Jak známo, Kirby je růžová koule, která po vzoru Maria pobíhá po barevných, tematických levelech a musí se dostat až na jejich konec. Ovšem, místo aby Kirby skákal protivníkům na hlavu, nasává je, plive či polyká. Což zní sice nechutně, ale tohle je jedna z her, ve kterých by byla i koprofilie roztomilá. A navíc je to vycucnutí DNA protivníků důležité – Kirby tím přebírá jejich schopnosti! (Přemýšlím, jestli by to fungovalo i na balení holek: „Slečno, nechcete trochu mého talentu?“)
Můžete vrhat oheň, vyvolávat listovou bouři, metat blesky, rotovat coby kolo, plivat jed, teleportovat se, měnit v sochu, dělat nafukovací zvířátka, švihat bičem, házet po protivnících pilulky či bomby, mizet během výbuchu, posílat explodující roboty... A to je jen pár věcí z mnoha. Každá z těch schopností má několik možností využití, ale než si je plně osvojíte, už zase přijde něco jiného.
Do toho ještě každou chvíli narazíte na obřího robota, kterého si můžete nazout a který se dokáže levelem prodírat jako mokrým toaletním papírem... a pozor, i ten robot dokáže změnit svou podobu. Nebudu lhát, je to cool. Zvláště když má místo rukou plamenomety nebo dvě cirkulárky.
Občas se změní i v tryskáč a level s ním se transformuje do podoby klasické arkádové střílečky. Nebo v auto a začne si s ubohými obludkami hrát na Olgu Hepnarovou. Případně se na tohle všechno můžete zvysoka vychrchlat, pořádně nasát kyslík a celým levelem proplachtit coby velký růžový balon.
zdroj: Archiv
Zlehýnka, zlehýnka...
Ano, Kirby: Planet Robobot rozhodně není jedna z nejtěžších her. Pokud bychom na jednu stranu dali Dark Souls, tak na druhé straně bude blaženě podřimovat Planeta Robobot. A kdybyste dali tyhle dvě hry k sobě, dojde k narušení reality a následně anihilaci vesmíru. Takže bacha.
Upřímně, možnost nad vším nebezpečím prostě proplachtit, je snad až trochu moc. Sice tak nesesbíráte všechny samolepky a hvězdičky a bůhvíjaký sajrajt... a vlastně si hru ani neužijete, ale ta možnost tu je. Jedinou výzvou jsou souboje s bossy, kteří jsou obvykle obří, se spoustou životů a měnící svou strategii, ale stejně se mi nestalo, že bych musel nějaký souboj s nimi opakovat.
Vlastně jediná motivace, proč pořádně procházet a prozkoumávat levely, jsou technické bloky, za které si kupujete vstup k hlavním bossům. Jenže – v každém levelu jsou tři, těch úrovní je tak pět a vy těch kostek potřebujete jen pár.
Přesto to určitá motivace je a je to taky jediná věc, která vás u hry trochu zdrží. Zatímco všechno ostatní je mířené na dětské publikum, řešení rébusů zase tak snadné není. Hlavně proto, že ve hře obvykle neexistuje nějaké upozornění, že se tady máte zastavit a něco řešit, takže si často hádanky vůbec nevšimnete.
Tyhle části jsou vážně zábavné – když se třeba snažíte doručit hlavu sněhuláka dřív než roztaje, nebo když závodíte s hořícím doutnákem. Ale je toho málo, a když se na tyhle vsuvky vykašlete, tak se vůbec nic nestane.
zdroj: Archiv
Pestrý svět
Ono je to hezky vidět na sbírání polepek. Těch můžete najít celé stovky, ale k čemu vám to je, když si je můžete nalepit jen jednu na pravou a druhou na levou ruku svého robota.
Ale přesto, že hra skutečně nepředstavuje skoro žádnou výzvu, má něco do sebe. Světy jsou pestré a krásné od klasických podmořských a technických až po průchod obřím kasinem, kde se vyhýbáte kulečníkovým koulím. Zajímavá je také procházka velkoměstem, kde provoz řídí semafory. Co level, to zcela nový, barevný, nápaditý a třírozměrný vesmír. Možná nakonec to umlácení hračkami není zas tak hrozná smrt.
