K vývoji pokračování s podtitulem Warfighter totiž už DICE nepozvali vůbec a nechali ho kompletně v rukou studia Danger Close, které minule dělalo hru pro jednoho hráče. Těžko říct, jestli si v EA mysleli, že se vývojáři poučili ze svých chyb a vytvoří jim kvalitní produkt, nebo prostě nikdo jiný nechtěl na tu nudu z minula navazovat. Buď jak buď, svěřovat jim nový díl, jak se ukazuje, byla velká chyba.

Mlhavý nezájem

V Danger Close se totiž nejen že nepoučili, ale vytvořili opět klasický nedodělek. Jedním z moha důkazů, jež vám v následující recenzi podám, je už samotná prezentace příběhu, která v podstatě skoro není. Že se aspoň co se hlavních charakterů týče, navazuje na moderní jedničku, je jasné, ale ten zbytek?

Na rozdíl od žánrové konkurence hra zcela rezignuje na vytyčení jakýchsi příběhových pilířů. Jednu chvíli vidíte někoho, kdo se tváří jako terorista. Druhou chvíli si něco zkoušíte na trenažéru, a pak najednou všude okolo vybuchují věci a někdo něco strašně řeší. Výsledkem téhle mlhavosti je, že v podstatě nemáte ponětí o tom, co se děje. Pouze vyrážíte na jednu misi za druhou a střídáte se mezi nějakými charaktery.

Na to se samozřejmě dá namítnout, že stačí být trochu pozorný a člověk se zápletku dozví z animaček. Háček je v tom, že o co vlastně ve hře jde, vás absolutně nebude zajímat. Pokud totiž existuje v moderních akčních hrách nějaký kýčový strop (a že musí být zatraceně vysoko), Warfighter ho proráží hlavou a dívá se na něj ze solidní výšky.

Máte tu vojáka, který řeší svoje rodinné problémy, jeho ošklivou ženu, která se zázrakem polepší a nechá ho bojovat, ošklivé malé děcko, nějakou pochybnou výbušninu, postavy, které si říkají akční hru od akční hry hloupějšími přezdívkami... To vše a ještě mnohem více. Terorismus, supertajné akce, „adrenalinové“ honičky městem, jízdu na lodi, útěk... Jednoduše všechno, co už někde bylo několikrát a bohužel nutno podotknout, že daleko lépe.

Prach a špína stereotypu

Vývojáři se buďto stali obětí doby a svou hru vydali v okamžiku, kdy už se zkrátka veškeré moderní bojování okoukalo, nebo se na to jednoduše vykašlali a udělali hru, jen aby se neřeklo. Podle mě je pravděpodobnější ta druhá možnost. Všechno, každá mise, prostředí nebo zbraň totiž volá po dopilování, vylepšení nebo upravení. A ničemu se toho nedostalo.

Výsledkem jsou nudné lokace s opravdu ne příliš širokou paletou odstínů barev, díky nimž jsou si mnohdy značně podobné a nezabraňuje tomu ani engine Frostbite 2. Nechybí absolutně nezajímaví nepřátelé, kteří mají jen pár modelů, a jejich umělá inteligence funguje pouze, pokud se od ní nic nevyžaduje. A zbraně, ty už jste pravděpodobně mnohokrát viděli v jiných hrách, protože prostě kopírují realitu. A v neposlední řadě se tu nezapomnělo ani na naprosto hloupý level design - i s ohledem na fakt, že od moderní „filmové“ akční hry se nečeká nic víc, než linka oblepená explozemi a adrenalinem.

zdroj: Archiv

Přítomny jsou samozřejmě hlouposti jako je neomezená munice, výbušné barely všude, dokonce i na korbách jedoucích aut a absolutně nepoužitelní spolubojovníci, kteří prostě po nepřátelích opravdu pouze střílejí, ale likvidují je skutečně vzácně.

Všechny na obrazovce musíte zabít vy, protože vaši parťáci jim akorát občas škrábnou nohy. Kdykoliv někdo z týmu zabil nepřítele, nemohl jsem se ubránit pocitu nevěřícnosti a hledal jsem, součástí kterého skriptu to bylo - tak vzácná je pomoc od vašich pomocníků.

A propos když jsme u těch skriptů - co myslíte, je jich tu moc, nebo ještě víc? Okatě jsou nacpány všude a bohužel vás nezvednou z židle ani při prvním spuštění. Inovací, zásahů do děje nebo rozhodnutí se samozřejmě nedočkáte.

Tekoucí nervy

Čeho si naopak užijete požehnaně, jsou chyby. Nemyslím chyby typu levitující konev na kafe někde v zapomenutém rohu místnosti. Myslím regulérní, velké, hru znechucující chyby. První se objevila při střídání misí. Hra jakoby si zavřela jedno okno a otevřela druhé. Druhé bylo bohužel černé a trvalo až do násilného ukončení. Pak to hra ještě jednou zopakovala a až poté mě do mise pustila.

Ještě krásnější bylo, když během in-game scénky došlo k několika záškubům, přestal být slyšet zvuk dialogu a animace skončila uvíznutím. Ne klasickým seknutím, kdy se nic neděje, ať pěstmi bušíte do klávesnice, jak chcete. ESC normálně vyvolá menu a nechá vás odejít do hlavní nabídky - hra zkrátka přestane jít kupředu a uvězní vás v sobě. Bohužel toto uvíznutí není nijak ojedinělé a do dohrání kampaně pro jednoho hráče mě potkalo několikrát. Animačky samozřejmě nejdou přeskočit...

Jednu chvíli už jsem si říkal, že singl vzdám, protože mi za ty nervy nestojí. Nakonec jsem mu ale těch šest hodin dal, protože jsem tajně doufal, že se na konci něco stane... občas jsem holt naivní.

Klasický multiplayer...

Po příběhové kampani, která je v tom lepším případě nudná, nezajímavá a naprosto tuctová, se tedy veškerá má pozornost upnula na hru více hráčů, jež minule dokázala vynést MoH z průšvihu na velmi dobrou úroveň. Fakt, že se nechalo Danger Close silně ovlivnit vývojáři z DICE, je asi jasný a má kladné i záporné odezvy.

Těmi kladnými myslím, že je hra jednoduše standardní, jinými slovy ne špatná. Nabízí klasickou plejádu módů jako zabírání vlajek nebo jejich kradení, destrukci cílů, týmový deathmatch a jejich variace. Svou hratelnost staví samozřejmě na systému zkušenostního odemykání profesí, získávání zbraní a tuny serepetiček okolo nich. Hraje se na menších (v porovnání např. s BF3), nijak zvlášť zajímavých mapách.

Pokud vám tedy stačí klasická bojiště a střílení, jako je všude jinde, nebudete z multiplayeru zklamáni - což je samozřejmě ta druhá stránka věci. Otázkou totiž je, proč investovat čas do levelování postav, když to samé jste už Xkrát dělali v jiných hrách, které jsou v jádru úplně stejné a často lepší.

zdroj: Archiv

...s chybami

A také se jich netýkají zdejší chyby, které jsou ve své podstatě dost podobné těm singleplayerovým, tedy otravné. Že se hra sekne po skončení kola, při načítání nové mapy, to se stane. Že vás ale hra úmyslně zabíjí, už je docela jedinečné. Abyste pochopili: jako v jiných multiplayerovkách zde nejsou mapy ohraničené pevně, ale když z nich vyběhnete, za deset vteřin vás zabijí.

Warfighter si s touto vymožeností doslova hraje. Na jedné mapě mě ustavičně spawnoval v oblasti mimo herní plochu, z níž se nedalo utéct, a kde jsem po deseti vteřinách zemřel. Vtipné na tom bylo, že jsem nebyl sám, takže se nás tam vždycky objevilo pár a jeden po druhém jsme postupně umírali, abychom, se tam objevili znovu.

Klíčem k útěku bylo obnovit se vedle vašeho týmového parťáka (což je novinka, každé kolo se hra snaží, abyste jednoho měli), jenže to nejde, pokud je v akci, takže se můžete připravit na zajímavé chvíle plné nervů.

Možná ještě zákeřnější hra je, když jednoduše změní herní plochu. Při ničení cílů vybuchla bomba a já, aniž bych se pohnul, jsem najednou podle obřího odpočtu na obrazovce ležel mimo hru. Samozřejmě se mi do ní nepovedlo vrátit...

Sebezapření a krutá pravda

Možná že až se tohle všechno a další mušky, jako například zasekávání se o předměty, spraví hromadou patchů, budou vás zajímat i fajnové kosmetické detaily jako je multiplayerový souboj národů, kdy každý střílí za svou zemi a získává pro ni body. Do té doby je ale mulťák spíš o štěstí a výdrži bez ohledu na to, že se vám hra snaží usnadnit začátky dvojnásobným počtem zkušeností a automaticky vytváří dynamická dua.

Což je nakonec vlastně ultimátní pravda. Až se odstraní bugy, změní se hra z problémové a otravné na průměrnou. Nezajímavou, špatně vygradovanou a šedivou, ale hratelnou. V životě bych neřekl, že to řeknu, ale i díly Call of Duty vyrobené Treyarchem jsou o stupínek lepší, někdy i o dva, než Medal of Honor: Warfighter. A to bych se do nedávna skoro hádal, že blbější tříáčkové tituly ani udělat nejde... Onu pětku v hodnocení tedy zatím chápejte spíš jako čtyři a půl, a pomyslný půlbod si přihoďte, až se v EA a Danger Close rozhodnou, že jste trpěli dost a odčiní své chyby.