Legends of Dawn nechce být jen další žánrovou hrou, která staví na využití klasického a osvědčeného modelu, co platí na většinu fandů RPG - tedy klasické klikání na příšerky z pohledu třetí osoby. Po několika hodinách pohybování se v novém univerzu světa Narr se nabízí hned několik doplňujících úvah. Tvůrci z Dreamatrix ke své hře zcela evidentně přistupovali nejen jako k projektu, který má vydělat, ale zjevně se jednalo o srdeční záležitost. Tihle chlápci svému konceptu bezmezně věřili. Je to cítit, vidíte to a chcete jim přát úspěch. Hra tak díky enormnímu nadšení fanoušků před časem posbírala tolik důležité peníze na Kickstarteru a díky následné přízni na Greenlightu se mohla objevit i v distribuci Steamu.
Současně se však jde velmi rychle dobrat pocitu, že Dreamatrix má sice neuvěřitelné štěstí, co se týče sbírání peněz, ale dotáhnout projekt ke zdárnému a především bezchybnému konci už neumí. Budou nutné již zmiňované záplaty. A bude jich věru potřeba, protože ač Legends of Dawn disponuje slušným potenciálem a nedostatek peněz v rozpočtu suplují vývojáři nadšením, hra se neubránila neuvěřitelnému množství neduhů, které by se v dnešní době neměly už z principu objevovat. Diablovský styl je zde v honbě za originalitou různě poupravován a v zrcadle všech předchozích titulů této kategorie snad i dokonce uměle posouván někam, kde jej možná nechtěli mít ani samotní tvůrci. Nebo chtěli, ale moc to neuměli.
Otevřený svět plný překvapení
Klasický výběr postavy nabízí volbu z obligátních profesí, které světu fantasy vládnou už od nepaměti. Profese bojovníků a kouzelníků jsou jen schovány pod rasou člověka, elfa a daniana, což je v podstatě takový chorvatský čaroděj. Zajímavé na něm je, že by podle tvůrců hry měl oplývat třemi pohlavími, ale v samotné hře lze volit pouze mezi mužem a ženou. Nicméně jeho proměna v rámci putování možná není vyloučena.
Tvůrci vsadili na samé úžasné věci, které vlastně u každé diablovky chceme a všem těm chytrákům, co hru dělali, vyčítáme, že „to tam nedali“. Otevřený svět bez nutnosti jít stále kupředu určeným směrem je jistě geniální myšlenkou, která RPG světu vládne, co svět světem stojí. Zdejší svět lze označit bezesporu za mnohem méně koridorový a přináší více zdánlivé volnosti. Nejste tak drženi v přímé linii putování mezi questovými městečky a základnami. Fakticky máte opravdu větší svobodu v rozhodování se, kam vyrazíte a co tam budete dělat. Během svého putování narazíte na temné jeskyně, kobky, krypty a samozřejmě celou řadu temných i světleji pojatých katakomb. Sympaticky ozvláštňující jsou chrámy na úbočích hor a jasná oblohami nad hrdinou.
Zkuste to hrát a uvidíte!
Jenže tohle všechno dostává na frak naprosto zoufalým zpracováním. Je hezké být nezávislým vývojářem, nebýt v područí nějakého zlého nadnárodního gigantu, obejít se bez producenta a vysnít si cíle, na které mi přidá peníze komunita. Grafické zpracování je sice průměrné, svět kolem nechytne za srdce hned napoprvé, ale to nevadí, chcete to prostě zkusit. Je však docela dobře možné, že poté, co se objevíte v úvodním přístavním městečku, budete mít chuť to celé vypnout. Ne vždy se vyplatí zatnout zuby a pokračovat.
Kdo čeká klasické ovládání pomocí myši, bude s ním prostě a jednoduše počítat, protože si přeci koupil „diablovku“. A bude nakonec značně naštván. Úplně věřím tomu, že pro mnohé to může být důvod k definitivnímu rozloučení. Když hra vyšla, postava se dala myší ovládat jen velmi složitě a omezeně. Pro pohyb byly podstatné klávesy WSAD. Kdo má chuť to zkusit s klasickým gamepadem, nechť si ho užije. Ani jeden styl není úplně vyladěný a zjevně čeká ještě na nějaké zásahy shůry. Příslib volného pohybu rozlehlým světem trpí kvůli neustálé ztrátě orientace. Zejména při soubojích pak špatná rotace kamery ubírá cenné zdraví.
Klišé, kterému nechybí punc snahy o originalitu
Příběh je samozřejmě jedno velké klišé o zlu, které musíme porazit, ale na druhou stranu opravdu nelze tvůrcům upřít jistou dávku poctivého přemýšlení nad tím, co při našem dobrodružství konáme a především jak. Z Legends of Dawn jsou silně cítit nenaplněné sny, představy a cíle. Zajímavé je třeba střídání dne a noci, kdy si po chvíli všimnete, že se úplně mění složení nepřátel, kteří na vás budou útočit. K čemu takový sympatický detail, když všechny souboje (tak trochu základ hry) vypadají značně lacině. Klik, klik, klik, občas hrdinův meč (kopí, kladivo) mine, nakonec nepřítel padne a nedostavuje se vůbec žádný pocit zadostiučinění.
Celou dobu jsem přemýšlel a nechápal, proč mi zrovna bitky, které jsou opravdu téměř identické se všemi podobnými tituly, připadají tak obyčejné. Pak jsem na to kápnul. Téhle hře chybí lepší a sofistikovanější fyzika. Jeden panáček máchá rukou, protože drží meč, druhý dělá předem naprogramované pohyby, které však působí nereálně a vy zdoláváte vlastně jen mechanicky se pohybující přízrak. Občas je to trapně vypadající danse macabre, ve kterém oba aktéři působí mrtví ještě před bojem. A to nemluvím o tom, když se třeba porouchá detekce protivníka a vy do něj seknout prostě nemůžete.
Umělá inteligence nepřátel je … tedy není. Vývoj postavy, výběr profese, sbírání run na odemykání truhel – to všechno by hru posunovalo od klasických „diablovek“ mnohem dále, ale vy to nemáte chuť nijak zkoumat a prověřovat, protože v půlce případů „to“ nefunguje, nebo to je zakleté do podivného systému, který nikdo neosvětlí.
Hra vám pořád hází pod nohy nějaké chyby, viz technické průšvihy apod. Legends of Dawn nefunguje a celé té šarádě chybí pověstný tah na bránu, zmiňovaný producent a trochu více talentu. Na druhou stranu, pokud vám nevadí být urputným hráčem, který si konec putování vyvzdoruje, počkejte nějaký ten týden (možná měsíc), až bude hra dostatečně opatchovaná a dejte si za mě repete.
