Že oni nás ráčej houpat?
Malíře využívajícího pro své zvrácené krajinky jako plátna i lidskou kůži vystřídal v pokračování hororové adventury herec, jehož prací mělo být natáčení filmu přímo na palubě obrovské lodi. Nebyla by to ovšem strašidelná hra, kdyby v ní nebyla vaše postava zcela opuštěná a provázená pouze útržkovitými informacemi o dětské hře, dřevěnými figurínami a v neposlední řadě i jakýmsi beztvarým děsem, který má dodat druhému dílu zcela novou úroveň strachu.
Nadějný hollywoodský herec je podivným protagonistou, který navzdory své herecké profesi vůbec nic neříká a dle mého se tím autoři zbytečně připravili o možnost přenést něco z hereckého charismatu hlavní postavy do hry. Proč by jinak hvězda Hollywoodu trčela na kocábce kdesi uprostřed oceánu, kdyby neměla hlášek a šarmu na rozdávání?
Ať už je to ale, jak chce, hráč se ujímá mlčenlivého hrdiny a pouští se do procházení liduprázdnou lodí. Prostředí je i v druhém díle naprosto skvěle zpracované. Míra detailu, kterou Bloober Team do hry investoval, mě nepřestávala udivovat.
Bylo tudíž velmi snadné ignorovat předem narýsované koridory a snažit se prozkoumat loď na vlastní pěst. Jenže to pochopitelně není možné a zvlášť v kombinaci s oblíbeným prvkem z jedničky, kdy se po otočce změní herní svět za hráčem, to několikrát vyvolalo spíš znechucení z toho, že mi mohlo něco utéct. Při svých procházkách postupně začnete nacházet první střípky informací o tom, co se na lodi děje, a sledujete i stopy dětské hry na piráty, která vyústí v nečekaný konec.
Přesto jsou to úplně jiné prvky hry, které vyvolávají tu správnou děsuplnou atmosféru. Jakožto herec totiž narazíte i na nejrůznější filmové rekvizity a zmíněné manekýny, kteří slouží jako děsuplné postavy namísto skutečných těl.
A jsou to právě filmy, pro něž autoři využili skutečný filmový materiál, které působí ze všeho nejděsivěji. Máloco je totiž tak strašidelné jako realita, a tak se při promítání některých snímků člověk přece jen začíná cítit nepatřičně a na mysl vyskakují třeba scény ze surrealistického díla Andaluský pes. Zároveň je ale nutné zmínit, že postupem krátké herní doby se i tento aspekt stává zdlouhavým a mám pocit, že nepřichází ani ve správné momenty.
zdroj: Archiv
Budliky, budliky, bu!
Pro co nejlepší atmosféru jsem hrál druhé Layers of Fear zcela cíleně za tmy, se zataženými závěsy a doufal jsem, že si kromě lekaček užiju onu zmiňovanou tíživou atmosféru. Pravdou ovšem je, že autoři dostali kromě dobrých reakcí na první díl i několik výtek. Lekaček bylo možná až trochu moc a v podstatě šlo pouze hororový walking simulator zasazený do atraktivního prostředí viktoriánského domu. Vývojáři se proto rozhodli hru alespoň tu a tam ozvláštnit nějakou hádankou, což se dá ještě pochopit. Bohužel se také rozhodli chůzi nahradit zběsilým úprkem.
Děsuplná atmosféra, jejíž síla spočívá v neustálém očekávání lekaček, je tu zvláštním způsobem nabourávána podivným nadpřirozeným stvořením. První setkání s touto entitou se odehrává bez její přímé účasti a hráč se prostě jen musí vyhýbat světlu. Druhé plnohodnotné setkání jsem v první chvíli považoval jen za animovanou sekvenci, a tak jsem stál a čekal, až si pro mě přijde smrt.
Další pokus už byl následován zběsilým úprkem, na nějž ale není hra vůbec stavěná. Ono přízvisko „walking simulator“ totiž už ze své podstaty vybízí hráče k chůzi, nikoliv k běhu. Zároveň ovládat posuvné dveře páčkami na PSkovém ovladači se supící bestií v zádech není žádný med. Umřel jsem při této sekvenci tolikrát, že je lepší to ani nezmiňovat a hra se mi v tomto okamžiku začala ze zcela špatných důvodů hnusit.
Hnus vyvolaný herním prostředím, které hráče užírá oním zvláštním mrazivým způsobem zevnitř, často ustupuje do pozadí na úkor podobných sekvencí, bez nichž by se Layers of Fear 2 bez problémů obešly. Na vině je, pravda, i můj zlozvyk z hraní starých koridorových FPS a snaha vstupovat například na rozcestí bokem, abych mohl včas reagovat na případnou akci. Tady na to ovšem není prostor, a pokud neběžíte přímo za nosem, běh se automaticky mění na chůzi, což je spolu s nutností stále držet kameru ve směru chůze prostě špatná kombinace herního designu a mé hráčské mentality.
Kolikrát musí člověk zemřít, aby doopravdy žil?
Byť je Layers of Fear 2 pořád poměrně slušná atmosférická hra, hororová stránka a klaustrofobie z prvního dílu nedosahuje na lodi ani zdaleka takových výšek a hloubek. Lekaček ve výsledku není tolik, kolik by jich hráč čekal. Změna barevné palety z krásného prostředí na šedivé rozplizlé nic začíná velmi brzy unavovat. Překvapilo mě také, kolikrát jsem musel mhouřit oči kvůli světelným efektům, které byly podivně nepříjemné. Netuším, jestli jde o autorský úmysl mající za úkol vás trošku rozrušit a ztížit vám hraní, ale takto ne, prosím.
Je sice zajímavé sledovat cestu do hercovy duše ve snaze dostat se k jednomu z konců, ale nedokážu přesně určit, co jsou ty zlomové okamžiky určující závěrečnou sekvenci. Neustálé vracení se a pocit, že tuhle lokaci jste už přece jednou viděli, hře rozhodně nepřidává a zachránit vše hrátkami s kamerou a filmem jednoduše nejde. A i když odkazy na slavná filmová díla dokáží zahřát u srdce, je to v kontextu celé hry pořád zoufale málo.
Pokud šlo v případě prvního dílu o alespoň slušnou hororovou adventuru, dvojka působí jako slabší odvar. Nejde o vyloženě špatný zážitek, ale navzdory tomu, že je poměrně krátký, působí jako uměle natahovaný. Akčnější pasáže jsou ve hře vyloženě na škodu a třeba takové odemykání sejfu je jednoduše špatná minihra postavená na principu pokus omyl.
Přes veškeré výtky jde ale pořád ještě o lepší hru, než jakou byla třeba pekelná procházka Agony. Srovnávat se s horšími je vždycky snazší, ovšem na svůj vlastní první díl Layers of Fear 2 nemá a od nižšího hodnocení ji nezachrání ani sebelepší atmosféra nebo pár světlých momentů.
