Barvy, vůně a intriky
Herní verze Kim je své románové předloze věrná. Stejně jako v knize i zde naleznete dvě hlavní dějové linky – pouť za osvícením se zmíněným tibetským duchovním a špionážní intriky, když se Kim, ne zcela z vlastní vůle, zaplete do Velké hry, strategického konfliktu mezi Británií a Ruskem, který probíhal koncem devatenáctého století.
V kritikách románu byla často vypichována věrnost a dovednost, se kterou Kipling popisoval každodenní život v Indii. Rušné trhy, divoké směsice vůní a barev na ulicích. Křišťálový vzduch na úpatí Himalájí, prach venkovských cest v chřípí, výhledy tak dech beroucí a živé, že vystupují ze stránek. Tuto pointu lze bez problémů uplatnit i v hodnocení herní adaptace – zpodobnění a atmosféra koloniální Indie se totiž povedla na jedničku.
Elokvence
Na tom má zásluhu jednak malebná ručně kreslená grafika, ale hlavně skvělá práce s textem. Číst budete opravdu hodně, ale v tomto případě se jedná o jednoznačné pozitivum, protože psané slovo mají tvůrci v malíku. Pro férovost je třeba doplnit, že ne všechny texty, které v Kim naleznete, jsou původní – hra totiž poměrně často doslova cituje román. Nezřídka je tak poměrně obtížné rozlišit, kdy se do košatých vět pouští autoři hry, a kdy se jedná o výňatek z knihy. To je samozřejmě pochvala nejvyššího ražení, protože on Kipling nedostal Nobelovu cenu jen tak pro legraci, že ano…
V textech se též soustředí podstatná část hratelnosti. Tedy alespoň ta část, která za něco stojí. Kim může prohodit pár slov s jakoukoliv postavou, nechat se nejmout do práce, poslechnout si drby či jinak ovlivnit svou cestu. Ale je to až u dialogů, které nějakým způsobem souvisí s kteroukoliv z dějových linek, kdy jsou otěže slovotepectví popuštěny naplno, a hra předkládá sáhodlouhé, ale čtivé popisy a květnatou mluvu. K tomu je potřeba doplnit, že úroveň angličtiny, kterou Kim používá, dělá občas problémy i rodilým mluvčím. Pokud si tedy nejste opravdu jistí v kramflecích, možná si koupi raději rozmyslete, protože, co si budeme nalhávat, Kim toho krom výborných textů zas tolik nenabízí.
zdroj: Archiv
Jíst, pít a veselit se
Když si odmyslíte čtení a rozhodování se takřka po vzoru gamebooků, je Kim úplně obyčejná a nijak zvlášť zábavná survival hra. Ukazatele, na které musíte dávat pozor, zahrnují hlad, únavu a štěstí. Jak zahnat únavu a hlad, snad není potřeba rozepisovat. Štěstí je trochu zajímavější mechanika, protože ho, poměrně poeticky, lze nalézt v podstatě všude. Listováním ve stránkách knihy, výměnou humorných historek s prodavačem kořeněného čaje, silným duchovním zážitkem a podobně.
Hra mimochodem "končí" dosažením Kimova osmnáctého roku, kdy vám ukáže závěrečné skóre. Hrát ale můžete klidně dál, což se opravdu hodí, pokud chcete zažít všechno, co titul nabízí (během jednoho hraní to prakticky nelze), ale nechce se vám začínat zase od nuly.
Kim může měnit oblečení, jak se mu to hodí, a podle toho jako chameleon zapadnout do různých společností. Příběh je zajímavý, a pokud se přenesete přes lehce otravnou potřebu co chvíli mladého sirotka ládovat cisternami kari, hra dobře odsýpá a příjemně se hraje. Volnost rozhodování je vítaná a je jen na vás, jestli budete krást, pracovat, vraždit či žebrat. Kim má z doposud zmíněných, dobře fungujících, ingrediencí zaděláno na to, aby šlo o parádní hru – bohužel jen do chvíle, než zážitek zásadním způsobem pokazí nezvládnuté cestování a příšerný bojový systém.
Je cosi prohnilého v zemi indické
Kim nabízí otevřený svět, což je pro hru záhuba. Cestování mezi důležitými body totiž trvá neúměrně dlouho a po určité době se mění v čistou frustraci. Celý prožitek naprosto evidentně stojí na čtení a příběhu. Kdo proboha usoudil, že bude v pořádku ho "vylepšit" monotónním, dokola se opakujícím, procházením dvaceti prázdných obrazovek, než se konečně někam dobelháte?
Přesuny mezi zajímavými místy a událostmi zaváněly průšvihem už v early access verzi hry, kde bylo zřejmé, že potřebují buď výrazně zkrátit, nebo naplnit obsahem. Ani jedno se ale bohužel nestalo, a trmácení se indickým venkovem je sice první dvě hodiny vcelku příjemně meditativní, ale pak už jen silně nezáživné.
zdroj: Archiv
Výhodou tohoto systému by měla samozřejmě být svoboda pohybu a průzkumu, ale tato lákadla se míjí účinkem. Vyrazit nazdařbůh do neprobádaných končin nemá smysl, protože si velice záhy všimnete, že v nich zkrátka nic není. Svobodný pohyb též neprospívá ničemu, jelikož nemá žádnou výraznější pointu. Můžete se sice například vydat do Himalájí či pouště, ale to ve zdejším podání znamená procházet úplně stejně prázdné obrazovky, které se liší jen barvou povrchu.
Souboje na tom nejsou lépe. Snahu tvůrců umožnit hráči opravdu svobodné rozhodnutí, kterou cestou se ubírat, což samozřejmě zahrnuje i násilí a zločin, je potřeba kvitovat s povděkem. Ale, pokud mám být upřímný, bylo by možná i lépe, kdyby hráčovo konání uzamkli do mírumilovných řešení nebo čistě textové realizace. Bojový systém je totiž otřesný, reaguje, jak se mu chce, nenabízí v podstatě žádnou účast hráče, a většinu času se smrskne na prosté klikání na cíl, na což Kim reaguje bodáním, mlácením či střelbou. Kdo má lepší pušku (a kdo se nezasekl o palmu), vyhrál.
Přidejte řadu technických problémů, například častou nemožnost se pohnout, když stojíte vedle libovolné postavy, záhadně fungující systém zbraní (někdy jdou prodat či odhodit, jindy zase ne), haprující zobrazování cílů questů na mapě, a výsledek je jasný. Kim nenaplňuje potenciál stát se všestranně dobrým titulem. Pokud vám jde čistě o atmosféru, čtení a příběh, a nemáte se problém obrnit trochou tolerance, hra je pro vás jako dělaná, to bez debat. Přimhouřit oči nad výraznými nedostatky v oddělení hratelnosti však budou schopní jen opravdu vášniví čtenáři. Pro všechny ostatní je tu Sunless Sea.
