Mariovi to jako zkušenému rutinérovi může být jedno. Jak je v kraji zvykem, chodí s bráchou Luigim, to je ten druhý maník v montérkách, lovit želvy a jiné běsy s kladivem, sbírá zkušenosti za vyhrané tahové souboje a prokousává se příběhem kupředu. Hop sem, želva tam, houba mňam a to by bylo, aby se nakonec k Peach nedomlátil. Jenže s tím, že se jeho autoři ze studia TeamAlpha nezvládnou ubránit letitému lákání psychedelických výjevů ve hře s houbami, s tím prostě nepočítal. Konečně!
Říkal někdo "halucinace"?
A tak se Mario ke svému i vašemu úžasu pravidelně ocitá v hlavě snícího Luigiho, kde zažívá věci, nad kterými by Jung pobaveně zabafal z dýmky a Freud vytvořil teorii o sexuálním traumatu ze společného dětského pokojíčku. V Luigiho hlavě totiž není Mario sám, je tam dohromady s Luigim z Luigiho podvědomí a ten se dokáže na povel množit dělením a skládat do různých tvarů pro překonání propastí, útesů nebo pro potírání nepřátel.
Příklad? Desítky Luigiů se spojí do velké koule a Mario na nich běží jako artista, aby na kouli nalepil stovky dalších Luigiů. Čím větší je Luigiho koule, tím brutálnější je finální rozválcování nepřátel. Je to trip. V kontrastu k isometrickému zobrazení hry jsou snové pasáže postaveny jako 2D skákačka a jsou o to zábavnější, že v nich autoři mohli pustit fantazii na špacír a vymýšlet neskutečné situace popírající fyziku, logiku i samotný příběh o záchraně Peach.
Dialogy a setkání, která tu zažijete, slouží pro posunutí příběhu, zároveň však cíleně nabourávají kánon máriovského univerza zesměšňováním postav a někdy i samotné hry. Kupříkladu Bratři v triku montérkách se napijí vody z fontány, upadnou do bezvědomí a zdá se jim o zemi, kde je tolik houbiček, že stačí jen jíst a jist a jíst a nafukovat se a nafukovat, až se oblohy dotýkají a nemohou přestat a asi prasknou, pomoc... lup! Probudí se. Noční můra jak vyšitá. Pouze v Houbičkovém království.
Je to super
Stejně super je svět mimo sny. Ostrov Pi'illo, na kterém kromě Peach zachraňujete původní obyvatele ve tvaru létajících polštářů, je složen z rozlehlých lokací, které jsou prošpikovány obsahem až po strop. Stop. Zpátky. Létající polštáře? Ano, létající polštáře. Smiřte se s tím.
Na každém rohu čekají vedlejší úkoly, konverzace a imbecilní scénky, u kterých se zasmějete, přestože jste doufali, že podobně pubertální humor jste nechali na konci základní školy. Mario s Luigim skrz souboje a plnění úkolů získávají nové schopnosti, které jim pomohou v již vyčištěných lokacích zdolat předtím nepřekonatelné překážky a dostat se k dalším sběratelským předmětům nebo zkratkám. Zkrátka, sběratelův ráj.
Obsahu je tolik, že vás během prvních třiceti hodin hra bude bombardovat novinkami každých pár desítek minut. Nejsou to jen sběratelské předměty nebo nové vybavení, ale především tahové souboje s překvapivými bossy, kteří kromě 2D útoku z boku přepínají do 3D tunelu a ženou vás proti kameře směrem „ven“ z 3DSka. Speciální bossové ve snové krajině pak dávají Luigimu možnost narůst do rozměrů titána a bít se v pravím godzilláckém stylu.
Je to super...?
Jak hodiny plynou, tak rtuť na superměru klesá od nejvyšších hodnot k průměrným, zvlášť jestli očekáváte narůstající výzvu, protože namísto ní si potřesete rukou s frustrací. Soubojů s řadovými nepřáteli je tolik, že přestávají být zábavné i s pestrými kombinacemi zbraní, předmětů a speciálních schopností.
Obejít je nemůžete, protože potřebujete zkušenosti k zlepšení schopností, takže je musíte protrpět anebo použít oficiální cheat, který z hrdinů udělá supermany a každý souboj je pak fraškou. Chtě nechtě se dostanete se do stavu, kdy ani bossové nepředstavují větší problém. Jinými slovy, hra se docela dobře umí hrát sama a vás potřebuje jen na mačkání tlačítek.
Studio TeamAlpha jsou zasloužilí řemeslníci. RPG sérii s Mariem si vypiplali a v novém dílu vlastně dokolečka recyklují ze starých a inovují v mezích fanouškovské přijatelnosti. Nafukování a prodlužování ale přebíjí zábavnost nových prvků a ztrácí se tah na branku.
Po třicáté hodině, kdy už fyzicky cítíte, že by bylo na čase hru zakončit, začíná nastupovat únava v designu a rozmrzelost na straně hráče. Dohromady ve hře strávíte kolem čtyřiceti hodin. Hra vás jako na vodítku protahuje stejnými lokacemi několikrát, přestože to není nezbytně nutné a zadání dílčích úkolů se začíná bolestivě opakovat. Nechápejte mě špatně, mlátit věci kladivem po hlavách a skákat přes propasti je zábavné, ale opakovaný model: „Našel jsem Peach! … Jejda oni mi jí zase ukradli,“ ztrácí na přitažlivosti.
I výpravy do Luigiho začínají tížit. Vedlejší snové úkoly obsahují jen pár obrazovek s jasně navrženou cestou a přestávají být motivací k další snaze. AlphaTeam se neměl bát vystoupit ze svého stínu a nabídnout hráčům, podobně jako v Psychonauts, cesty do unikátních mozků nejrůznějších postav. Mario & Luigi: Dream Team určitě osloví všechny, kteří s mariovskou RPG sérií zatím nepřišli do konktatku. Fanoušci se mohou cítit ošizeni anebo, jak to zrovna u mariovských fanoušků bývá, zavřou oči nad mírnými nedostatky a budou se královsky bavit tak jako tak.
