Mad Riders - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Mad Riders - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

19. 6. 2012 21:00 | Recenze | autor: Lucie Jiříková |

Déjá vu. Jedině tak se dá popsat návrat polského studia Techland na pole závodních her. Ještě to nejsou ani dva roky, co nám přineslo fádní hru nail'd a už jsou zase zpět a v tom samém průšvihu. Mad Riders je opravdové šílenství, hlavně z proto, že se od svého předchůdce nepoučilo a přináší nám v podstatě jedno a to samé.

Marketingové oddělení Ubisoftu ale nezklamalo a Mad Riders klasicky vychválilo až do nebeských výšin. Spousta herních módů, 45 tratí, kvadrilion jezdců a další podobné žvásty lze nalézt v tiskových zprávách a v popisku hry na XBLA. Je vám snad jasné, že v konečném důsledku stejně nic neznamenají. Ano, je pravda, že Mad Riders má prakticky všechny slibované položky a dokonce i v anoncovaném množství, ale k čemu to vlastně je, když hlavním problémem této hry je všudypřítomná nuda a neschopnost hráče k čemukoli motivovat.

A paměť vám slouží?

Tratě jsou po pěti rozděleny do tematických celků a k otevření dalšího z nich musíte získat stanovený počet hvězdiček. Vždy jde hlavně o to, abyste si dráhu dvakrát třikrát projeli a zapamatovali si jednotlivé zatáčky. A pak už vás vítězství nemůže minout. V podstatě tu soupeříte jenom s nepřehledností tratí.

Při rychlosti, jakou se musíte do závodů vrhnout, se těžko reaguje na směrové cedule, umístěné v barvami hýřícím prostředí. Jednoduše se tak stane, že hráč odbočí úplně na opačnou stranu, než mu udávají směrovky. Jakmile se však jednou na dané trati vyznáte, soupeře necháte navždy za svými zády.

Mnohem lépe by autoři udělali, kdyby protivníky nechali útočit víc a v horní části obrazovky umístili šipku, která by předem hlásala směr a úhel zatáčky. Techland má za sebou i řadu let staré  a docela obstojné rallye závody Xpand Rally, kterými se mohl klidně nechat inspirovat. Závodění v Mad Riders by to možná dodalo tolik potřebnou šťávu.

zdroj: Archiv

Úspěšným zvládnutím každého segmentu závodů se vám postupně otevírají další herní módy. Ale ať už jde o časovku nebo arénu, potýkáme se stejným s problémem, načrtnutým v předchozích odstavcích – nudou pramenící z toho, že se hra hraje vlastně sama. Jen vás v prvním případě k cíli bude honit čas, v druhém případě jde o stejné závody, pouze v otevřeném prostranství, kde budete projíždět předem danými body.

Nepatrně lépe z toho vyšel mód, v němž se závodníci poměřují kvalitou provedených triků. Přesto i zde záleží v první řadě na znalosti trati a s tím související schopnosti dostatečně se rozjet na připravené skokánky. Motivace k hraní je tak velmi malá, protože toho hra po vás velmi málo chce. Nehledě na to, že ve hře neexistuje žádná solidní fyzika, takže máte pocit, jakobyste řídili papírové modely.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Stokrát nic umořilo osla

Časem se otevře i velká řada dalších zbytečností. Dobře, například lepší stroje jsou asi na místě, i když na možnost vybrat si lepší čtyřkolku jsem přišla až v půlce závodů a nezdálo se mi, že by mě to nějak extrémně znevýhodnilo. Co však beru jako zbytečnost úplně neskutečnou, je široká nabídka postupně se otevírajících jezdců. Všichni jsou stejně velcí a neliší se ani žádnými jinými vlastnostmi.

Obvyklá tabulka schopností, jak je běžné pro většinu závodních her, v nichž se nabízí širší spektrum jezdců, prostě chybí. Ba co víc, oni nemají ani jméno a vy sami si je také nemůžete pojmenovat. Liší se pouze oblečením a to je vcelku nanic. I kdyby měli být všichni stejní, tak jméno, malý popisek každé postavičky a smyšlená tabulka vlastností by aspoň trošku zakryla tu marnost, jež na tomto místě bije přímo do očí.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Mad Riders je jednoduše hra, která upřednostnila kvantitu před kvalitou. Potvrzuje to také množství tratí, které bychom hledali spíše v plnohodnotném titulu a ne ve hře za 800 MP. Je jasné, že i zde je zakopaný pes. Není nic neobvyklého narazit na stejný či velmi podobný úsek trati, jímž jste se proháněli již v předešlém závodě. A historie se opakuje také z jiného důvodu. Stejně jako v nail'd se při některých karambolech restartujete na dráhu aniž byste mohli předvídat, kdy se to přesně stane.

Zatímco některé větší kolize ustojíte bez ztráty kytičky, jindy vadí i sebemenší škrtnutí. Zmiňovaných restartů vás čeká neskutečné množství a nevyhnete se jim ani na velmi nevhodných úsecích. Na nich se totiž po znovuobjevení nemůžete dostatečně rychle rozjet a ani použít nabízené zrychlení - skokánek a propast pod ním jsou tudíž nepřekonatelnou překážkou.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Cirkus v cirkuse

Radikálního posunu vpřed se nedočkalo ani grafické zpracování. Osobně se mi víc líbí vizáž nail'd. Zde je všechno příliš zářivé, některé úseky přetékají jedovatými barvami a také kvůli tomu se hra stává dosti nepřehlednou.

Závody jsou zasazeny do pralesa a jiných exotických destinací, kde diváci chybí, ale přitom tu všude létá vrtulník a vzducholoď. Prostředí není detailní a korunu tomu nasazuje kytka, kterou občas vytrhnete kolem čtyřkolky a ona letí vzduchem celá a neporušená ve stejné pozici, v jaké předtím byla zasazená v zemi. Skoro bych se až divila, že jí chybí kořeny.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Troufám si tvrdit, že se Mad Riders nejmenuje nail'd 2 schválně – po zkušenosti s prvním dílem by po dvojce neštěkl ani pes. Přitom by hře ta číslovka 2 tak slušela a hráčům by ušetřila spoustu starostí s rozhodováním. Vlastně by i tak šlo o menší podvod, jelikož od prvního dílu se toho zase tolik nezměnilo. Když nad tím tak přemýšlím, nejvíc by se pro Mad Raiders hodil název nail'd 1,5. Hra se totiž žádné chyby svého (nepřiznaného) staršího bratříčka nevyvaruje, je stejně nudná, nenabízí dostatečnou motivaci pro další postup a upřednostňuje kvantitu před kvalitou.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Mad Riders jsou arkádové závody, které vás unudí k smrti. Hra sice nabízí spoustu tratí, módů a strojů, ale rozdíly jsou tu opravdu jenom v barvách. Kvantita převládla nad kvalitou a hlavně nad zábavou.

Nejnovější články