Království za společnost
Vyprávění tentokrát zastihne Grahama v nejlepších letech. Ten tam je nesmělý mladíček, který si byl schopen pomalu vystřelit vlastní oko při pokusu o napnutí tětivy. Hrdina stojí pevně na nohou, však už má nějaké to dobrodružství za sebou, a jeho postava připomíná spíše Karotku z Pratchetta než neduživé vyžle z úvodních epizod.
Jenže co je to platné, když trůn vyhrazený pro královnu stále zeje prázdnotou. Graham to začíná pociťovat čím dál tím víc a projevuje se to i na myšlenkách, které se mu honí hlavou. Vibrující struny uvnitř hráče a souznění s protagonistou příběhu? Hned zde máme první příklad, vždyť kdo někdy neokusil, jak dokáže s myslí zamávat samota. Tato pasáž je jak se patří tragikomická, asi jako pomatený sen, kterému se zpětně zasmějete, ale když se vám zdál, do smíchu vám nebylo.
Ďábelská trojka
Nezapomeňte, stále ještě hrajete pohádku, Graham tak své trápení neutápí v alkoholu, místo toho se vydává zachránit svou milou ze začarované věže, která jako by vypadla z fantazie Hajao Mijazakiho. Jen Calcifer bohužel chybí. Drobný zádrhel však nastává, když rek zdolá zeď dělící jej od vysněné lásky, a místo čekajícího náručí princezny nalezne slečny rovnou dvě. Ani jedna nejeví známky okamžitého padnutí k jeho nohám.
Na tomto místě jsem se lehce obával, aby tvůrci hry nevykročili zkratkou a nenacpali interakci Grahama s potenciálními družkami laciným pubertálním humorem. To se naštěstí nestalo. Scénáristé z The Odd Gentlemen totiž museli strávit divokou noc se všemi možnými múzami, které si lze jen představit, protože kvalita spisovatelské práce je naprosto fenomenální.
zdroj: Archiv
Platí to nejen o králově dvoření se dvěma cílům naráz, ale v podstatě o jakémkoliv textu a scéně, na kterou v Once Upon a Climb narazíte. Romantické zaměření je vetkáno do zápletky tak citlivě, že se vše vyvíjí naprosto plynule a přirozeně. Chvíle věnované starému, tedy "současnému" Grahamovi pomalu a nenápadně mění funkci. Z nutného lepidla se přetváří na zárodek dalšího zajímavého příběhu. Jsou sice stále ve výrazné menšině oproti vyprávění o netradičních námluvách, ale již nyní vzbuzují nutkání co nejdříve vědět, jak to bude dál.
Třetí epizoda dál rozvíjí známé postavy, šperkuje jejich charaktery. Výborně se jí daří trefovat tempo pro dávkování vážnějších chvil, ale je hlavně opravdu vtipná. Po většinu času vás bude zasypávat deštěm nečekaných, tvořivých vtípků a dovedně vycizelované situační komedie, které, jak už jsme si u této série zvykli, monumentálním způsobem pomáhá úžasný přednes. Dabing byl obrovskou předností všech dosavadních dílů, a i ve třetí epizodě se herci předvedli na výbornou. V průběhu téměř celé hry se můj obličej nedokázal zbavit otravně širokého úsměvu, a nezřídka jsem dokonce vyprskl smíchy nahlas.
Point and click?
Hratelnost třetí epizoda v podstatě nikam neposouvá. Nabízí pár vcelku originálních a zábavných hádanek, ale nic, co by se nějakým neobyčejným způsobem zarylo do mysli. Tvůrci navíc malinko slevili na obtížnosti, která už tak nebyla na kdovíjak vysoké úrovni – při hraní Once Upon a Climb příliš záseků nehrozí.
Ne, prvenství v herním adventuraření zůstává úvodní epizodě, hybná síla tohoto dílu se soustředí do parádních dialogů, podání příběhu a povedeného humoru. Že je retrospektivní vyprávění berličkou, která umožňuje vypravěči dopustit se banalizace, jsem psal už v recenzi na A Knight to Remember. Že si to tvůrci sami uvědomují, mě nepřekvapuje, ale že si z toho sami sebekriticky udělají legraci hned v úvodu, to jsem nečekal, a upřímně mě to potěšilo.
Hned vzápětí sice tasí pomůcku jinou, totiž magii. Graham se z důvodů, které nebudu prozrazovat, teleportuje. To tvůrcům umožnilo sázet za sebe rozmanitá prostředí, aniž bylo potřeba nějak zvlášť řešit kontinuitu či zdůvodnění, proč by se měla hra odehrávat zrovna tam a tam. Na druhou stranu, místa, kam hrdina zavítá, jsou opět velice pohledná a nakonec by mě vlastně teď už ani nepřekvapilo, kdyby se toto drobné ulehčení scenáristické práce stalo terčem vtípku v některém z dalších dílů.
Nášup par excellence
Snad to ani není potřeba explicitně dodávat, ale přeci - ze třetí epizody King's Quest jsem měl nefalšovanou radost. Hudba je výtečná, vtáhne do děje, výtvarná stránka si udržuje vysokou úroveň a na technické problémy jsem nenarazil. Místo toho přišel smích i pár temnějších scén, zvědavost, poutavě napsané postavy a citlivě sestavené dialogy. Napínavé momenty, naznačení i boření klišé, vkusně pojatá romantika, kolem a kolem veselím trylkující zážitek.
Dokonce i těch pár pseudoakčních scén tentokrát nepůsobí nepatřičně, protože mají smysl pevně zakotvený v příběhu. Zápory? Na to, jak dlouho si dávají autoři mezi pokračováními na čas, by herní doba zkrátka mohla být trochu delší, protože se už teď opět nemůžu dočkat přídavku a mrzí mě, když si uvědomím, že nejspíš vydrží opět tak na jedno krátké odpoledne.
Třetí díl nicméně rozhodně stojí za to, ačkoliv už se formuje vcelku jasné doporučení - pokud jste se do dobrodružství s Grahamem ještě nepustili, možná raději počkejte, až bude venku kompletní. Při nastoleném trendu půjde o záležitost na necelých dvacet hodin, a pokud ji tvůrci v posledních dvou dílech nepošlou do kopru nějakou zásadní botou, což už si nyní dovolím považovat za nepravděpodobné, bude to také skvělá hra.
