete. Nenutí vám své vrtochy, nepodbízí svá řešení, místo toho vás prostě „jenom“ poslouchá. Většinou. Ale když ne, může za to v drtivé většině případů bug či technický nedostatek, nikoliv omezení v herních mechanikách, protože ta tu v podstatě nejsou.

Celá galerie

Ocelový mlýnek

Dobrý pocit ze zlepšování postav je úzce spjatý s překvapivě propracovaným systémem boje a zranění. Základy mají samozřejmě formu statistik, ale samotné bitky z nich předou poutavé divadlo. Bojovníci parírují, uskakují a zasahují nepřátele podle hodnot útoku a obrany. Roli hraje ale i váha zbraní, síla jejich držitelů, obratnost cíle a to, jak moc ho zvolená zbroj omezuje v pohybu a tak dále.

Dejte třicetikilový obouručák někomu, koho jste neposilovali ve fyzické síle, a může mít dovednost či mrštnost, jakou chce, bude útočit a blokovat tak pomalu, že automaticky prohraje. Protože tu tíhu zkrátka nezvládne. Když ale dostane stejnou zbraň váš kolosální Héraklés, na kterém kvůli svalům praská zbroj, spustí se déšť krve a nepřátelských končetin.

Je potřeba brát v potaz i odolnost bojovníků a pochopitelně také jejich zranění. Borce tuhého jak chleba bez droždí jen tak nějaké škrábnutí nerozhodí z postoje a zvládne tak dál krýt déšť výpadů, zatímco měkkota se po úderu zapotácí a zpravidla rovnou chytí další tři. A to je spirála vedoucí v zatracení, protože když z někoho crčí krev jak z propíchaného balónku, bojuje se mu nepříliš překvapivě o něco hůř.

Každý má sedm zásahových zón plus celkové množství krve. Ochromená ruka znemožní boj velkými zbraněmi, zraněná noha omezuje pohyb i úskoky a příliš krvácení pošle zoufalce do šoku a bezvědomí. Když navíc někdo dostane opravdu velkou pecku na nešťastné místo, může o zasažený úd úplně přijít. A najednou máte na krku mrzáka, což dokáže poněkud zkazit večer.

Alespoň tedy zpočátku, protože později se dostanete k robotickým protézám, které v kvalitnějším provedení svou výkonností zastaralé lidské maso dokonce předčí. Přijít tak o ruku nakonec není žádný konec světa, naopak je to vlastně upgrade.

Ale nekončíme! Do boje i jiných aktivit navíc můžete zapojit své vrahy cvičené v kradmém pohybu. Hra má plnohodnotný stealth, opět postavený v první řadě na statistikách, tudíž není problém vytrénovat skvadru nindžů, co pod závojem bezměsíčné noci vyřeší stráže na hradbách, zatímco vaše jednotka válečníků provede zteč brány. Jen svým tichošlápkům nedávejte kroužkové nebo plátové zbroje, pak jsou nenápadní jak výbuch plynu v továrně na domácí potřeby.

Těžkooděnci a lehkooděnci

I samotný systém zbrojí si zaslouží vlastní odstavec. Krom klasického dělení na lehké, střední a těžké a s tím spojené váhy totiž Kenshi také řeší, jak moc který kus brnění kryje části těla. Jinak řečeno, samotný kyrys prostě před úderem do paže neochrání, stejně tak můžete nasadit přepychovou přilbu bez hledí a pak, co čert nechtěl, slíznout ránu do odhaleného obličeje za plné poškození. Jenže helma s plným krytím bude zas omezovat rozhled a nositel neuvidí, a tedy neuhne výpadům, které by jinak nedostal. Jak to všechno vyvážíte, už je na vás.

Hlavní ale je, že to je všechno na první pohled patrné. A to je obrovsky důležitá věc. Můžete se tak stát divákem v první řadě, který bude pozorovat, jak mu jeho svěřenci rostou pod rukama. Jak chudák, kterého ještě nedávno otloukali pobertové jak bezbranný žok slámy, najednou bleskurychle odráží výpady a tančí po bojišti. Uvidíte, kterak slaboch, jemuž se před týdnem ve zbroji podlomila kolena, nabírá sílu a ohání se s čím dál tím větší lehkostí.

A to mimochodem uvidíte opravdu doslova, protože postavám se s rostoucími statistikami i rozšiřují ramena a rýsují svaly. Maličkost, ale právě v nich tkví magie, jak to tak bývá. Kenshi je obtížný, nesmlouvavý, ale dovede se za vaši důvěru odměnit neskutečně sladce. Hruď se nad úspěchy vašich postav dme nefalšovanou pýchou a celý progres je kolem a kolem vyřešený zkrátka fenomenálně.

Snad jediný problém týkající se bojového systému je ten, že hra v základní verzi praktikuje přístup podobný bitvám ve starém Japonsku. A tím myslím opravu starém, někdy z raného období Kamakura, tedy předtím, než Mongolové samurajům vysvětlili, že takhle to nepůjde. Bitky jsou jednoduše sekvencí duelů jeden na jednoho, a pokud bojujete proti přesile, budou se nepřátelé střídat v útocích jak ve starém karate filmu.

Má to svůj šarm, ale pokud by vám to nesedlo, vězte, že hra je velmi otevřená modderům – můžete si ovocem jejich práce upravit v podstatě jakýkoliv aspekt, který by třeba nevyhovoval vašim preferencím. Chcete, aby útočili všichni jeden přes druhého? Mód na to existuje. Ale pozor, bude se to pak celé hrát o poznání jinak a přesila bude téměř jistotou vítězství, protože ani legendární šermíř prostě nevykryje útok zepředu a zezadu naráz. Jak je libo.

Něco jako Japonsko

Kenshi se pyšní „největším světem v singleplayerovém RPG od dob TES: Daggerfall“. Což o to, je to nejspíš pravda, ale je potřeba si uvědomit, že hra neposkytuje téměř žádný předpřipravený obsah, jen pravidla (respektive jejich absolutní volnost) a nástroje, abyste si vytvořili vlastní zážitky.

Ve světě tak najdete sem tam suroviny, ale hlavně osady, města, tábory více či méně bizarních frakcí a mezi nimi prázdné pláně a poušť. Nečekejte jeskyně, kam vás někdo pošle pro deset džbánů nebo něco podobného. Jestli je totiž v Kenshim alespoň jeden klasický quest, za osmdesát hodin jsem ho nenašel. Ale vůbec to nevadí. Nemáte co do činění s klasickou hrou, pokud by to snad ještě nebylo jasné.

V pustině naleznete leda nebezpečí představované lupiči či krvelačnou faunou, a pokud se chcete vydat po pěšině vyhrazené lovcům pokladů, jsou tu také ruiny staré civilizace. Jak už bylo řečeno, Kenshi je postapokalyptické dobrodružství. Odehrává se v zemi, co starými artefakty připomíná Japonsko, jsou tu nindžové, katany a nodači. A taky pořádná dávka... trochu jiného kyberpunku. Určitě se mu říká nějak konkrétně, třeba rustpunk nebo nějak podobně, ale zkrátka prastaří roboti a nahrazování částí těl mechanickými prvky je na denním pořádku.

Nechápejte nicméně nepřítomnost předpřipravených dějových linek tak, že chybí podkres. Reálií a zajímavé historie ohledně pádu civilizace zde naopak existuje habaděj, jen jsou podávané tak nějak samovolně. Lze je vyčíst z chování lidí, popisů předmětů a nalezených zkazek, nikdo vám je polopaticky neodpřednáší.

Celá galerie

Útočiště

Snažit se srovnávat Kenshiho s nějakou jinou hrou je jak pokoušet se přibít na zeď obláček kouře. Hra se podobným okovům brání, co ji síly stačí. Smýká se zpod ruky a žádnou nálepku nechce. Kdybych to přesto zkusil: Představte si v jedné salátové míse smíchané staré Fallouty, Life is Feudal, Mount & Blade a nakonec i trochu Factorio a RimWorld (potažmo Dwarf Fortress).

Správně, Kenshi totiž také obsahuje plnohodnotný stavební režim, správu základny a její obranu před znepřátelenými frakcemi. A i zde lze pozorovat parádně nastavený progres. Skrz nečekaně bohatý strom technologií se postupně můžete propracovat od několika chatrčí až k mocnému městu za mohutnými hradbami a věžemi osetými metači harpun. Ale pozor, vyspělé technologie jsou ztraceny v propadlišti času, musíte je znovu objevit pomocí plánů a vědeckých knih z dávných dob. Ty se, jistě netřeba dodávat, nezískávají zrovna snadno.

Vaše městečko se rovněž neobejde bez fungujících průmyslových a zemědělských řetězců – proto ona zmínka Factoria. Komplexitu industriálních linek na úrovni tohoto klenotu sice čekat nemusíte, nicméně výrobních řad od suroviny k výslednému produktu hra nabízí docela dost.

Postavám lze naklikat činnosti jako zaměstnání, přidělit jim priority (proto RimWorld) a chod celé osady tak automatizovat. Můžete se tedy třeba toulat se svou partou dobrodruhů, zatímco vám někde v dáli samo vzkvétá vaše sídlo. Nebo deset sídel. Jak je libo. Opět.

Role a jejich příběhy

To bychom měli základní kousky stavebnice. Ale pořád je zabalená v krabici a čeká, co s ní provedete. Představivosti se meze vážně skoro nekladou a jakou ambici si zvolíte, taková se může stát vaším cílem.

Nechcete se zatěžovat bojem a místo toho máte zálusk na obchodní impérium, kterému budou zajišťovat bezpečí žoldáci najatí z výdělků? Roli osamělého rónina, co se jen tak toulá bez kotvy a domova, žije ze dne na den, ale co každému, kdo ho napadne, strašně rozbije ústa? Nebo si chcete koupit domek v městě, zařídit si obchůdek a prodávat alkohol z vlastní palírny? Ale jistě.

Nemusíte se ani snažit o podobně „malé“ cíle. Svět je možné ovlivňovat, tak co třeba svrhnout Svatou říši? Jsou to fanatici s rasismem v doktríně, zasloužili by si to. A pokud budete mít opravdu zlomyslnou náladu, můžete třeba uvěznit vrchního inkvizitora, kterému na rukách lpí krev stovek nevinných, jež obvinil z toho, že jsou roboti. Je jedno jak to uděláte, ale obzvlášť vypečený způsob je třeba převléknout se za jeho osobní stráž, projít až k němu, omráčit ho a uprostřed bílého dne unést. Pak mu u vás doma usekat ruce i nohy a přimontovat robotické končetiny. Sladká pomsta. Ať si to užije.

Chcete chytat bandity, nájezdníky nebo třeba nevinné občany, zavírat je do klecí a pořádat gladiátorské zápasy? Je to daleko lepší trénink pro vaše rekruty, kam se hrabou vycpaní panáci. Nebo postavit zlodějský gang, co všechno vybílí jak hospodu U Sirotků? Nebo cech vrahů jak z Ankh-Morporku? Lovce odměn? Skupinu mytických šermířů se zbraněmi známými jen z bájí? Pašeráky hašiše?

A co takhle chrám bojových umění, kde povolíte pouze cvičení tělesných dovedností a pak všechny zabijete kopem z otočky jak banda Chucků Norrisů? Mimochodem, bojová umění lze vytrénovat natolik, že jejich mistr pak třeba jedním kopem někomu urazí ruku. Paráda.

Nebo vás láká spíš bezpečné město pro všechny rasy uprostřed oné Svaté říše? Postavit armádu a pak ovládnout svět ocelovou pěstí v alexandrovském tažení? Nebo třeba dvojice podvodníčků, z nichž jeden na sebe nechá vypsat odměnu, druhý ho pak ve dne za peníze odevzdá, v noci osvobodí a postup opakuje o město dál?

Vymyslet se dá kdeco a vypisováním by šlo vyplnit klidně ještě pár stránek, pro ilustraci to snad ale stačilo. Pointa je taková, že na psaní vlastních příběhů láká každý druhý titul, co se tváří být sandboxem, ovšem Kenshimu to můžete věřit na slovo.

Třeba když se vkradla noc, kušníci na hradbách trefili jen stíny a mě tak poprvé převálcovali banditi, vyházeli mé nebožáky před bránu a udělali si z mé základny nový domov. Jeden z našich naštěstí jenom předstíral bezvědomí, takže jakmile se nikdo nedíval, honem ošetřil ostatní, aby nevykrváceli, a utíkal do města. Vrátil se s prvními paprsky úsvitu s tolika najatými žoldáky, kolik jen bylo peněz, a ve vypjaté bitvě nakonec vyrval sídlo zpět. V té chvíli jsem snad ani nedýchal.

Nebo ta neuvěřitelná úleva, když máte konečně na dohled bezpečné brány, zatímco k ní kulhají zbytky vašich zubožených sil nesoucí přes rameno druhou polovinu jednotky, co po obzvlášť tvrdém střetu v pustině skončila v kómatu. Nebo když jsem poprvé zkusil krást v obchodě a prodali mě do otroctví. Nebo speciální tréninková metoda omračování, při níž jsem se v noci přikradl do kasárna paladinů a za výbuchů smíchu je postupně mlátil do hlav, jak se probouzeli. Nebo když...

Technický děs běs

Kenshi je výborná hra. Neuvěřitelně rozmanitá, nabitá až po okraj možnostmi, obsahem, propracovanými i skvěle vyváženými mechanikami a nečekanou hloubkou. Zábavná, návyková, svěží, atmosférická. Pocitově mám chuť nasadit číslo opravdu velmi vysoko, ale v rámci zachování konzistence hodnocení bohužel nemohu. A to ze dvou důvodů.

Ten menší je, že hra zkrátka a dobře vypadá dost odporně. Nejshovívavější komentář, který lze na to konto pronést, je, že si na to prostě musíte zvyknout. Přeci jen ji vyvíjel maličký tým, a celých devět let dokonce pouze jediný člověk. Dá se to tak nějak pochopit. Ale na pochvalu to jednoduše není.

Horší jsou bugy. Sice i pro ně teoreticky platí výše uvedená omluva, ale nebylo by vůči jiným hrám fér je jen tak odpustit. Nenarazil jsem na nic, co by zážitek vyloženě rozbilo, ale zejména umělá inteligence dost často vyvádí psí kusy, a to atmosféře zrovna dvakrát nepomáhá.

Pathfinding funguje, jak se mu zachce, panáci se občas zaseknou, jindy vám hra po načtení uložené pozice hodí na hlavu jednotku nepřátel, co jste před chvílí už jednou zabili a podobně. Odehrálo se i pár pádů na desktop. Naštěstí pro takové případy alespoň existuje autosave, jehož frekvenci si můžete nastavit.

Subjektivně nad tím mávám rukou, protože Kenshi je pod povrchem tak parádní věc, že je mi to osobně jedno. Objektivně ale samozřejmě nemohu. To samé platí i pro optimalizaci, která by zejména v pokročilejších stádiích hry, kdy máte pod palcem početnější armádu a rozlehlá města, potřebovala ještě pořádně poladit. Framerate někde mezi dvaceti a třiceti fps v takových chvílích není žádná výjimka (i7 7700k + Titan X).

Neobyčejný Kenshi

Občas to dokáže být celkem nepříjemné, to nemá cenu zastírat, ale obrovská záplava pozitiv bez problémů převažuje. Pokud vám Kenshi přijde jako něco, co by mohlo být vaším šálkem čaje, nenechte se odradit vizuální prezentací, vyhraďte si alespoň jeden volný večer a skočte lomeňáka do místních nepřátelských vod. Překonejte prvních pár hodin – jakmile přijdete na jeho jedinečné kouzlo, Kenshi už vás pak jen tak nepustí.

Tagy: strategie akční recenze RPG indie hra

Zdroj: vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)