Killzone: Shadow Fall - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Killzone: Shadow Fall - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

11. 12. 2013 20:30 | Recenze | autor: Jan Olejník |

Série exkluzivních (first i third person) sci-fi stříleček od studia Guerilla Games nás provází již přes tři generace konzolí a zavítala i na handheldy PSP a PS Vita. Oznámení dílu s podtitulem Shadow Fall jako launch titulu pro konzoli PlayStation 4 v podstatě nebylo žádným výrazným překvapením – zaběhnuté značky prostě táhnou, ať se vám to líbí nebo ne.

Už od začátku bylo celkem jasné, že v Shadow Fall se pojede především na efektní prezentaci výpočetního výkonu nové konzole, což je celkem pochopitelné. Ve vzduchu však visela otázka, jak moc prázdná bude krásně nazdobená ulita.

Nepřítel za branami

Pokud jste žádný z předchozích titulů série nehráli, můžete se na začátku cítit poněkud zmatení. Je tu jakási zeď, přičemž na jedné straně bydlí „zlí“ Helghasti a na straně druhé (asi hodní) Vektané. A nemají se rádi, jinak by tam ta zeď nestála. Příběh totiž přímo navazuje na události třetího dílu, kde došlo ke kompletnímu vyhlazení planety Helghan při výbuchu obrovského množství materiálu zvaného petrusit, kterým chtěl maniak Jorhan Stahl (nenechte si ujít jeho politický projev) zlikvidovat planetu Zemi.

Pozůstatky helghanského národa získaly exil na planetě Vekta a separováni gigantickou zdí od původních obyvatel žijí své životy v bídě a nouzi. Je celkem očekávatelné, že díky sociálním rozdílům vzniká nebezpečné pnutí, což vyústí i v četné teroristické útoky vedené hnutím Black Hand.

Do této nešťastné situace vstupuje hráč v roli Lucase Kellana, který coby Shadow Marshall má za úkol zachovávat mír mezi oběma stranami. Jenže ve chvíli, kdy přijde na stopu přípravě hrozivé biozbraně, vyhlídky na nudné patrolování na hranici mizí v nenávratnu.

Příběh tedy rozhodně není nikterak objevný, na druhou stranu se vyhýbá nejodpornějším žánrovým klišé a ve výsledku jsem spíš nespokojený s tím, že hlavní postava není prokreslená do větší hloubky. Lucas tak zůstává klasickým „Yes, Sir!“ vojákem, který tupě plní jakýkoliv rozkaz, který se mu zobrazí na head-up displeji. Sice si časem vyvine něco jako vlastní názor, ale z vyježděných kolejí se dostává jen velmi špatně.

Ani snaha zobrazit odvrácenou stranu světa v podobě industriálních slumů v Novém Helghanu a neustále rozdmýchávání otázek na téma, kdo je vlastně tím opravdovým monstrem, nerozechvěje tu správnou strunu, protože podobně jako hlavní aktéři je její zobrazení příliš povrchní. Myšleno zobrazení ideové – naopak vizuální podoba je skvostně tísnivá a nasáklá atmosférou až do morku kostí.

Tady next-gen!

Vzhledem k tomu, že Killzone staví primárně na vizuálním pozlátku, je záhodno se mu věnovat obšírněji. Ono totiž vidět hru na obrázcích nebo v běhu na YouTube je něco zcela jiného, než ji přímo hrát – na velké televizi či na plátně a bez ošklivé komprese, která ničí drobné detaily.

Killzone se dá po stránce vizuálu nejlépe přirovnat k filmům J. J. Abramse, především díky všudypřítomným lens flare efektům. Hra tak demonstruje možnosti nového hardwaru nejen na propracovaném grafickém ztvárnění postav, ale hlavně na nasvícení scény. Různobarevná mlha, světla ovlivňující barvu kouře a jiných částicových efektů, démonické záblesky helghastích helem v dálce, prudké slunce prosvítající skrze koruny stromů.

To vše je jen lehkou ochutnávkou toho, co nás v následujících měsících a letech čeká. Fotorealismus je ještě daleko, ale i tak budeme často ohromováni způsoby, jak lze nasvětlit detailně vymodelované scény s hromadami drobných předmětů dotvářejících atmosféru.

...

Díky sci-fi zasazení hry mohli navíc level designéři popustit uzdu fantazie a dali tak vytvořit množstvím dech beroucích scenérií. Často se jen tak zastavíte a s očima údivem otevřenýma dokořán se budete kochat gigantickými stavbami a do nekonečna se táhnoucím terénem.

Právě kombinace stísněných a spoře osvětlených chodeb, obrovských hal a megalomanských chodeb se postará o to, že se váš zrak začne nudit teprve ke konci hry, kde se nemalá část příběhu odehrává v generických chodbách vesmírné stanice. Naštěstí vám to Killzone vzápětí vykompenzuje adrenalinovým stratosférickým seskokem.

Občas narazíte i na zábavné drobnosti, když například na vesmírné lodi blížící se ke Slunci rozstřelíte speciální ochranné rolety, začne oslňující paprsek světla tavit předměty, na které dopadá. A samozřejmě nepostřehnete žádné poklesy snímků za vteřinu ani v nejvypjatějších momentech.

Nový titul Guerilla Games vypadá jedním slovem fantasticky i ve srovnání s PC verzí Battlefield 4 na plné detaily. Zamyšlení hodný je fakt, že vývojáři využívají k zobrazení nádherného vizuálu pouze polovinu celkové osmigigové paměti PlayStation 4. Je to pravděpodobně dáno tím, že během vývoje ještě nebyla potvrzena finální specifika platformy.

Střílečka a nic víc

Výsledné hodnocení tohoto titulu se bude odvíjet především od toho, zda jsou střílečky (a konkrétně ty hrané z pohledu první osoby) vaším šálkem kávy. Killzone se prakticky v ničem neodklání od zaběhnuté formule a do nové generace přichází s plným rancem zkostnatělých, ale přesto velmi dobře fungujících, mechanismů.

Ke cti hře slouží, že nabízí na žánrové poměry poměrně slušnou volnost a nečeká trpělivě na to, až blahosklonně stisknete tlačítko, které vám pomalu bliká přes celou obrazovku, jako se to dělo u Call of Duty. Ve většině misí jedete sólo, a pokud se k vám náhodou někdo přidá, slouží čistě jenom jako podpora a ne jako seržant Tutoriál, kterého musíte na slovo poslouchat, jinak se nesepne další skript.

V tomto ohledu je Killzone velmi sympatickou old-school střílečkou, která si uvědomuje, že k uspokojení hráče nestačí jenom záplava výbuchů nebo německý ovčák a místo toho mu dává dostatečný prostor k vytvoření vlastní taktiky a herního stylu.

...

Kvůli tomu se tu a tam setkávám s názorem, že levely jsou nepřehledné a člověk pořádně neví, kam jít. Nejsem si ale jist, jestli to není důsledek bastardizace žánru způsobený existencí stříleček, kde zkrátka není možno uhnout z hlavní cesty. Jinými slovy: to, co by nám před šesti sedmi lety připadalo normální, nám dnes přijde komplikované.

Jako větší problém jsem spíš vnímal občasné kolísání obtížnosti, kdy jsem musel některé segmenty opakovat i více než desetkrát po sobě. Killzone totiž zdaleka není typická hurá akce, kde jen systematicky „odťukáváte“ headshoty. Nepřátelé jsou pekelně všímaví, jen tak se jim neschováte, reagují na mrtvoly svých spolubojovníků a mají zatraceně dobrou mušku. Vystačit si navíc musíte i bez asistence při míření.

Při soubojích musíte tím pádem využívat nejen krytí za překážkami, ale hlavně malého létajícího drona, který vás doprovází téměř ve všech úrovních. Má několik základních schopností, které aktivujete pomocí dotykové plošky gamepadu a jeho asistence v druhé polovině hry je zásadní pro většinu přestřelek.

Multiplayer si sestavte sami

Zábavný singleplayer je doplněn i příjemně propracovanou hrou pro více hráčů, která skýtá slibný potenciál. I když je multiplayer oproti třetímu dílu poněkud osekaný (chybí například split-screen kooperace), pořád nabízí překvapivou hloubku a není to jen otrocky konvertovaný Team Deathmatch. Jako celek se pohybuje někde na pomezí Halo a Call of Duty, což v podstatě znamená, že je plynulý, dobře vyladěný a poměrně dost zábavný.

Zpočátku jsem sice kroutil hlavou nad tím, proč se vůbec snažím ovládat svižnou střílečku pomocí analogových páček, na jejichž odlišnou tuhost (oproti PS3 DualShocku) si teprve zvykám. Trpělivost však přinesla růže a postupně jsem se do online bojů zapojil i více než jen jako pobíhající terč.

Ze tří dostupných základních povolání (dále se ještě větví, takže efektivně je jich spíše šest) mi podobně jako v Battlefieldu přirostl k srdci voják třídy Support vyzbrojený těžkým kulometem a schopností léčit padlé bojovníky. Samozřejmě jako všude jinde budete nadávat na „dvanáctileté děti se snajperkou“ a „zcela jistě cheatující“ frajery s útočnými puškami.

Vše je ale o zvyku, a jakmile se rozkoukáte ve výrazně se lišících mapách, začnete vymýšlet způsoby, jak nepřítele obejít a přelstít. I přes počáteční skepsi jsem nakonec multiplayeru přišel na chuť, mimo jiné i díky tomu, že je hráčovo snažení odměňováno novými součástkami pro zbraně, lepší výbavou a speciálními schopnostmi.

Stará známá šablona

Killzone jsem si tedy až na drobné výhrady příjemně užil. Příběh je sice vyčpělé béčko, přesto zdaleka nedosahuje patetických hlubin BF4 nebo Call of Duty: Ghosts. Větší problém jsem měl spíš s nevyváženou obtížností některých pasáží. A hlásek někde vzadu v hlavě se ptá, jak vlastně můžu být spokojený s titulem, který se sice chlubí označením next-gen, ale veškeré herní mechanismy jsou zastaralé až běda.

Jenže to nemusí být nutně na škodu. Důležité je, že i přes lineární podstatu celé singleplayerové kampaně vám hra umožní postupovat vlastním stylem a nenutí vás dělat do očí bijící nesmysly (koukám vaším směrem, Infinity Ward!). Multiplayer má své nesporné kvality a samozřejmě se na celou hru moc hezky dívá, protože její grafické kvality jsou nezpochybnitelné.

Vzhledem k tomu, že je Killzone: Shadow Fall jedinou střílečkou z pohledu první osoby ve startovním line-upu PS4 her, o výsledné koupi rozhodne především to, zda vás tento žánr baví. Nejedná se však o killer titul, kvůli kterému byste si konzoli pořídit museli.

V rámci speciálu o PS4 prozatím vyšly následující články:

týden života s PlayStation 4: obecné klady a zápory nové konzole
- recenze Killzone: Shadow Fall
PS4 do postele aneb bezdrátové hraní skrze PS Vita
- recenze Knack
- jak funguje staronové příslušenství PS4: DualShock 4 a PlayStation Camera

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Killzone: Shadow Fall je ve své podstatě bytelná střílečka klasického střihu, která sice po stránce náplně ničím nepřekvapí, avšak výborně pobaví a její grafické zpracování dokáže vyrazit dech. Navíc je tu velmi povedený multiplayer.

Nejnovější články